05 května 2016

Postižen prací

Zvoláním „opíchá mě každá žena, protože mám Volkswagena“ uvádí svůj příjezd v 6:21 pekařský závozník Zdenda (46), ostravak jak cyp. Zdenda jezdí čím dál později a v bednách mu chybí čím dál víc rohlíků...
 

Prací jsem chtěl původně dosíci nejednoho peníze, který bych – slovy Vančurova Bernarda Spery – v budoucnu obrátil buď na knihkupce, buď na krejčího, buď na tatérku Zuzanu. Po pěti měsících skladničení byla má gáže za poslední měsíc téměř dvakrát vyšší, než byla má poslední gáže na místě učitýlka na střední škole v Praze. A stále ještě nedosáhla slíbené výše, protože ještě pořád nestíhám. Dokonce jsem vynalezl způsob jak ušetřit čas zabitý cestou na záchod, čas zabitý na záchodě (sedíte a stejně slyšíte jak na vás dole troubí kamión nebo vás vyvolávají reprákem) a čas zabitý cestou ze záchoda. Takový čas ušetřím prostě tak, že tahám, couvám a postrkuju palety tak dlouho, dokud se mi nepřestane na záchod chtít. Asi s tím zajdu někam na patentní úřad.
 

Zapomněl jsem objednat prázdné bedny na vrácené pivní flašky. Takže už se u pásu s láhvema neotočím a přistupuju k němu POUZE bokem. Po všech stranách se tyčí věže na sobě naskládaných pivních beden, flašky jsem nacpal i do zelených beden od zeleniny a pohled onen činí z českého národa národ mozků z piva kostků.
 

Zapomněl jsem objednat papírovou pásku do lahvomatu. Stojím před šéfem a říkám:
„Dneska dojdou pásky v lahvomatu.“
Šéf: „A to nešlo říct dřív?“
Já: „Nešlo. Kdyby to šlo, řekl bych to.“
Šéf se s povzdechem otáčí k ekonomce.
„Kde se to, kurva, objednává?“
„Vim já, kurva?“ odpovídá ekonomka. „Někde, vole, na internetu.“
Dávám si odchod.
 

Když jsem včera v půl desátý večer měnil cenovky v celým úseku piv a vod na novou akci, zapomněl jsem vyměnit i venkovní plakáty. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik druhů minerálek existuje. Magnézia, Poděbradka, Dobrá voda, Aquila, Toma, Poděbradka ProLinie, Ondrášovka, Hanácká, Bílinská, Vincentka a téměř od každé deset příchutí.
 

Vracím se do skladu. Nikola (25, blond, frigidní) z lahůdek se mě ptá jak dlouho tam ještě budou zaparkované ty tři nepřebrané palety, přes které se od včerejška nedostane k celozrnným chlebíčkům, roládám a Marlenkám. Na rampě jich stojí ještě dalších osmnáct, tak jen houknu: „Dlouho.“ Je devět ráno. Rozbalit a pípnout každou krabičku. Jednu paletu udělám za půl hodiny. To do večera stíhám. Kdyby z každé palety nevznikly roztříděním čtyři. Kdyby dneska nikdo už nevrátil ani flašku. Kdybych nemusel dělat balík na lisu. Kdybych nemusel nikomu nic sundat zdvižkou. Kdyby už dnes nic nepřijelo. Kdybych nemusel v krámku doplnit piva a vody. Kdybych nemusel večer umejt obchod.
 

Pořídil jsem si do práce nový mobil s SDHC kartou, na kterou jsem umístil opravdu velké množství hudby. Nyní tedy pracuji a zároveň na rampě poslouchám hudbu. Obzvlášť Rapsodie v modrém George Gershwina mi evokuje směšnost života, jedním dechem zároveň ovšem (neochotně) dodávám, že i jeho neuchopitelnou krásu, jenž občas probleskuje mezi stíny listů znovuobrážejících stromů. A stejně tak nevyhnutelný konec všeho, který bez přestání číhá za mým levým ramenem a soundtrack Neila Younga k filmu Dead Man, kdy se – stejně jako William Blake – nemůžu zbavit pocitu, že se nacházím v nesprávný čas na nesprávném místě.
 

Na fotce je:
a) prst, postižený prací (detail)
b) pyj, postižený prací
(detail)
c) perineum, postižené prací
(detail)



Žádné komentáře: