Opilý Rimbaud v noční ulici
prázdnou láhví mách,
pak klesl mi do náruče a
s prasklým kýlem zmizel v hlubinách.
Do Afriky lodí své čtyřnohé tělo plavil jsem
s ironicky mručícím Burroughsem.
"Velké ticho" hledaly bledé oči na velikých brýlích,
proto tehdy v noci pohladil jsem
na hlavě jeho jemné chmýří.
Ještě před tím na nádraží Greyhoundu viděl jsem,
že ještě jeden brýlatý v indiánské zemi —
Allen Ginsberg — je jatý.
A bezvousý leč nahatý, řval:
"Svatá! Svaté! Svatý!"
V žaketu a vázance
nejskromnější apoštol,
co řadí se mezi bezvěrce.
V tenkých prstech nehnutě
dlouhý popel na cigaretě vyčkává
— mene tekel.
Graham Greene odtrhne zrak od stolu
a pokorně vystoupá ze svých pekel.
S Jestřábem nad vlnícím se obilím
a temnou hladinou zklidněného jezera
letěl jsem domovem kolem dálkami vyhřátých kmenů večerních.
Do hluboké vody jsem pak taky klesl
a v vodním tichu se konečně
naposledy se nadechl.
Opilcem stát se vyžaduje kázeň
— upít se k nibbáně a Buddhou být
bo v světě žít
nikdo nemůže než blázen.
Zmizet, přestat, odjebat se
— Bardo thödol
přečtěte mi
a pak už nic.
Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající
silou světla a života opírá Slunce a
všechen vzduch prohřívá i svět okolo
mé dlouhé vlasy,
který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď
přivírám oči, jsem ještě malý
a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím
Jeruzalém.
Jsem tak naplněn božstvím
jsem šťastné dítě a — bože, to teplo...
A světlo. A vonící vzduch
nikde nikdo.
Kdo jsem?
Kým jsem to býval?
Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho
mám vše.
Borovice
a konejšivé teplo.