Co je mrtvé, nemůže zemřít

V roce 1943 zjistil, že ho opustil strach ze Smrti. Když se proto o čtyři roky později ve čtyři odpoledne kradli s odjištěnými samopaly UZI podél zdí citadely v Akku, ostatním z Irgunu bylo lehko z vědomí, že ho mají mezi sebou. Tehdy bylo Lebamu Bulebikovi rovných 16 let. O dva roky před tím stanul jako jeden z nejmladších členů v poslední skupině osvětimského Sonderkommanda, ve kterém se nakonec dožil příchodu Sovětů.

Nešlo mu do hlavy, proč se Arabové najednou tak starají o jejich jabka, která se urodila na jejich stromech, které vyrostly na horko těžko zúrodněných smradlavých močálech, které byly zakoupeny od arabů (kteří ještě dlouho potom chodili na velkou jen tak za barák), a za desetinásobek jejich ceny. Teď si vzpomněli, že budou dělat potíže a některým z Hagannah už došla trpělivost. Tak se octnul, kde se octnul.

Aviho Sterna - původního velitele původního Irgunu - viděl Lebam Bulebik jen jednou dávno před tím, než si to s ním sami Britové vyřídili po britsku. Po jeho smrti pokračoval Irgun dál a čím dál nesmlouvavěji. Když se proto krčil v britské uniformě u vnější zdi vězení, chtělo se mu na záchod jen trochu, mnohem spíš byl lačný vypálit britům rybník; zvlášť poté, co ve vězení britové popravili čtyři z nich. Přesto, že mu bylo pouhých šestnáct, vzali ho sebou, protože věděli, že Lebam Bulebik zcela postrádá pud sebezáchovy. O Sonderkommandu věděl jen Menachem a i tak se ostatní mezi sebou o tom, co bylo před tím, než ilegálně připluli po válce do Palestiny, raději nebavili.

Ve frontě na něj přišla řada. Prodavačka v supermarketu se na něj mile usmála. Požádal ji o láhev Jacka Danielse a láhev Canadian Special Old. Zaplatil kartou v domnění, že tentokrát by to mohlo snad konečně v jeho jednaosmdesáti letech klapnout. Protože nikdy nebyl žádný ajnštajn, naprosto nechápal, jak lidé můžou v takovém světě žít. Proč všichni například nevyskočí z okna. Pak se zastyděl sám před sebou. Vždyť přes to všechno, Hagannah, Irgun a nakonec Mosad, to nedokáže ani on sám.

Se starými přáteli po kapsách se odebral na odlehlou lavičku u řeky a natáhl si nohy.

Idiot Bulebik

Lebam Bulebik se probral a okamžitě ze sebe serval vše, co neznal. Nezbylo mu tak, než se do půl těla producírovat po příjmu a nechávat za sebou na podlaze tenkou červenou víte-co, která mu odkapávala z předloktí. Sestře, konající službu na otázku "kam že si myslí, že jde?" odpověděl pohotově, že "jde do prdele." V důsledku čehož se po obou jeho stranách objevili zřízenci, jenž jej násilím přivedli k rozumu a do sanitky.

"Hehe, koliks toho měl?" snažili se s opilým Bulebikem, který měl na sobě jen bílou mikinu na zip a černé tepláky s dvěma pruhy, navázat bodrý hovor.

"Hehe, hodně," odpověděl Bulebik a vyhrnul si bílý rukáv o něco výš, aby blbci v bílém čuměli na červenou. A aby se rukáv onen nestal rudým.

Probral se v tmavé kobce, jenž - jak brzy zjistil - byla záchytnou stanicí pro podobné zoufalé idioty, jakým byl on sám a zjistil, že vedle něj leží další. Byl to Rus a chudáci zřízenci na něm na foukání při alkoholových testech museli oprášit ruštinu a řvát: "Jiščó. JIŠČÓ. JIŠČÓÓÓ!!"

Na záchod se Lebam Bulebik odvážil jen tak, že se nahý přidržoval všech čtyř stěn a pomalu pak postupoval až usednul na záchod bez dveří, na kterým - jak si všimnul, když se podíval nahoru směrem k bohu - byly instalovány kamery. Roztaženýma rukama se jistil podél stěn, syčelo mu v uších a Lebam Bulebik záviděl smrtelníkům bezpečí vlastního hajzlu.

Vše, co se dověděl během pobytu venku, bylo tak vzdálené všemu živému, že ani ve svých dvaaosmdesáti letech neměl Lebam Bulebik nejmenší ponětí, co se bude dít dál, kam to všechno spěje a k čemu je to dobré. Ležel vedle sténajícího ruského teenagera, kterému bylo tak zle, že žadonil u brutálního zřízence v bílém o soukromý sebezpytující rozhovor. Když vyšel Lebam Bulebik ven, v první trafice si koupil placku vodky.

Tu popíjel, zatímco sledoval opravu dlažebních kostek pod okny bytu jeho rodičů, neboť jeho matka za něj zaplatila kauci 1860,- za noc strávenou se vší srandou na záchytce. Bylo jí v té době 115 let a ani v nejmenším nepochybovala o existenci Boha.

Bude muset vypadnout, napadlo mu, když se s ním větve lip nad dětským hřištěm zhouply vzhůru a izraelská Hagannah - jak tušil - musela, jak by snad pravil Howard W. Campbell, jr - poslední američan - "jít do prdele..." Lebam Bulebik - jako už tolikrát v životě - místo toho, aby vrazil nohu do dveří života, ji naopak pouze očichal a stejně jako ostatní se odplazil do konejšivého soumraku stříbřitých jehličnanů.

