Jelikož v sobě neustále nosím zmatek, který musím mít pod dohledem, nahání mi vše nepředvídané a nepředvídatelné strach. (...) Chci mít klid, pořádek a přátelskou atmosféru. Jenom tak se můžeme přiblížit nekonečnu.— I. B.
Vždycky jsem si přál napsat knihu s čarovným názvem Laterna Magica. No, už ji napsal slavný režisér a pojmenoval tak svůj vlastní životopis.
Filmy i divadlo mám rád čím dál míň, protože nejsou skutečné a to je trapné. Na druhou stranu trapná je i každodennost, ve světle čehož z toho film a zejména divadlo vycházejí poměrně dobře. Dogma 95 se trapnost filmové strojenosti snažilo obejít tím, že filmaři přestali používat hudbu a točili výhradně na ruční kameru. Výsledkem byly filmy s mnoha postavami v místnosti tak trochu podobné W. Allenovi, ale bez vtipu, bez hudby a bez jiskry. Ne, že by Woody Allen točil ruční kamerou, ale nedělá si hlavu se snímáním dialogů, nedělá prostřihy na zrovna mluvícího herce, natočí obě mluvící postavy najednou, aby mohl jít domů a hrát na si klarinet. Občas scénu sice natahuje, ale jen aby do filmu dostal víc Gershwina. (Eric Lax — Hovory o filmu s Woody Allenem).
Bergman je ve svých vzpomínkách tak stručný a ironický, pokud mluví o sobě a tak nápaditý, sdílný a zároveň introvertní, když popisuje jiné lidi. Věnuje se zejména popisu světla během svého dětství, což je pravděpodobně klíč k jeho budoucí tvorbě — paprsky slunce, posouvající se po zdech a tapetách a vůně koberců, parket, nábytku a žen jsou leitmotivem jeho vnitřního bytí. A také ticho, které chodil poslouchat ke své babičce.
A čím dál míň mám rád i životopisy a přestal jsem si hledat informace o tvůrcích ať už o pozoruhodných spisovatelích, hercích nebo nedejbože hudebnících. Často se totiž mezi řádky ukazuje, že všechno vzniká buď na koleně nebo náhodou nebo oboje dohromady. Ne tak Ingmar Bergman. Neviděl jsem, pokud mi paměť slouží, dosud žádný z jeho mlčenlivých filmů, jak si je představuji; viděl jsem pouze bergmanovské "vážné" filmy Woodyho Allena a také vím, že s Bergmanovým filmovým štábem nakroutil své dva poslední filmy Andrej Tarkovskij; a knihu vzpomínek jeho dvorní herečky Liv Ullmannové jsem v marném očekávání hluboké introspekce, ale zato bohaté na popisy jejích šatů a sklenic na šampaňské odložil po první kapitole.
 |
| Dvě místa u nás na náměstí, kde to žije: vpravo knihovnička pro dříve narozené, vlevo utvářející se fronta na úmrtní oznámení. |
Útlou knihu jsem objevil u nás na náměstí v bývalé telefonní budce, která teď slouží za veřejnou knihovničku. Lidé do ní odkládají své nejcennější svazky, např. všechny díly Jiráskova F. L. Věka, Výbory z díla Jana Nerudy či Boženy Němcové, Heinricha Bölla Chléb mladých let, Gogolovu Podobiznu, Čechovův Melancholický dekameron i Újezdní Hamlet. Chápu, že obálky těchhle knih jsou nic moc a doma to zabírá zbytečné místo, zvlášť když teď vychází 40 nových titulů denně. Ujímám se těch starých tisků a čtu si v nich, když přijdu večer ze šichty, všichni už spí a já sedím v kuchyni a jím chleba. Jako třeba v tomhle Bergmanovi, který přikládá stejně jako já obzvláštní důležitost vůním z dětství. Mažu si ty chleby a nevím, jestli čtu, abych mohl dál jíst nebo jím, abych mohl ještě číst.
Současní spisovatelé ať dál provozují svá trapná veřejná čtení z knih, ve kterých rozmělňují stokrát rozmělněné a shovívavě a bohorovně přecházejí vlastní spisovatelskou historii, tisíckrát líp napsanou v dobách bez internetu, wikipedie a těchhle trapných literárních blogů.
