pátek 6. května 2016

Existence

S brigádníkem Martinem (36), který si u nás vydělává na doučování z medicíny, jsem se hned při další společné pauze jal pokračovat v rozhovoru v místě, kde jsme skončili, než jsem byl vyslán ven „přepichovat“ vozíky.

Já: „Tak existuje Bůh? Přece jen ho, kurva, nikdo neviděl.“
Martin: „Tys musel bejt za mlada docela veselá kopa, ne?“

Rozhovor na podobné téma jsem si neodpustil ani v ordinaci MUDr. Tůmy, jenž je mým duchovním rádcem, mentorem a zároveň psychiatrem.

Já: „Tak mě často napadá, že by bylo dobré, kdybych zemřel.“
MUDr. Tůma: „To napadá občas každého, kdo trochu přemýšlí o životě.“
Já: „Nebo že by aspoň bylo dobré, kdyby zemřeli ostatní.“
MUDr. Tůma: „Tak já vám předepíšu zase ty 3 balení a pak mi zase zavolejte.“

V regálu s pivama v petkách jsem při doplňování nedávno ke své hrůze objevil asi 50 piv s prošlou lhůtou trvanlivosti. Jednalo se o Starobrno, který se téměř neprodává. Událost tato vedla k poučení, že věci se mají do regálu doplňovat odzadu a ne naopak, čili ne všechno, co potřebujete znát o životě, se naučíte v mateřské školce. Do vozíku, jenž jsem si promptně přistavil, jsem prošlá piva naskládal a odvezl dozadu na hromadu zboží s protrženými pytlíky, odjedenými bonbóny apod., které se NĚJAK „odepisují“. Bohužel zatím netuším, jak se to dělá. Nuže vozík s pivy jsem tedy zanechal poblíž s důvěrou v prvního skladníka, který je co se skladničení týče skutečným a kovaným matadorem, a který měl mít směnu další den.

O dva tři dny později, když jsem byl zas v práci já, jsem už vozík s pivy nenašel a tak jsem na celou věc zapomněl. Jaké bylo mé překvapení, když jsem později z nedostatku jiné práce kontroloval regál se Starobrnem a zjistil, že je plný petek, na kterých bylo datum spotřeby nějak divně nečitelné, rozmazané. V podstatě tam nebylo a místo něj jen taková šmouha, jako od šmirglu. Rozsvítilo se mi: Tak takhle se „odepisuje“!

S myšlenkou jsem se nicméně úplně nezvnitřnil abychtakřekl a při další příležitosti jsem to nahlásil šéfovi spolu se zprávou o mnou zlikvidovaném myším kutlochu (jak mi poradila Eva). Musel jsem s tím počkat, až z kanceláře vypluje obchodní zástupkyně pro Lobkowitze a při zmínce o myším hnízdu se na mne šéf podíval a ostře se zeptal.

„Vy jste deratizér?“ (tenkrát jsme si ještě netykali).
„Ne.“
„No, že likvidujete myší hnízda,“ řekl šéf.

Tato reakce budiž čistým příkladem vysoké sofistiky, ve které si s šéfem rozhodně nezadám a výraz lehkého zmatku se usadil v mé mysli. Šéf si libuje v téměř pedagogickém přístupu k zaměstnancům, spočívajícím v častém kladení kontrolních dotazů - při jejichž zodpovídání se marně snažím nevypadat jako blbec a stejně marně hledám pak ztracenou nit rozhovoru - zastávaje názor, že zaměstnanec, který si sám odpoví, se už na věc samou podruhé nezeptá. (Jednou jsem slyšel povídat si oba jeho zástupce o tom, že šéf objednává od všeho pomerančového několikanásobně víc než od jiných druhů – minerálky, limonády, šťávy, sirupy atd., protože „nejvíc se prodávají pomerančové.“ 

Jednou se mě taky zeptal:
„Takže Robine, které příchutě si myslíte, že se nejvíc prodávají?“
Odpověděl jsem, že nemám ponětí, byl to můj druhý nebo třetí den v práci, ale pak jsem si vzpomněl na vyslechnutý rozhovor a řekl, že pomerančové. Šéfovi se rozlil po tváři uznalý úsměv, řka:
„No vidíte, vy to, kurva, víte!“)

Takže na šéfovo konstatování, že likviduju myší hnízda ačkoli nejsem deratizér, jsem po pravdě odpověděl, že jsem nevěděl, že tam to hnízdo je. Když jsem došel zpátky na rampu, všimnul jsem si cedulek, které jsem do té doby neregistroval, přestože vím, že tam vždycky byly. Stálo na nich: Poslední deratizace tehdy a tehdy, podpis a razítko deratizační firmy. S odstupem času mohu konstatovat, že potkani se mají k světu a jsou to kluci šikovní.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Výborné počtení, ale i příhody.

Jan Skalák řekl(a)...

Dík, byly to krásné časy... :-)