Idiot Bulebik

Lebam Bulebik se probral a okamžitě ze sebe serval vše, co neznal. Nezbylo mu tak, než se do půl těla producírovat po příjmu a nechávat za sebou na podlaze tenkou červenou víte-co, která mu odkapávala z předloktí. Sestře, konající službu na otázku "kam že si myslí, že jde?" odpověděl pohotově, že "jde do prdele." V důsledku čehož se po obou jeho stranách objevili zřízenci, jenž jej násilím přivedli k rozumu a do sanitky.

"Hehe, koliks toho měl?" snažili se s opilým Bulebikem, který měl na sobě jen bílou mikinu na zip a černé tepláky s dvěma pruhy, navázat bodrý hovor.

"Hehe, hodně," odpověděl Bulebik a vyhrnul si bílý rukáv o něco výš, aby blbci v bílém čuměli na červenou. A aby se rukáv onen nestal rudým.

Probral se v tmavé kobce, jenž - jak brzy zjistil - byla záchytnou stanicí pro podobné zoufalé idioty, jakým byl on sám a zjistil, že vedle něj leží další. Byl to Rus a chudáci zřízenci na něm na foukání při alkoholových testech museli oprášit ruštinu a řvát: "Jiščó. JIŠČÓ. JIŠČÓÓÓ!!"

Na záchod se Lebam Bulebik odvážil jen tak, že se nahý přidržoval všech čtyř stěn a pomalu pak postupoval až usednul na záchod bez dveří, na kterým - jak si všimnul, když se podíval nahoru směrem k bohu - byly instalovány kamery. Roztaženýma rukama se jistil podél stěn, syčelo mu v uších a Lebam Bulebik záviděl smrtelníkům bezpečí vlastního hajzlu.

Vše, co se dověděl během pobytu venku, bylo tak vzdálené všemu živému, že ani ve svých dvaaosmdesáti letech neměl Lebam Bulebik nejmenší ponětí, co se bude dít dál, kam to všechno spěje a k čemu je to dobré. Ležel vedle sténajícího ruského teenagera, kterému bylo tak zle, že žadonil u brutálního zřízence v bílém o soukromý sebezpytující rozhovor. Když vyšel Lebam Bulebik ven, v první trafice si koupil placku vodky.

Tu popíjel, zatímco sledoval opravu dlažebních kostek pod okny bytu jeho rodičů, neboť jeho matka za něj zaplatila kauci 1860,- za noc strávenou se vší srandou na záchytce. Bylo jí v té době 115 let a ani v nejmenším nepochybovala o existenci Boha.

Bude muset vypadnout, napadlo mu, když se s ním větve lip nad dětským hřištěm zhouply vzhůru a izraelská Hagannah - jak tušil - musela, jak by snad pravil Howard W. Campbell, jr - poslední američan - "jít do prdele..." Lebam Bulebik - jako už tolikrát v životě - místo toho, aby vrazil nohu do dveří života, ji naopak pouze očichal a stejně jako ostatní se odplazil do konejšivého soumraku stříbřitých jehličnanů.