Výzva 29 - Deník skladníka ebook

Jak to zvládnout

Vzkaz na rampě od předešlého skladníka

„Si dneska připadám celej den jako bych byla nahatá,“ říká mi Anička z lahůdek, když se u ní večer zastavím s mycím strojem.

„Jo?“ říkám. Anička má hustý černý vlasy, který jsou ještě krásnější, když má na hlavě červený lahůdkovský kšilt a prameny černočerných vlasů jí padají přes něj. Často se ke mně přitočí, když jsem u flaškomatu a kde je čím dál míň místa přímoúměrně počtu vrácených beden a lahví. Čím míň místa tam je, tím musí stát blíž. Stejně tak Eva, když si zkrátí cestu přes sklad, musí kolem pásu lahvomatu a vždycky řekne:

„Protáhnu se?" A nabourá do mně prsama.

„No, jsem si dneska musela vzít tanga, protože jsem nenašla jiný čistý kalhotky. Tak je to takový, jako bych byla nahatá,“ pokračuje Anička.
„Tak ukaž.“
„Tss. Tobě je asi budu ukazovat. Mám je zelený.“
„Zelený?! No tak ty mi ani neukazuj. A pamatuj si, že prádlo vždycky, ale úplně vždycky zásadně a pouze černý. Maximálně tělový. Ale raději přece jen černý. Nikdy ne červený, bílý, žlutý (omg) nebo zelený, prostě barevný, ju? Ňigdy!“

Nechávám ji stát s pusou dokořán a se strojem mířím mejt oddělení ovoce/zelenina. Kolem se mihne výhružně vzhůru trčící nagelovaná ofina podvedoucího Rittnera. Rittner je malý prdelatý pivo, věk cca 26, ne úplně tlustý, ale je na něm vidět, že až mu bude jako mně, bude vážit 2x víc než já.

Včera večer jsem zase jednou skončil opravdu regulérně v sedm, zavezl sklad, uklidil rampu, umyl krámek, přezul se z najků a procházeje ven kolem kanclu, kde si podvedoucí Rittner zrovna čmarykal do notýsku, pozdravil jsem:

„Tak zatím!“ A sunul jsem se pryč.
„Ramzinski, vraťte se.“
„No?“
„Máte zavezeno?“
„No.“
„Kam jste dal ty květáky?“
„K řezníkovi do chlaďáku.“
„Super. Umyto máte, igelity jste posbíral?“
„No.“
„Neposbíral, že jo? Chlaďák máte doplněný?“
„É...“
„Nemáte. Včera jsem ho za vás večer doplňoval, protože byl úplně na hovno. A jak to, že už jdete domů? Máte být do OSMI.“
„Co?“
„Druhý skladník tady bývá do osmi,“ (druhý resp. první skladník je bohužel Rittnerův tchán a začínám tušit, že on spolu s šéfem postupně vytvořili tenhle obludný, zločinný systém, kdy skladník pípá zboží, dělá flašky, dělá uklízečku, dělá na lisu, dělá udržbu mycího stroje, údržbu lahvomatu, doplňuje piva, doplňuje vody, doplňuje akční palety v krámě, dělá objednávky a dělá inventury a to každý den. Kam jsem to, kurva, vlez).
„No šéf vám platí DPP a máte být 12 hodin.“
„12 hodin je do sedmi.“
„12 PRACOVNÍCH hodin,“ počítá Rittner na prstech, abych to pochopil.
„12 pracovních hodin je do sedmi. Jaký DPP?“ ptám se.
„Běžte.“

Rittner se otočí k notýsku na znamení, že konverzace je u konce. On mi velí odchod, dojde mi a přemýšlím, jestli do toho mám vrtat. Je sedm deset, těším se domů. Padám.

Dnes ráno Rittner zaspal a jelikož měl otvírat celý náš velemegastór, stepovali jsme všichni venku o čtvrt hoďky déle s hřejivým pomyšlením, že takhle budeme mít alespoň o 15 minut méně času nakrájet šunky, nalifrovat pečivo, nakrájet chleby, vyzvednout denní tisk a podobně a nestihnem tak ranní kafe, než se otevře. Podvedoucí Rittner přifrčel felicií společně s vedoucí lahůdek a bez zbytečných slov omluvy se všem pro jistotu vyhnul pohledem. Emilka s Aničkou z lahůdek skuhraly společně jako vždy a odpoledne u mě na rampě skuhrají na střídačku ještě každá zvlášť a jedna na druhou.

Nějak to stíhám, říkám si, že pojedu svým tempem, které je po ránu poněkud dýchavičné, je mi 41, tělesně se cítím na 90, mentálně na 12. Modelka Aneta z lahůdek zvláštně pajdá po hladké podlaze v krámě, má legíny, kozačky a je úchvatná (několikrát jsem jí vřele doporučil vzájemné tykání, smála se a červenala a dál mě oslovuje Pane skladník, což je lepší než Pane Robine, jak mne oslovovali jinde, kdysi) a já si uvědomuju, že na hladké podlaze v těžkých botách pajdám stejně.

Do kecek se většinou přezouvám až odpoledne, když už fakt nemůžu, a když vím, že ten den už nic nepřijede a já si nepřejedu paleťákem prsty u nohou.

„Prosím skladníka k lahvomatu!“ Jdu k lahvomatu. Samosebou až dokouřím. U lahvomatu stojí paní, nakukuje třásněma do skladu a zdálky volá:

„No jako kde ste? Tady vystojim důlek asi. Jak to, že zas nemáte ten olej, co je v akci?“
„Už je pryč, pani.“
„No ale to je pokaždý todleto. A kdy ho jako budete mít?“
„Nikdy. Nic lepšího na práci než zevlovat, případně srát do vany a hrát si na ponorky,“ říkám si v duchu.
„Zkuste to v úterý.“
„No, to zas bude to samý,“ hudruje ženská a já, když už tam jsem, se jdu odreagovat k pivním flaškám.

Měl jsem tuhle rozhovor se šéfem a říkám mu:
„Jsem viděl takovej film, Vratný láhve...“
Nenechá mě domluvit. Zalomí rukama do stropu skladu, kde už navždy zůstanou uskladněny toaleťáky a psí žrádlo (zboží chodí tak rychle a v takovém množství, že než bych sundal starý zásoby, dal je na obchod a místo nich vyzved nahoru nový zásoby, pošlu radši všechno, co jde do obchodu, abych se vůbec mohl na rampě hnout).

„Vratný láhve! Já tomu Svěrákovi snad už fakt napíšu a řeknu mu, že v tom filmu je vidět tak akorát to, že pan režizér byl kdy v supermarketu maximálně koupit rohlíky a ještě tak v roce 1990. Hele, tady Marcelka dělala v Albertu. Marcelko, kdo dělá v Albertu flašky?

„Vždycky skladníci,“ září Marcelka z oddělení mlíka.
„Robine, můj táta byl vedoucí, já jsem vedoucí a v obchodu jsem vyrost. Flašky dělali vždycky skladníci.“

V takových chvílích se mi udělá prázdno a všechny argumenty, všechny modelové imaginární noční hádky a vzpoury, kdy řvu a argumentuju o sto šest a všechny totálně roznesu, se mi vykouří z hlavy. Že jsem, blbec, zase nemlčel. 

Výhled směrem od mísy...

A jak to dopadlo?

A celé se to tentokrát seběhlo takhle:
Nejen úterky, brž i čtvrtky a hlavně pátky jsou u nás v superkrámku nejkrásnější. Od božího rána prostě nemám čas na přemýšlení o blbostech nebo bolavých patách, protože to prostě musí svištět. Když je v akci mlíko za 9,90,-, přivezou ho 8 palet a já je nestačím vozit "na market", jak říkáme my, supermarkeťáci mezi sebou. Jak jsem řekl, celopalety jsou skvělý - stačí jednou pípnout a zadat počet kartónů. Navíc se dají dát na sebe, čímž se ušetří místo.

Takže jedu jedu, celý dopoledne jezděj knedlíky, nanuky, piva po pár bednách co se neprodávaj jako jsou: Budvar, Světák, Holba, Krušovice, Staropramen. A Pepsina!!! Snad mi bude odpuštěno, když prásknu, že pepsi závozník, co mi vždycky řekne ať se vopatruju a co jde na operaci s předkožkou, protože mu v poslední době rychle a hodně povyrostl penis a navíc si ho spálil při zalívání kafe, se jmenuje - nekecám - Schukhauser.

Běhám do kanclu fotit průvodky pro kamioňáky, pro sebe dodáky a pro nás všechny potvrzení o vydaných prázdných paletách na výměnu za přivezené plné a užívám si to. Funím v těžkých botách po hladký podlaze, který mám na dopoledne než se přezuju do najků Dual fusion, leje ze mně a lituju holky, co vzdychaj, že je jim dneska fakt kosa. Letim si nahoru udělat kafe. Letim dolu, přijela zelenina a sejry. Letim nahoru pro kafe. První cigáro na rampě s výhledem na rozkopaný hlavní tah na Valmez. Letim nahoru srát. "Prosím skladníka na příjem!" ozývá se z reproduktorů. Klídek klídek bručím si a zapínám skladnické lacláky. Běžím dolů.

Odvézt paletu. Přivézt paletu. Lis je plný. Kamion s dobrejma vodama. Sundat paletu. Udělat si místo na vjezd se zdvižkou, kterou ráno vyparkuju na rampu. Rampa je tak akorát, abych se na ní se zdvižkou otočil, když chci vjet dovnitř. Přebraná drogerka. Sylva (42, krásná, rozvedená, 1 dítě) veze persily na krám. Odstavit palety z cesty abych projel dovnitř. Vracím se pro zdvižku, vjíždím dovnitř. Holky z pečiva mi vezou prázdný bedny od rohlíků. Stavím je na sebe po dvaceti ven na sebe ať se mi vejdou. Na uprázdněné místo zatím Eva vrazila zbytek zeleniny, Kurrrr... Nechávám stát zdvižku ve dveřích. Beru paleťák a strkám zeleninu na stranu. Couvám s vrchovatou paletou s Ramou. Hrozivě se kymácí. Couvám s paletou Jamesona. Hrozivě se kymácí a cinká. Tlačím do palety s Bohemkou. Cinká, kymácí se a padá mi jedna stojka. Kupodivu nikde žádná louže, vydržely (!) Troubí náklaďák. Jdu odemknout bránu.

"Tak jsem tady pro tu baličku."
"Baličku čeho?"
"Prostě baličku," usmívá se na mě holohlavý chlap.
"Musím sejít zeptat." Jdu se zeptat.
"Je tu chlap pro nějakou baličku," oznamuju v kanclu.
"Jo jo jo, to je ta jak ji včera rozmontovali. Je u chlastu," dovídám se.
Jdeme s chlapem do chlastu a tam je po celé místnosti roztahaný kovový šrot.
"No to je vono," říká chlap. "To než naložíme..."
Jdu za řezníkem, jestli můžeme projet přes něj ven kratší cestou.
"Ať si to vyřešej v kanclu, ta stará balička masa tady leží už přes rok," říká řezník Staňa.
"Jasně Staňo," říkám já, "ale odtáhnout to musíme my."
"Kdo my?"
"No asi já a tady pán."
"Aha," říká Staňa.

Jdu uvolnit ucpaný lahvomat. Furt nemam prázdný bedny. "To je jako nevodvážej nebo co? Se tady nehneme," říká paní Jiřinka (49), co jí bývalý podvedoucí Rittner oslovoval přátelským "Ty pi_o."
Bedny všude.

"Prosím skladníka do kanceláře," ozývá se. Jdu tam.
"Robine, čoveče regály máš úplně prázdný, holky dneska nemaj čas, sprav si vody, chlaďák a přendej tenhle stojan s džusama za tenhle se šampaňským. Ať ti to někdo podrží. Támhle nemáš cenovku a támhle nemáš plakát, takhle to neprodáš. Sprav si to a dneska máš ode mně pokoj," chrlí šéf.
"Musim dneska bezpodmínečně odejít v ty dvě jak jsme se domluvili," říkám já.
"Jasně, jdeš ve dvě, včeras tu byl do desíti."

Včera večer doma průser. Místo v pět jsem přišel v deset. V šest jsem volal, že se zpozdím o hoďku. Manželka v slzách s plačícím miminem v náručí. Další dítě brečí v pokojíčku, protože se bojí, když brečí mimino.
"Práce je ti přednější než rodina!"

Parkuju zdvižku nazpátek.
Strkám do chlaďáku posraný ochucený birrely. Desperádo. Kingston apple hořký cider. Brusinkové frisco. Sixpacky plzně, gambrinu, budvaru, radegasta. Najednou je jedna.
Dělám si kafe. Sedám si. "Prosím skladníka na příjem!" slyším z dálky.
"Nasrat. Fuck off. Nikam nejdu," bručím si.

Když se probudím, je za pět dvě. Přede mnou studený kafe. Vypiju ho najednou. Jdu dolů. Na rampě spoušť, zkáza, APOKALYPSA. 8 včerejších palet a 11 dnešních, které jsem od rána nastrkal kam se dalo, se samy nepřebraly. Druhý závoz rohlíků a chleba, bedny stojí na kraji rampy. Někdo otevřel bránu. Nějaký chlap vystrkuje z náklaďáku paletu s pudinkama. Mrákotně mu někam prdnu razítko. Vidím zúženě. Jsem v tunelu. Procházím slojí. Kolem břinkot a vítr. Od rána mám ještě na hlavě kulicha. Měl bych mu dát potvrzení o paletách. Jak se to dělá? Sere pes. Jdu posbírat flašky, dejchám. Jsou dvě. MUSÍM JÍT. Vrazím do závozníka s Plzní, na kterou čekám od rána.

"Tak jsem tady," drbe se na zadku.
"Kolik toho je?"
"Počkej čtyry, pět, ŠEST," počítá.
Jdu do kanclu, nechávám ho stát.
Přicházím do kanclu. Koukají na mě jako bych byl duch.

"Jsou tu s pivem a já jdu domů," říkám.
Všichni všeho nechají a zírají na mě.
"A už nikdy nepřijdu," vypadne ze mně.
"Zítra přijdeš, ne?" říká šéf.
"Ne."
"Kolik je tý Plzně?"
"Nevim, hodně. Nemam místo."
Šéf míří přes krám a sklad na rampu a cestou rozhazuje rukama.
"Jednu dej sem, druhou támhle."

Neohlíží se a já odbočím do šatny. Jestli neodejdu dneska včas, přijdu o rodinu. Převlíknu si bundu, beru neumytý hrnek a najky a dávám to do baťohu. Vycházím ven. A je to.