Idiot

Jsem obyčejný, jednoduchý, zmatený a zabedněný člověk jako každý. Vlastně jsem ten typ člověka, kterého prezident označuje slovem idiot. Nerozumím ničemu a dalším věcem a existují dokonce věci, na které nemám vůbec žádný názor. A celý život se děsím chvíle, kdy se na to všechno přijde...

Papírová kniha Deník skladníka nebude

...a jako takového mne oslovilo nakladatelství, projevující podezřelý zájem o vydání tohoto blogu knižně. Za nemalý poplatek jsem nechal vytvořit jakýs takýs ebook. Nakladatelství zařídilo IBAN a umístění v eshopu. A "papírovou knihu vám samozřejmě rádi vydáme, když si na to seženete prachy."

Po tristní zkušenosti s administrátorem na Startovači.cz (pan Tomek), který si se mnou toužil telefonovat, místo aby odstartoval mou kampaň na střídmých dvacet tisíc korun, kterou jsem připravil, a protože na Startovači neuspěl ani Startovači neuspěl ani prsatý sexperimentátor Karel (a to je panečku nějaký býk), napsal jsem na facebooku Michalu Horáčkovi (a hanba mě fackovala) a předběžně ho požádal, zda by jako vysoce (či hluboce) kulturní člověk a intelektuál neměl zájem sponzorovat krátkou humornou knihu a zmateném skladníkovi. Dnes jsem zjistil, že to byl idiotský dotaz.

Není tudíž pravda, co tvrdí Michal Horáček, že lidé nejsou idioti. Jsou. Já osobně chodím po venku každý den jako naprostý idiot, který nemá ponětí, co se děje. Tuší, že neví, že neví a ráno se zpocený hrůzou vzbudí, v naší spirální galaxii se posadí na posteli, za okny další den a on si řekne: "A teď, kurva, co?"

Mdlý rozum ani chabý úsudek mi nicméně nebrání, abych je nevytruboval do světa.

Skladníkem jsem přestal být přesně den poté, co jsem přišel domů z práce v deset večer místo v pět. Jel jsem tehdy nonstop dvanáctky/třináctky/čtrnáctky/patnáctky a šetnáctky užnevímkolikátejden, protože první skladník měl dovču. Dovlekl jsem se tehdy domů - považte - dokonce s dvěma kytkama a nepochodil jsem. Chudák manželka měla jedno plačící dítě v náručí, druhé pimprle si vleže v koupelně čůralo na břicho.

"Práce je ti přednější než rodina! Jak to děláš, že to nestíháš?! Co tam děláš?! Tak asi musíš víc makat nebojánevim!"

Byl jsem příliš zkoprnělý a taky urvaný, abych řekl nahlas, že co neudělám ten den, zůstane mi pochopitelně na další plus ještě nové. A že i jednodenní skluz může mít nedozírné následky v podobě zasekané rampy, kdy přijede kamion se devíti paletama a ty prostě NENÍ kam dát. Nepočítaje s předvídatelnými nepředvídatelnostmi jako několik rozlitých lahví olivového oleje v hlavní uličce skladu. Šířka uličky je vyměřená přesně na šíři jedné palety, tudíž jsem ji byl nucen na dobrou půlhodinku zablokovat. Za dobu mého divokého skladničení to naštěstí odnesly jen ty oleje a několik sklenic instantní kávy. Je s podivem, že když necháte několik dní na zemi rozsypané kafe, vytvoří se na místě hnědá krusta, kterou nedostane dolů ani několikeré snažení fundovaného čističe.

Zrovna když jsem klečel na zemi s hadrem (mycí stroj selhal), hodná pokladní Lenka (45, prsa 5) se přiřítila, že se "jen protáhne", vykřiknuvší: "Jo, to jsem vás chtěla poprosit!" Zmlkne, protože jí uštědřím pravý zoolanderovský ledový pohled idiotského skladníka v idiotské firemní skladnické blůzičce. Jaké šílenství mě v životě ještě čeká? Na mobilu si pustím hudbu z Přeletu přes kukaččí hnízdo, abych to trochu odlehčil a jdu vyčistit mycí stroj od olivového oleje.

Pak si dávám na rampě s bodyguardem Štefanem zasloužené kafe a cigáro a kolem se trousí na cigáro i naše učnice.

"Pane skladník, my v práci nesmíme. Že to na nás neřeknete panu Rittnerovi."
Šestery legíny, všechny černé.
"Když za mně vyčistíte flaškomat, tak ne."
Vzpomenu si na Vesničku střediskovou a nakloním se ke Štefanovi:
"Ty legíny, to je hezká móda, viď?"
Štefan nezklame a odpoví mi stejně:
"Jo, to jo."
A svět je zase na chvilku snesitelný.

Ve své pokročilé idiocii jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem zaplatil (!) jednomu vykutálenému indickému swámímu, aby za mne nahlédl do budoucnosti. Sdělil mi, že zemřu ve věku požehnaných 78 let. Naštěstí se ukázalo, že si celé proroctví vycucal z prstu, jinak by mne čekalo ještě celých dlouhých 37 let, během kterých bych se usilovně a cílevědomě věnoval činnostem, o nichž bych byl přesvědčen, že zkrátí tuto dobu na nutné minimum.

Jsem trochu nihilistou a trochu bokononistou. Ale hlavně, hlavně jsem a zůstávám Idiotem.