Srát Brno

"Do Brna?! Tam bych teď radši nejezdil..." nebo: "To Brno si ještě rozmysli, maj to tam teď nějaký komplikovaný, když zavádějí ty parkovací zóny..."

To byl zdaleka převažující typ reakcí na informaci, že v červenci vykonám jednodenní exkurzi do hustě osídlené zatáčky směrem na Vídeň. Bral jsem to na lehkou váhu. Slovutná instituce, kterou Masarykova univerzita bezesporu je, prostě MUSÍ mít vyhrazena důstojná parkovací místa pro návštěvníky.

Velmi brzy se ukáže, že NEMUSÍ.

Toho léta páně roku 2018 blahé paměti veder jen mírných, pouze pětatřicetistupňových, jsem vyjížděl do Brna s neotřesitelným optimismem vyzbrojen valašskou espézetkou přesvědčen, že se mi tudíž nemůže nic stát. Byl jsem takovým optimistou, že mi vůbec nevadily objížďky, zúžení, šaliny, hluboké výkopy ani neexistující parkoviště, které jsem si s předstihem vyhledal na mapách cézet. Apokalypsa na mě dolehla po cca 50 minutách. Projížděl jsem kolem srázů roklí vyhloubenými mezi tramvajovými ostrůvky. Neopravovaly se tehdy toho parného léta jen chodníky a vozovky. Vypadalo to, že pod celým městem je hlouben atomový kryt s nouzovým východem v Číně. To nebyl seškrábnutý asfalt nebo nevinné frézování vozovek; centrum Brna se stalo jednou sálající propastí, kterou se mezi šalinami valila auta rychlostí 10km/h, a protože přechody pro chodce přestaly existovat, brňané s pokerovými tvářemi ležérně vstupovali do kolon unaveně se šinoucích aut na všech místech současně. Z dvojsměrek se stávaly jednosměrky a a naopak. Hlava mi zle nabobtnala, zatímco zbytek těla se scvrknul. Zlejch starejch dědků je plnej svět.

Navigace neustále přepočítává trasu pokaždé těsně před cílem, kterým je ulice plná dřevěných brlení, můstků a ohrazení a v níž se přenosné dopravní značky nacházejí po OBOU stranách, vlevo i vpravo. V mylném domnění, že cíl je na dosah, vyhazuju navigaci vztekle do tlamy nejbližší jámy a trochu si představuji, že je to granát. Děcka na zadních sedadlech naštěstí drží, starší se jen zeptá: "Tati, tys vyhodil z okna navigaci?" Manželka si z čela odhrnuje přilepený pramen vlasů a říká rychlým hlasem: "Teď na tatínka nemluvte..." Řadím zpátečku a společně s dalšími šesti auty couváme v koloně jednosměrkou zpátky na křižovatku. Tam divoce odbočím kam to v tu chvíli jde a po dalších 20 minutách se konečně zasouvám podél chodníku na JEDINÉ volné parkovací místo v Brně. Nedaleko je dětské hřiště, tam se zasune zbytek rodiny. Jednou rukou si odlepuju košili od zad, druhou posunuju brejle, sjíždějící mi neustále po zpoceném obličeji.

Mířím do ulice Gorkého, kde vstupuju do nenápadného baráku a stoupám po schodech do 5. patra. Nahoře zjistím, že jsem během výstupu nějak zestárl, odhadem o 600 let a místo končetin mám čtyři koňské nohy s kopytama, jejichž klapot se nemístně rozléhá chodbami a jimiž sotva pletu. Dýchavičně najdu správné dveře. Po chodbě posedávají a postávají teenageři, někteří mají na kolenou rozložená skripta a nervózně v nich listují. Zavírají oči a neslyšně pohybují rty. Na záchodě se ošplíchnu a vycházím z něj ve chvíli, kdy přichází prošedivělý vlasáč v lennonkách, otevírá třídu a mdlým hlasem zašustí: "Kdo jde na filmovou vědu, tak prosím." Místnost je beze zbytku zaplněna. Lennon urobí prezenčku, přikáže vypnout mobily a rozdá testy. Šest áčtyřek s otázkami po obou stranách. Taky jsem si měl projít nějaký ty skripta, napadne mě pozdě. Vedle mě sedí holka s oranžovou pusou, mikádem a minisukní. Na nohou má cvičky. A za oknem Brno. Dávám se do toho, ať vypadnu dřív, než děcka přestane bavit hřiště:

Přiřaďte filmy k režisérům.
Jaký je rozdíl mezi panoramatickým záběrem a zoomem.
Proveďte periodizaci českého filmu.
Uveďte předlohy k následujícím filmům.
Co je #me too?
Vyberte jeden z filmů Miloše Formana a uveďte v čem je jeho poselství.
Procházím otázkami a nevěřím svým očím. O tomhle se učí na nějaký škole? Z tohohle se zkouší? Z Woodyho Allena? Dělají si legraci? Jinak to totiž vypadá, že by to bylo to nejzajímavější a nejpohodovější studium ever.
Poslední otázka je překlad dobové recenze na Godardovo A bout de souffle s Belmondem. Nedávno jsem naštěstí v práci poslouchal audioknihu Belmondův životopis Mých tisíc životů, takže se chytám a pak padám ven; na cígo, na písek za rodinou.

