05 července 2016

Trojí důkaz přítomnosti Boží / Jak jsme zachraňovali planetu 3.

Součástí ceny maringotky byla "doprava až na místo určení". U maringotky – jak jsem předpokládal – se předpokládá, že místo určení může být hůře dostupné a tahle nenápadná klauzule nám měla zajistit klid mysli a dopravu plus zaparkování maringotky během jednoho dne v místě, na něž ukážeme prstem. Jsem si myslel. V tomto směru jsme se tedy neměli čeho obávat a zároveň jsme se opět (a zdaleka ne naposledy) hluboce mýlili.

Mám to dodnes před očima. Tahač táhnoucí maringotku až od Brna, dorazil ve čtyři odpoledne pod les. Čekal ho zhruba dvěstěmetrový úsek stoupající lesní cestou s vyjetými kolejemi. Optimisticky jsme s řidičem vyrazili na prohlídku trasy, želbohu ani ne v půli cesty řidič přestal jít a zastavil se slzami upřímné lítosti v očích, děl:
"No tak to vůbec."
Já: "Jako vůbec?"
Řidič: "Jako vůbec."

Skryté obavy hryzající mne od rána v zátylku tak byly beze zbytku naplněny. Řidič prý odpojí maringotku a nechá ji stát. A nedosti na tom, při otáčení a couvání tahače, právě v pozici, kdy maringotka na šikmo zatarasila příjezdovou cestu, tahač přestal fungovat. Během chvíle, kdy jsme dumali nad situací, jsem byl nucen omluvit se několika lesnickým terénním vozům, které se s burácením otáčely a hledaly jiné cesty. Lesníci byli nesmírně rádi, že se jim stěhujeme do revíru a oni tak budou muset posunout hranice lovného území a opustit trvale stanoviště na posedu č. 2 s vyhlídkou na louku, srnce, divočáky a můj "Srací háj".

Nemaje startovacích kabelů, k mrtvému tahači jsme zavolali na pomoc známého s kabely a landroverem. Nic. Situace se věru nevyvíjela vůbec příznivě do té doby, než jsme zapřáhli tahač za landrover. Jak maličký se najednou jevil mohutný nákladní cruiser, dýmající a s napjatým lanem, zaháknutým do předku tahače. Kouřilo se z výfuku, kouřilo se od kol. Stál jsem s hrůzou, neboť téměř dvě hodiny uplynuly a to jak a zda vůbec dopravíme maringotku nahoru do lesa zatím nebylo naprosto diskutováno. Pak se tahač pohnul.

Kamion byl tažen na laně landroverem dobrých deset metrů, zanechav v polní cestě vyhloubenou památku sesmaženého štěrku na svou vybitou baterii. Pak mu naskočil motor. Řidičův obličej rozzářil výraz úlevy, když vyskakoval z kabiny a celoval zbrocenou tvář záchranáře v landroveru. Nakonec mu ještě vnutil stovku a na oplátku přijal radu, ať cestou zpátky raději nikde nezastavuje, ani až bude brát u Devíti křížů naftu. Horlivě kývaje hlavou nasoukal se zpátky do kabiny a vyrovnav maringotku úhledně podél polňačky, jsme za chviličku už sledovali jen zadní světla tahače a pomalu se usazující krutý prach cest.

A tu se náš známý, který se jmenoval a jmenuje Petr (a jestli to čte, tak ho velmi vřele zdravím), ukázal jako první, v tu chvíli ještě nikým z nás nespatřený a nepoznaný posel Boží. Ležérně si sáhl do kapsy unavených montérek a vyloviv zaprášený mobil, našel v něm telefonní číslo na jakéhosi primáře nemocnice, který bydel dole ve vesnici, aka Božího posla číslo dvě. Pan primář totiž vlastnil traktor.

Netrvalo dlouho, snad jen chabé dvě hodiny a usměvavý pan primář dorazil za námi pod les k parkující maringotce. Obhlédnuv situaci, vyjádřil se nadmíru laskavě jak o maringotce, tak o svém traktoru. Inu, kapacita. Pomalu se nám vracelo sebevědomí a chuť žít dál.

Šeřilo se. Pan primář si šel domů pro traktor. Nás zůstavil samotné na místě, kde se na maringotku snášel horský soumrak a na manželku a mimino, které jsme celou dobu na střídačku chovali, únava. Čekalo nás ještě stoupání lesem s traktorem táhnoucím maringotku, luční parkování a zajištění maringotky nahoře na louce a cesta autem zpátky do Prahy, cca 100 kilometrů. Necítil jsem hlad, neboť bojovný duch se ve mně spolčil s adrenalinem divoce burácejícím peřejemi mého krevního řečiště. Představoval jsem si primářův velký, krásný a nablýskaný Zetor, pro který bude celá cesta hračkou.

