Smíření

Následující kapitola by mohla být klidně kapitolou předposlední, nebyla-li by (což je) zasazena do paralelního světa s - jak už to tak bývá - nevysvětlitelnou a neúprosnou kauzalitou všech známých paralelních světů, do nichž jsou promítány naše skutky, a které jiní nazývají minulými životy.

Jako lampa stojící mezi dvěma zrcadly (opět dík za příměr, Bernarde Spero), jsou současně s naším světem existující světy odrazem sebe samých, promítnutých v nezměrném prostoru v každém z obou zrcadel. Čas od času se totiž Lebam Bulebik potřeboval usmířit s asfaltkami, hlínou, zemí, s cyklisty motajícími se na chodnících i cyklisty motajících se na silnicích; potřeboval se usmířit s celým světem.

Ohromeně teď zíral dolů ze srázu a věděl, že našel své místo.

Skrze třpytící se listí k němu totiž prosvítal doposud neznámý pocit, jakási zpráva zvenku, že zvládne dál žít, i když v tom jako člověk nenachází nižádného významu. Probudil se v něm k životu malý kluk, který je překvapován, fascinován a má ještě čistý pohled. Nikdo nikdy nestál tváří v tvář takovému ohromení jako on. Lebam Bulebik byl zcela zachvácen vůlí žít.

První co na místě samém udělal bylo, že vykonal svou lidskou potřebu a pouze s drobnou vnitřní výčitkou, tanouce mu na mysl slova prince Siddhárthy Gautamy mnohými později nazývaného Buddha, se vymočil ze srázu dolů. Potom seděl (usedl) na poraženém kmeni smrku a snažil se usebrat své chabé myšlenky, kterých se mu v tu chvíli ovšem zoufale nedostávalo. Lebam Bulebik prožíval duchovní probuzení a jelikož nebyl žádný ajnštajn, ani o tom nevěděl. Nebyl si vědom, že před několika okamžiky spatřil toho nejzvláštnějšího brouka (který samozřejmě žádným broukem nebyl), a byl dokonale fascinován vším.

Jeho (přestože) neobřezaným tělem zaznívalo jméno Elohim; zaznívalo bez zvuku a trvalo v listí, stromech, vzduchu kolem i kdesi uvnitř jeho samotného, v místech, kde už nebylo žádného Lebama Bulebika, šestnáctiletého člena poslední sestavy osvětimského Sonderkommanda, vysvobozeného Rusy, nebylo pětadvacetiletého člena Irgunu Zwei, klečícího u podminované zdi věznice v Akku, ze které vylézali členové Irgunu, odpykávající si zde po zatčení Brity své tresty za boj o svůj domov.

A nebylo ani dvaaosmdesátiletého starce v tomto světě mezi zrcadly, starce poněkud zoufalého a šíleného na svůj věk, starce jenž chodil po světe a toužil zemřít, ale byl příliš zbabělý, protože se bál, že nezemře ani po své smrti a bude muset dál existovat v nějaké z dosud neobjevených forem bytí - to vše při plném vědomí.

A stejně tak se bál, že nadobro zemře, zmizí a už ho nebude. A všechno, co znal a čím byl, pak opustí navždy.

A Bůh promluvil k Lebamu Bulebikovi stejným neslyšným hlasem, jenž vycházel odnikud, těmito slovy:

"Od této chvíle všechno řídí On a On nás rozprostřel."

A pak už nebylo nic.

Božský debakl

Přestože - anebo právě proto - že nebyl žádný ajnštajn, snil Lebam Bulebik o tom, že si to jednou konečně vyříká s Bohem.
"Křesťané mají Ježíše a Židé Starý zákon. Ježíš totiž přibyl do Galileje teprve před dvěma tisíci lety, byl tudíž ještě dávno dávno na houbách, když nebeský Otec tvořil svůj mástrpís," dumal.

V takovém dialogu by ovšem - jak se správně domníval - byl s největší pravděpodobností za toho hloupějšího. A jedinou možností jak se vyhnout takovému rozhovoru mohla být jedině smrt v boji. "Což už asi nestihnu," myslel si Bulebik, "případně jakýkoli další typ smrti. V takové variantě by stačilo," snil dál, "těsně před tím, než vydechnu naposledy, hodit - metaforicky řečeno pochopitelně - celé vlastní lidské bytí pánubohu s pánembohem na hlavu. Eventuelně o hlavu omlátit." Bulebik cítil, jak mu stoupá adrenalin.

Ať tak či onak bylo mu zčistajasna dvaaosmdesát a po moudrosti starců, klidu a blaženém rozjímání (nepočítaje imaginární kinematograf ve vlastní hlavě, na němž s různými obměnami běžela dokola stále ta samá filmová smyčka, ve které účinkoval pouze on a On) ani vidu ani slechu.

A starý problém s Ohyzdným duchem stále přetrvával.

"Všechno je to jen v tvé hlavě, starouši. Vzal sis dneska svoje léky?" říkávala mu často jeho žena.

Anděl Smrti

Své čtvrté dítě, blonďatou dívenku, kterou pojmenovali Ester, zplodil Lebam Bulebik ve svých osmasedmdesáti letech na přání své druhé bezmála o pětačtyřicet let mladší manželky. Ta se jmenovala Marie a Bulebik v té době jako muž více než zralý, byl pro ni spíš otcem, jakého si přála mít. A on měl snad nakonec pocit, že i když vše, za co v Palestině bojoval, není takové, jaké si to představoval (i když ono nikdy není), skutečnost, že Ester se s největší pravděpodobností podaří ho přežít, mu činila tiché, jemné potěšení.