Tam se sesunu na lavičku a jen dejchám. "Copak, tatínku?" cvrliká manželka. Dejchám a směju se. Vyžahnu ledovou kolu a jdeme k autu. Cesta Brnem pozpátku je rychlejší, nějak se vymotáme a Brno je nějak hezčí. Možná proto, že ho necháváme za sebou.

Ještě ten samý týden obdržím mail, že jsem byl laskavě přijat na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity ke studiu Filmových věd a mám doložit maturitní vysvědčení. Tak se trochu ve sprše poplácám po rameni. Maturitní vysvědčení ale není k nalezení, tak posílám na studijní oddělení žertovný mail, že se "maturitní vysvědčení během čtvrtstoletí naplněného četným stěhováním a pinožením po světě lidském zatoulalo kamsi neznámo kam", nicméně přikládám svůj zaprášený horko těžko získaný diplom, skýtající mi celý život výhody, jež jsem dosud nevyužil. Dodal jsem, že instituci s tak širokým a hlubokým filozoficko umělecky společenským rozhledem jistě nebude zatěžko k tomuto přihlédnout a otevřít dveře vědění tak cílevědomému, moudrostí stáří erudovanému a nadšenému uchazeči o studium, jakým jsem, toho času hrdě v montérkách a tričku od oleje z třísměnného provozu v závodech pryžové výroby.

Jaké bylo mé překvapení, když paní ze studijního oddělení nesmlouvavě trvala na tom, abych své maturitní vysvědčení doložil a to do konce týdne. Vyzval jsem tedy hodnou paní Holánkovou ze studijního oddělení mé mateřské střední školy k laskavému vystavení duplikátu mého maturitního vysvědčení z roku 1997. Úžasná paní Holánková mi poslala papírový duplikát snad ještě ten den. Zadarmo. Umrněných 200 káčé jsem poté uvalil za úřední ověření a to celé promptně odeslal do Brna. 14 dní se nedělo nic. Patnáctý den jsem mailem oslovil studijní oddělení FFMU, zda vysvědčení dorazilo a jaké bych tedy měl podniknout další kroky. V téměř okamžité a ledově stručné odpovědi byl jsem seznán se skutečností, že jsem potvrzení o dosaženém vzdělání nedodal včas a nemohu být tedy zapsán ke studiu.

Mailová komunikace, která se následně rozproudila, je jen zanedbatelnou ukázkou byrokratické obludnosti zasnoubenou se školsky zkamenělou nadutostí. Konstatuji, že je strašné, že stát nevěří svému diplomovanému umělci ani tiť.

Poslední perlou, hrachem na zdi a úhelným kamenem celé trachtace, odhalujícím až příliš mnoho ze stavu našeho přístupu k vědění, budiž doporučený dopis, který jsem byl nucen vyzvednout na poště ve svém osobním volnu, ve kterém se zabývám výhradně spánkem, neboť kdo spí, jako by jedl, který mi zaslal samotný děkan FFMU. Stálo v něm, že dle článku a paragrafu toho a toho a z důvodu nesplněných zápočtů, vylučuje mne on, děkan, ze studia oboru Filmových věd k lednu 2019.

Svou reakci jsem mu zaslal o pár týdnů později:
"Vážený pane,
děkuji vám za info o mém vyloučení. Jak jistě víte, díky pečlivé práci vašeho studijního oddělení jsem však ke studiu nikdy nebyl připuštěn. Děkuji Vám tedy také za tuto vpravdě hellerovskou zápletku jako vystřiženou z Hlavy 22; jistě ji použiji někdy později, až vyprchá prvotní hořkost.
S pozdravem
..."
atd.

Bowie

... a trochu jsem si doma zamuzicíroval.

Vánoční večírek se letos vydařil

a aby bylo vidět, co jsem zač, stručně řeknu, jak to bylo:

Po půlroční abstinenci jsem se přemohl a v rámci ještě těsnější socializace se dal přemluvit k účasti na firemním vánočním večírku. V tombole jsem ještě stačil vyhrát flašku šampaňského a pár okamžiků na to se s třemi nebo čtyřmi dvanáctistupňovými pivy, a třemi nebo čtyřmi panáky metaxy v sobě s otřesem mozku odporoučel do temných krajin nevědomí. Prostě tak. Probral jsem se přikurtován za ruce za nohy v místnosti se zářivkou a baterií monitorů mých tělesných funkcí. Na JIPce. Nechápal jsem to. Poslední, co si pamatuju je, jak sbírám bundu z opěradla, že je ještě čas víceméně důstojně odejít.