Čekali jsme dlouho, netušíc, že to, co se chystalo přijít, se navždy vryje do našich kostí. Téměř za tmy se s rachotem zjevil pan primář na něčem, co kdysi bývalo traktorem. Nyní jsme užasle patřili na rozhrkanou a pomalu se vlekoucí hromádku plechu na vratkých kolečkách, šibalsky pomrkávajícím jedním svítícím světlometem. Nevybavuji si už samotné zapřahání maringotky, neboť můj bojovný duch jak přišel, tak odešel a neblahé tušení, které mělo záhy dojít naplnění, mne zcela ochromilo. Celý bizarní konvoj se však pohnul a ve mně byla malá dušička.

Volným krokem jsem jej následoval vzhůru, nejdříve vyjetými travnatými kolejemi se stopami po opravdových traktorech, kterým svítí oba přední reflektory, a které mají motor Porsche a klimatizaci. Funíce jsem ho dohonil těsně před koncem posledního (a kritického) stoupání. Lesní cesta se v těch místech vinula ve vymletém korytě, jehož boční stěny byly téměř dvoumetrové, zpevněné odhalenými kořeny vzrostlých buků, tvořících loubí, kterému za normálních okolností věnuji vřelou a vděčnou pozornost. Traktor stál i s maringotkou těsně pod vrchem. Vyškrábal jsem se na stěnu vpravo a přes řvoucí motor se snažil navázat verbální kontakt:

"Co je?!" řval jsem.
Viděl jsem pana primáře za volantem, kterak kroutí hubou a krčí rameny. Přeskočil jsem na kapotu traktoru a strčil hlavu dovnitř.
"Volal jsem mladýmu, ať pro mě přijede s traktorem," řval primář, "vraž zezadu pod kola nějaký kameny a běž ho dolů čekat. Naveď ho sem z druhý strany!"
"Co je?" řval jsem znovu.
"Zasek' jsem se a do kopce to nerozjedu," řval primář, "musí mě vytáhnout zezhora!"

Seskočil jsem z traktoru a běžel zpátky dolů k autu, ve kterém čekali manželka s – teď už spícím, naštěstí – miminem. Stručně jsem jí vysvětlil situaci a běžel vyhlížet primáře mladšího. Setmělo se. Po další hodině jsem ho spíše slyšel než viděl, dorazil už za úplné tmy a také mu svítilo jen jedno světlo. V temnotě jsem nějak naskočil k němu do traktoru a kdyby tam seděl sám Pán Temnot, stejně bych na něj neviděl. A neviděl jsem tehdá, že právě dorazil i posel Boží číslo tři.

Sama jízda na traktoru je zážitek na mnoho zimních večerů pod lampou. Držel jsem se vší silou, stoje jen na jedné noze a snažil se přeřvat motor. Jediná cesta k nám na louku byla zablokovaná, museli jsme najít jinou. Nebudu se pouštět do popisu nočního geografického dobrodružství v neznámé krajině, snad jen tolik, že jsme hledali louku, na které jsem byl do té doby třikrát, mezi dalšími lány luk, křovin a lesů, kde jsem nebyl vůbec nikdy. A to všechno v noci. Naštěstí v noci, zřejmě bych si za bílého dne v sandálech na nohou na podobná místa netroufl. Měsíc tu noc také naštěstí nesvítil a vysoká tráva mi sahala po bradu.

Během jízdy mi adrenalin musel stříkat i ušima, protože – jak jsem zjistil až daleko později – měl jsem nohy od krve. Primář mladší se nakonec přece jen vyznal a terénem, ve kterém jsem se držel traktoru vší svou nevelkou silou, neboť ten se nakláněl na strany tak, že jsem chvílemi pouze visel, trefil nakonec na louku, ze které zcouval na nějakých patnáct metrů od prvního traktoru, kterému stále běžel motor a nesvítil už ani jeden světlomet. Primář starší vystoupil ze svého stroje:

"Řetězy máš?" zeptal se.
"Jaký řetězy, s mi nic neřek?" odpověděl primář mladší.
Cítil jsem, že mne přestávají nést kolena.
"Vole té snad jasný, ne? Žišmarja tak vem ty lana no," řekl primář starší.
Mladší primář potmě dotápal ke svému řvoucímu traktoru a za chvíli se vrátil s ocelovými lany.
"Zacouvej až přede mně dolu," řekl primář starší.
"Nemůžu, bych to celý nevytáh. Musim zůstat tady nahoře na rovince, abych se vůbec rozjel."
"Nemáš tak dlouhý lana. Musíš sjet dolu."
"To zkusim, třeba budou stačit."

Lana stačily těsně. Tři centrimetry silné ocelové lano mělo do kopce vytáhnout další traktor se zapřaženou devítimetrovou maringotkou. Oba nastoupili do svých strojů. Stál jsem stranou v lese uprostřed mezi nimi. Primář mladší se dal pomalu do pohybu. Lano jsem ve tmě neviděl, že se napjalo jsem poznal jen podle zvýšených otáček motoru prvního traktoru. Motor řval a řval a najednou mi něco zasvištělo před obličejem. Traktor polevil a primář mladší vystoupil. Vystoupil i primář starší.