Idiot

Jsem obyčejný, jednoduchý, zmatený a zabedněný člověk jako každý. Vlastně jsem ten typ člověka, kterého prezident označuje slovem idiot. Nerozumím ničemu a dalším věcem a existují dokonce věci, na které nemám vůbec žádný názor. A celý život se děsím chvíle, kdy se na to všechno přijde...

Papírová kniha Deník skladníka nebude

...a jako takového mne oslovilo nakladatelství, projevující podezřelý zájem o vydání tohoto blogu knižně. Za nemalý poplatek jsem nechal vytvořit jakýs takýs ebook. Nakladatelství zařídilo IBAN a umístění v eshopu. A "papírovou knihu vám samozřejmě rádi vydáme, když si na to seženete prachy."

Po tristní zkušenosti s administrátorem na Startovači.cz (pan Tomek), který si se mnou toužil telefonovat, místo aby odstartoval mou kampaň na střídmých dvacet tisíc korun, kterou jsem připravil, a protože na Startovači neuspěl ani Startovači neuspěl ani prsatý sexperimentátor Karel (a to je panečku nějaký býk), napsal jsem na facebooku Michalu Horáčkovi (a hanba mě fackovala) a předběžně ho požádal, zda by jako vysoce (či hluboce) kulturní člověk a intelektuál neměl zájem sponzorovat krátkou humornou knihu a zmateném skladníkovi. Dnes jsem zjistil, že to byl idiotský dotaz.

Není tudíž pravda, co tvrdí Michal Horáček, že lidé nejsou idioti. Jsou. Já osobně chodím po venku každý den jako naprostý idiot, který nemá ponětí, co se děje. Tuší, že neví, že neví a ráno se zpocený hrůzou vzbudí, v naší spirální galaxii se posadí na posteli, za okny další den a on si řekne: "A teď, kurva, co?"

Mdlý rozum ani chabý úsudek mi nicméně nebrání, abych je nevytruboval do světa.

Skladníkem jsem přestal být přesně den poté, co jsem přišel domů z práce v deset večer místo v pět. Jel jsem tehdy nonstop dvanáctky/třináctky/čtrnáctky/patnáctky a šetnáctky užnevímkolikátejden, protože první skladník měl dovču. Dovlekl jsem se tehdy domů - považte - dokonce s dvěma kytkama a nepochodil jsem. Chudák manželka měla jedno plačící dítě v náručí, druhé pimprle si vleže v koupelně čůralo na břicho.

"Práce je ti přednější než rodina! Jak to děláš, že to nestíháš?! Co tam děláš?! Tak asi musíš víc makat nebojánevim!"

Byl jsem příliš zkoprnělý a taky urvaný, abych řekl nahlas, že co neudělám ten den, zůstane mi pochopitelně na další plus ještě nové. A že i jednodenní skluz může mít nedozírné následky v podobě zasekané rampy, kdy přijede kamion se devíti paletama a ty prostě NENÍ kam dát. Nepočítaje s předvídatelnými nepředvídatelnostmi jako několik rozlitých lahví olivového oleje v hlavní uličce skladu. Šířka uličky je vyměřená přesně na šíři jedné palety, tudíž jsem ji byl nucen na dobrou půlhodinku zablokovat. Za dobu mého divokého skladničení to naštěstí odnesly jen ty oleje a několik sklenic instantní kávy. Je s podivem, že když necháte několik dní na zemi rozsypané kafe, vytvoří se na místě hnědá krusta, kterou nedostane dolů ani několikeré snažení fundovaného čističe.

Zrovna když jsem klečel na zemi s hadrem (mycí stroj selhal), hodná pokladní Lenka (45, prsa 5) se přiřítila, že se "jen protáhne", vykřiknuvší: "Jo, to jsem vás chtěla poprosit!" Zmlkne, protože jí uštědřím pravý zoolanderovský ledový pohled idiotského skladníka v idiotské firemní skladnické blůzičce. Jaké šílenství mě v životě ještě čeká? Na mobilu si pustím hudbu z Přeletu přes kukaččí hnízdo, abych to trochu odlehčil a jdu vyčistit mycí stroj od olivového oleje.

Pak si dávám na rampě s bodyguardem Štefanem zasloužené kafe a cigáro a kolem se trousí na cigáro i naše učnice.

"Pane skladník, my v práci nesmíme. Že to na nás neřeknete panu Rittnerovi."
Šestery legíny, všechny černé.
"Když za mně vyčistíte flaškomat, tak ne."
Vzpomenu si na Vesničku střediskovou a nakloním se ke Štefanovi:
"Ty legíny, to je hezká móda, viď?"
Štefan nezklame a odpoví mi stejně:
"Jo, to jo."
A svět je zase na chvilku snesitelný.

Ve své pokročilé idiocii jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem zaplatil (!) jednomu vykutálenému indickému swámímu, aby za mne nahlédl do budoucnosti. Sdělil mi, že zemřu ve věku požehnaných 78 let. Naštěstí se ukázalo, že si celé proroctví vycucal z prstu, jinak by mne čekalo ještě celých dlouhých 37 let, během kterých bych se usilovně a cílevědomě věnoval činnostem, o nichž bych byl přesvědčen, že zkrátí tuto dobu na nutné minimum.

Jsem trochu nihilistou a trochu bokononistou. Ale hlavně, hlavně jsem a zůstávám Idiotem.