Agresi původně namířenou proti sobě za to, co musel provádět svým lidem během svého působení v poslední sestavě osvětimského sonderkommanda, namířil proti Arabům. Arabové odmítli výsledek hlasování členských států OSN, jímž bylo - na Bulebikovy narozeniny - rozhodnutí o rozdělení Palestiny a během následující šestidenní války tak Lebam Bulebik poznal zvláštního chlapíka s legračně trčícími bílými vlasy a odhodlaným pohledem, který často oslovoval všechny kolem slovem "děti" (a jednou při tom zachytil i Bulebikův pohled, jenž zrovna seděl na bedně z latěk a jako opěradlo použil stěnu, a který, tehdy jednadvacetiletý, už vůbec žádným dítětem nebyl). Chlapík se jmenoval David Ben Gurion.

O tři dny později seděl v natřásajícím se voze, naloženém moukou pro ty, které Arabové odřízli v obléhaném Jeruzalému od zásob potravin, v druhém zásobovacím konvoji. První konvoj Arabové krvavě rozprášili a 150 000 lidí tak zůstávalo ve Starém městě nadále o hladu. Tentokrát požádali o pomoc i Irgun, který slíbil, že u strategického místa na cestě do Jeruzaléma Al-Qastal zaútočí na Araby ze zálohy.

Deir Yassin byla vesnice západně od Jeruzaléma a zároveň další strategický bod. Irgun ji sice nakonec srovnal se zemí, ale na Al-Qastal to už nestihl a Hagannah tak zůstala na Al-Qastal sama na vlastní triko. Celá operace Nachšon - jak ji nazval Ben Gurion, skončila nakonec v ruksacích na zádech Hagannah a v tajné chodbě, jenž vedla pod Starým městem, a kterou se podařilo do Jeruzaléma dostat alespoň zlomek plánované dodávky potravin.

Nedlouho na to připlula první Hagannah-Ship s ilegálními uprchlíky z koncentráků z celé Evropy. Tito lidé vystupovali z lodě a mnozí v kleče líbali Svatou zemi. Bulebik sledoval a spolu s ostatními (a s kysele přihlížejícími britskými vojáky) vítal stovky k smrti unavených, ale šťastných obličejů, vystupujících z lodi. Na příkaz Ben Guriona jim byly (i ženám a dívkám) rozdány zbraně a následně podstoupili bleskový dvoudenní výcvik. Při následném nočním útoku na klášter Latrun, který okupovala Arabská legie, byla většina z nich zabita. Lebam Bulebik opět přežil.

---

O šest desetiletí později si Lebam Bulebik prohlížel fotografie ve svém mobilním telefonu. Přišel den, o kterém věděl, že musí přijít. Bylo třeba vyřešit starý problém s Ohyzdným duchem. Bill Burroughs s Ohyzdným duchem bojoval pomocí ayahuasky; Lebam Bulebik, který, jak už bylo řečeno, nebyl žádným ajnštajnem, na to šel o poznání skromněji. Usoudil totiž, že když zemře on sám, bude - přirozeně - muset zemřít i jeho Ohyzdný duch.

Zamyslel se: "Až bude Ohyzdný duch umírat, budu umírat s ním. Když tohle budu vědět, vědět, že teď už je opravdu po všem, nepřijde ke mně přece jen strach? Strach, že jsem zmršil, co se dalo?"

"Hm, bude holt záležet na okolnostech", uzavřel Bulebik svůj vnitřní sebezpyt a zhoupnul se v židli. Aby to totiž nedopadlo jako posledně, kdy v lijáku běhal bos po lesích a stráních a vřískal nad roklemi, aby se pak do nich skutálel  a nemohl vstát, protože mu nedošlo, že má na zádech batoh nacpaný chlastem a sám má taky slušně nakoupeno - připravil si do rukávu malé eso, jako pojistku. Vlastně ne zas tak malé, bylo nakonec poměrně velké. Obrovské, poměrně.

Anděla smrti přivolal Lebam Bulebik prvně několik měsíců poté, co přišla na svět Ester. Ohyzdný duch jej sužoval a dýchal mu do obličeje a na krk odporným dechem. Bulebik nebyl žádná třasořitka, ale tohle nesl špatně. A aby toho nebylo málo, doslechl se před nedávnem cosi o "létavcích", anorganických bytostech z jiného světa.

Bulebik, ostřílený arabskými kulkami, nesčetněkrát zašívaný, uválený od prachu a písku Svaté země i krve, jíž cedil a kterou cedili jemu, se zastavil.

"Létavci, živící se strachem? Mají se mnou nějakou spojitost?" hloubal.

V noci zkusil přivolat Anděla smrti, hotov mu sdělit, že je připraven. Do sluchátek si potichu pustil soundtrack z Posledního pokušení Krista a... usnul.

K své nelibosti se ráno vzbudil. Vypadalo to, že žije dál a bylo to tak. Vedle něj se probouzely i Marie s malou Ester a Marie řekla:
"V noci tu něco bylo. Jako by se to přišlo podívat na miminko. Bylo to temný, bylo to zlo."

Lebam Bulebik mlčel.