Události se poté seběhly šťastnou náhodou tak, že jsem byl proti své vůli převezen a hospitalizován, podroben bolestivým hadičkám a vydán napospas šílenému lékařskému personálu. Na propouštěcí zprávě, kterou jsem obdržel, byla jména tří mudr, z nichž dvě byla plně maďarská. Spojím je tedy milosrdně do jedné postavy, kterou pro blaho čtenáře nazvu doktorem Teleke z Tölökö a dodám citát Kurta Vonneguta: Máte-li za přítele Maďara, nepotřebujete žádné nepřátele.

Jak se brzy ukázalo, gumovou hadičkou stejně jako mé předloktí a zápěstí, bylo opatřeno i mé přirození; hadička byla zavedena jedním koncem dovnitř a ještě dál a druhým koncem do periferního zařízení zle se podobající igelitovému pytlíku. Vnitřně jsem s tím sice hrubě nesouhlasil, ale to bylo všechno, co jsem mohl dělat.

Byl jsem svlečen donaha. V bezvědomí bohužel. Po odkurtování jsem byl zrentgenován ze všech úhlů a žmoulaje v ruce svůj igelitový pytlík, byl jsem vsedě v nemocničním andělíčku a ve stále ještě lehkých mrákotách ostudně vezen chodbami plnými čekajících lidí v zimnících do sprch, kde jsem byl svlečen a opět vsedě osprchován jednou nebo dvěma sestřičkami (nic nebylo, nebojte). Potom zpátky do kanceláře, kde jsem dostal možnost písemně se vším souhlasit. Hloupě jsem odmítl. Ještě chvilku jsem si tedy poseděl a následně jsem byl převezen na normální oddělení. Tam jsem spal v kuse den a noc jakoby se nechumelilo.

Zvláštní věc: během polospánku, kdy jsem se snažil obracet (což bolelo, jakoby mi na hrudi seděl slon a na zádech mamut) a nevytrhnout si při tom hadičku z přirození, se mi v hlavě začaly ozývat slova a hlasy, které se ukázaly být vzpomínkami na pohnuté chvíle těsně po příjezdu do nemocnice. Vedle posměšných poznámek lékařského personálu to byla také má hlasitá a bohužel sprostá slova vzdoru, čemuž se teď s odstupem zdráhám uvěřit; doteď jsem se pokládal za velmi přizpůsobivého a tudíž tvora s inteligencí alespoň průměrnou. (Následným studiem spisů C. G. Junga a jeho analytické psychologie jsem ale zjistil, že jsem spíš zvíře, které dovedně skrývá své temné stránky a za můj alkoholismus že může neintegrovaná anima. O čemž je vlastně i většina blogu Červený vrabec.)

Přestaneme-li vidět čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny, vznikne jednostrannost, kterou bez našeho přičinění kompenzuje nevědomí.— Carl Gustav Jung: Člověk a duše

Lejstro, že se vším souhlasím, jsem další den, teď už krotký jako beránek, podepsal. V propouštěcí zprávě stálo: agresivní, arogantní, vulgární, nespolupracující. Ve většině kolonek pro vyšetření a pro cifry hladin tělních tekutin stálo "pro ebrietu nemožno vykonat". Alkohol v krvi 3,1 promile.

Soudě dle četných modřin (mých, o cizích jsem neměl možnost se přesvědčit) lékařský personál měl se mnou těžké pořízení, za což mám teď mírnou tendenci se omluvit, i doktoru Teleke z Tölökö. Stejně tak mým kolegům, kterým jsem nechtěně pochystal originální půlnoční překvapení, když byli v tom nejlepším přinuceni připomenout si základy poskytování první pomoci. A v neposlední řadě i mé ženě, která, ač se bojí řídit, přijela pro mě i s dětmi a tak jsem nemusel domů vlakem.

Pro příště: kdybychom se někdy potkali a já u toho náhodou ležel na chodníku, neztrácejte hlavu a nechte mě tak. Právě se totiž nořím do svého nevědomí, abych poznal sám sebe, neboť — jak tvrdí starý moudrý Carl Gustav Jung: Kdo se učí vyrovnat se s vlastním "stínem", ten vskutku vykonal něco pro svět. (Pro zkoumání nevědomí jsou ovšem mnohem vhodnější jiné cesty, například sny.) Takže naděje tu je. A slibuju, že to samé udělám i já pro vás.

Co nejstručněji jsem popsal události, které se odehrály za mého vědomí. Ale co se dělo, když mluvilo mé nevědomí, si nepamatuji. Z vyprávění kolegů soudím, že jak se na nevědomí sluší, činilo se řádně. Démonická temná stránka se vyjevila způsobem, který mi nahnal takový strach, že se od té doby držím hesla dobrého primáře Nešpora: Abstinenci zdar!

Tak šťastné a veselé a nové cizí slovo pro tento den je: EBRIETA.