„Tyvoletomimusíšdátznamení, že jedeš. To prdlo no. Tě v tý tmě nevidim tyvole!“ řekl starší.
Primář mladší vytáhl mobil s baterkou a začal hledat konce lana. Bylo přervané a roztřepené.
„To svaž,“ řekl starší primář.
„Jo, ale to pak nedosáhne,“ řekl mladší.
„Tak sem zacouvej.“
„To pak nerozjedu.“
„Rozjedeš.“
„Ses posral, nerozjedu.“
„Ale rozjedeš, dáš nám znamení,“ otočil se na mně, „a já na to šlápnu taky. Jsem prve nevěděl, že je to lano už napnutý, tak jsem nejel. Tak teď pojedu taky a pude to.“ Mladší primář zacouval blíž z kopce dolů a začal navazovat tlusté ocelové lano. Funěl.

Vzdal jsem to. Zůstanem tady přes noc zapadlí a všichni tady zemřeme. A manželka dole v autě s miminem čekajíce a netušíce, co se tady děje, přes noc umrzne. Prožluklý život. Jestli Bůh existuje, měl by si připravit pořádnou výmluvu. Všechno je ztraceno. Snažíme se a trmácíme, pytlíkujem ty naše životy jak se dá a balíme je do značkových hadrů. A stejně to nestačí, větší televize nestačí, druhý auto nestačí, nic nestačí, pořád jsme jen ranečky strachu, že se na všechno přijde, na ten podfuk s tím, kdo vlastně jsme, vlastně nejsme. Nejsme nic, jen se dřeme v práci, doma se dřeme s dětma a v televizi je hovno, tak jdem spát a nemůžem, protože je vedro a zejtra musíme zas do práce. A svět je šílený, nedává to smysl, o čem to teda ksakru všechno bylo?

Oba primářové nasedli a já s baterkou na primářově mobilu jsem měl mávnout až se lano napne. To bych na něj ale musel dosvítit, abych to poznal. Prdele. Ocelové navázené lano, který prdlo, když bylo celý. Co teprv teď, když drží jen na dvou uzlíčcích. To nemůže dopadnout. Marný, marný všechno. První traktor začal zase řvát. Pak se lano – snad – napjalo a já mávnul baterkou směrem k druhému traktorovi a ten zabral taky. Řvali tam oba a ani jeden se nehýbal. Jen túrovali, túrovali a túrovali...

A pak se mi malinko zatřásla brada a nahlas ze mně vylítlo: „Ježíši, prosím!“ Ačkoli jsem si byl naprosto JIST, na rozdíl od těch dvou v traktorech, že se to NIKDY nemůže podařit, viděl jsem, jak se oba pohnuli. Sunuli se za strašného řevu, skřípění a naklánění ze strany na stranu do kopce, druhý traktor s předními koly ve vzduchu, cestou, která se mezitím nějak stala bahnitou a sunuli se výš a výš až traktor s primářem starším projel pomalu kolem mě i a pak i maringotka a zastavili se oba nahoře na rovině.

Pak oba vystoupili, navzájem jsme se poplácali a primář starší navrhl, že ji ještě definitivně zaparkujem. Měli jsme vyhlédnuté místečko přesně v protilehlém cípu louky, než ve kterém jsme se nacházeli, takže tmou tmoucí, lébrž kupodivu nebylo žádného pouličního osvětlení, jen při jednom svítícím reflektoru jsme překodrcali louku, řádně přerytou divočáky a další půlhodinku parkovali maringotku tak, aby stála pokud možno vodorovně. On ten výraz „vodorovně“ dostal zase další dimenzi, když se mi pak vevnitř všechno pomalu kutálelo ke stěně. Mladší primář mi nezištně navrhl, že mi ji zítra pomůže dovyrovnat.

Kolem kol maringotky jsme pak už jen narychlo a provizorně nakouleli kulaté balíky slámy kvůli zajištění, které byly na louce naštěstí přítomny. Chytal jsem totiž nerv, že až sem zítra zase přijedu, najdu celou maringotku sjetou z kopce v lese. Primář mladší prohodil, že sama sice nikam nesjede, ale že pokud nesundám kola a oj, místní romové ji stejně odtáhnou. Neměl jsem sil strachovat se ještě o tohle a nasedl jsem k primáři staršímu do traktoru a pomalu jsme tmou sjeli tou samou cestou dolů z lesa k zaparkovanému autu, kde čekala chudák vymrzlá manželka. Cestou jsem ještě primáři staršímu vnutil litránek a nenechal si to vymluvit. Na oplátku řekl, ať si někdy přijdem k nim pro vajíčka a mladýmu ať prý nic nedávám. Pokýval jsem a když jsem vystoupil, zbytek peněz jsem vnutil mladšímu primáři. Měl jsem takový zvláštní a jasný pocit, že dát vše, je správné.

Maringotka zaparkována
Maringotka zaparkována

Žádné komentáře: