Bowie

... a trochu jsem si doma zamuzicíroval.

Vánoční večírek se letos vydařil

a aby bylo vidět, co jsem zač, stručně řeknu, jak to bylo:

Po půlroční abstinenci jsem se přemohl a v rámci ještě těsnější socializace se dal přemluvit k účasti na firemním vánočním večírku. V tombole jsem ještě stačil vyhrát flašku šampaňského a pár okamžiků na to se s třemi nebo čtyřmi dvanáctistupňovými pivy, a třemi nebo čtyřmi panáky metaxy v sobě s otřesem mozku odporoučel do temných krajin nevědomí. Prostě tak. Probral jsem se přikurtován za ruce za nohy v místnosti se zářivkou a baterií monitorů mých tělesných funkcí. Na JIPce. Nechápal jsem to. Poslední, co si pamatuju je, jak sbírám bundu z opěradla, že je ještě čas víceméně důstojně odejít.

Události se poté seběhly šťastnou náhodou tak, že jsem byl proti své vůli převezen a hospitalizován, podroben bolestivým hadičkám a vydán napospas šílenému lékařskému personálu. Na propouštěcí zprávě, kterou jsem obdržel, byla jména tří mudr, z nichž dvě byla plně maďarská. Spojím je tedy milosrdně do jedné postavy, kterou pro blaho čtenáře nazvu doktorem Teleke z Tölökö a dodám citát Kurta Vonneguta: Máte-li za přítele Maďara, nepotřebujete žádné nepřátele.

Jak se brzy ukázalo, gumovou hadičkou stejně jako mé předloktí a zápěstí, bylo opatřeno i mé přirození; hadička byla zavedena jedním koncem dovnitř a ještě dál a druhým koncem do periferního zařízení zle se podobající igelitovému pytlíku. Vnitřně jsem s tím sice hrubě nesouhlasil, ale to bylo všechno, co jsem mohl dělat.

Byl jsem svlečen donaha. V bezvědomí bohužel. Po odkurtování jsem byl zrentgenován ze všech úhlů a žmoulaje v ruce svůj igelitový pytlík, byl jsem vsedě v nemocničním andělíčku a ve stále ještě lehkých mrákotách ostudně vezen chodbami plnými čekajících lidí v zimnících do sprch, kde jsem byl svlečen a opět vsedě osprchován jednou nebo dvěma sestřičkami (nic nebylo, nebojte). Potom zpátky do kanceláře, kde jsem dostal možnost písemně se vším souhlasit. Hloupě jsem odmítl. Ještě chvilku jsem si tedy poseděl a následně jsem byl převezen na normální oddělení. Tam jsem spal v kuse den a noc jakoby se nechumelilo.

Zvláštní věc: během polospánku, kdy jsem se snažil obracet (což bolelo, jakoby mi na hrudi seděl slon a na zádech mamut) a nevytrhnout si při tom hadičku z přirození, se mi v hlavě začaly ozývat slova a hlasy, které se ukázaly být vzpomínkami na pohnuté chvíle těsně po příjezdu do nemocnice. Vedle posměšných poznámek lékařského personálu to byla také má hlasitá a bohužel sprostá slova vzdoru, čemuž se teď s odstupem zdráhám uvěřit; doteď jsem se pokládal za velmi přizpůsobivého a tudíž tvora s inteligencí alespoň průměrnou. (Následným studiem spisů C. G. Junga a jeho analytické psychologie jsem ale zjistil, že jsem spíš zvíře, které dovedně skrývá své temné stránky a za můj alkoholismus že může neintegrovaná anima. O čemž je vlastně i většina blogu Červený vrabec.)

Přestaneme-li vidět čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny, vznikne jednostrannost, kterou bez našeho přičinění kompenzuje nevědomí.— Carl Gustav Jung: Člověk a duše

Lejstro, že se vším souhlasím, jsem další den, teď už krotký jako beránek, podepsal. V propouštěcí zprávě stálo: agresivní, arogantní, vulgární, nespolupracující. Ve většině kolonek pro vyšetření a pro cifry hladin tělních tekutin stálo "pro ebrietu nemožno vykonat". Alkohol v krvi 3,1 promile.

Soudě dle četných modřin (mých, o cizích jsem neměl možnost se přesvědčit) lékařský personál měl se mnou těžké pořízení, za což mám teď mírnou tendenci se omluvit, i doktoru Teleke z Tölökö. Stejně tak mým kolegům, kterým jsem nechtěně pochystal originální půlnoční překvapení, když byli v tom nejlepším přinuceni připomenout si základy poskytování první pomoci. A v neposlední řadě i mé ženě, která, ač se bojí řídit, přijela pro mě i s dětmi a tak jsem nemusel domů vlakem.

Pro příště: kdybychom se někdy potkali a já u toho náhodou ležel na chodníku, neztrácejte hlavu a nechte mě tak. Právě se totiž nořím do svého nevědomí, abych poznal sám sebe, neboť — jak tvrdí starý moudrý Carl Gustav Jung: Kdo se učí vyrovnat se s vlastním "stínem", ten vskutku vykonal něco pro svět. (Pro zkoumání nevědomí jsou ovšem mnohem vhodnější jiné cesty, například sny.) Takže naděje tu je. A slibuju, že to samé udělám i já pro vás.

Co nejstručněji jsem popsal události, které se odehrály za mého vědomí. Ale co se dělo, když mluvilo mé nevědomí, si nepamatuji. Z vyprávění kolegů soudím, že jak se na nevědomí sluší, činilo se řádně. Démonická temná stránka se vyjevila způsobem, který mi nahnal takový strach, že se od té doby držím hesla dobrého primáře Nešpora: Abstinenci zdar!

Tak šťastné a veselé a nové cizí slovo pro tento den je: EBRIETA.

K-Pax: Návrat

Pro blaho těch, kdo se rozhodnou slyšet. V několika aspektech sestavím zprávu o původu svého - ehm - původu.

Materiální existenci jsem si naposledy zajistil v továrně na výrobu autodílů, což uvádím záměrně, neboť tato skutečnost ostře kontrastuje s představou současného duchovního člověka, jímž nejsem. Protože jsem disponován pozemskou myslí, tedy myslí velmi omezenou, vhled do mého původního pozemského záměru mi byl s určitostí odhalen až ve 42 letech mého pozemského věku.

Událo se tak zcela mimo rámec současné moderní spirituality, za prostých okolností, v prostém stavu vědomí během jedné odpolední pracovní směny ve fabrice na autodíly. I když teď si uvědomuji, že něco vzdáleně podobného se událo i docentu Královi... Pracoval jsem u termoplastového lisovacího stroje jako ostatní chlapi - v montérkách a tričku od oleje. Vyjímal jsem hotové výrobky z otevřeného lisu velikosti menší lokomotivy a zase lis zavíral. Pamatuji si živě, že mi ve sluchátkách ne náhodou právě zněla skladba s příznačným názvem Skyfall z posledního Bonda. Pozoruhodná kompozice.

Dveře lisu se automaticky otevřely a já v něm uviděl namísto obvyklých dvou pístů, čtyřdílné lisovací formy o váze cca 400 kg a soustavy chladících trubek a hadic "jiné místo". Popis tohoto místa se vymyká pozemskému jazyku. Viděl jsem místo ve vesmíru, výzkumnou stanici, rozlehlou a nesmírně složité konstrukce. Gigantické plošiny, výsuvná ramena, vysoké budovy nepozemské architektury.

2 NEJVÝRAZNĚJŠÍ ASPEKTY

1. Vše bylo v odstínech oranžové barvy.
2. Bytosti, které jsem viděl mi byly svou vřelostí a nadšením tolik blízké, že jsem poznal, že se dívám na svůj pravý domov.

Mám v očích slzy pokaždé, když si na tento zážitek vzpomenu. Celý prostor byl prodchnut optimismem a radostí z objevování. Poznal jsem proč jsem na Zemi a že jsem na Zemi dobrovolně. Mým úkolem byl výzkum pozemského vědomí a všeho, co se týká života v takto materiálně omezené realitě. Mohu zkoumat lidský strach stejně jako lidskou radost, lásku či nenávist nebo "pouze" zrnko písku. Vše se počítá a prospěje stejným dílem, neboť cokoli bude zkoumáno, bude zkoumáno obyvatelem Země. Výzkum všeho, co je.

3. ASPEKT

Hřejivá existence a sounáležitost, do které bylo celé místo ponořeno nepřipouštěly z podstaty věci sebenepřijetí. Jedná se o fenomén, jenž nepřipouští existenci boha či dokonce náboženství. Bůh ve vesmíru není řešen, schází pro něj důvod existence. Vedle nepopsatelného trvajícího, pulzujícího, živoucího pocitu štěstí z bytí, které zažívá každá bytost na místě, které jsem viděl, symbol pro něž máme pozemské slovo "bůh", neexistuje. Dokážete si představit takové duševní rozpoložení? Já jsem si to do té doby nikdy představit nedovedl. Až teď. A ne vždy.

3 důvody proč bych tomu měl věřit:

1. Zážitek přišel za běžného stavu vědomí bez požití látek ovlivňujících vědomí. Vyjma kafe a cigára o pauze na sváču.
2. Užívám antidepresiva neboť v běžném vědomí považuji život na Zemi za nesmyslný a krutý. Neznal jsem odpovědi na otázky Co, Proč ani Kdy to skončí. Nikdy bych sám v sobě nebyl schopen vydolovat tak silný pocit hřejivého bezpečí a kreativity, jako jsem měl tam.
3. Prošel jsem temným obdobím současné západně-východní ezoteriky. S tristní zkušeností a oholen o nemalý peníz zjistiv, že duchovní učitelé a lektoři osobního rozvoje čerpají od sebe navzájem. 

Dnes cítím nemalý soucit s naším pozemským údělem na Zemi, kdy se snaha o přežití snoubí se silným znepokojením se stavem planety, případně celého vesmíru, tedy i se sebou samým. Sám jsem tím prošel.

POSLEDNÍ ASPEKT: 

ZEMĚ NENÍ KARANTÉNNÍ PLANETOU...

...jak jsem sám byl dlouhá léta přesvědčen. Je místem výzkumu, stejně jako celý vesmír.

ZÁVĚRY

Celé vidění trvalo několik vteřin pozemského času. Neumím to vysvětlit, ale viděl jsem, že na "onom místě" čas není.

Termoplastový vstřikovací lis se přede mnou zase zavřel. V rukou jsem držel jeden z hotových výrobků, jenž byl náhle a podivně cizí a velmi nedokonalý. (Přestože parametry kvality stanovené pozemským inženýrem technologem dokonale splňoval.) Já zůstal paralyzován neznámým pocitem štěstí, nadšení a bezpečí. Přece jen to má všechno smysl, jen to teď nevidíme, aby náš pozemský výzkum nebyl "kontaminován" nepozemským vědomím. Až se vrátím, budou všechny výsledky - jejichž hlavní součástí je mé dočasné pozemské nazírání na realitu všeho - přeneseny tam někam do databáze výzkumné stanice v jiném světě. 

Zároveň nemohu potvrdit následující: 

• že ze stejného místa byli na Zemi vysláni všichni, kdo Zemi žijí

• název a lokaci místa. Dle zabarvení se samozřejmě nabízí Mars, avšak ani to nemohu potvrdit.

Zároveň se ovšem nabízí dedukce, že z "jiných míst" byli na Zemi vysláni všichni, kdo na Zemi žijí, žili a budou žít.

Každý vjem a klukovský údiv, se kterým teď nahlížím tenhle svět jsou hlavní součástí výzkumu a zároveň pro mne zásadním zdrojem životní energie, s jejímž masivním úbytkem jsem se dosud potýkal. Údiv nad tím, že jsem nejspíš nesmrtelný a že jsou další místa ve vesmíru, kde je život. A ne jen v podobě bakterií... Naše svoboda je nekonečná a nepředstavitelná.

DOPORUČENÝ PLAYLIST:

• Adelle - Skyfall
• Aqualung - Easier to Lie
• Tame Impala - Let It Happen
• M83 - Oblivion

SOUVIDEJÍCÍ DOTAZY:

• Smrt
• Vesmírné cestování / technologie
• Inteligence
• Funkce planety Země