Anděl Smrti

Své čtvrté dítě, blonďatou dívenku, kterou pojmenovali Ester, zplodil Lebam Bulebik ve svých osmasedmdesáti letech na přání své druhé bezmála o pětačtyřicet let mladší manželky. Ta se jmenovala Marie a Bulebik v té době jako muž více než zralý, byl pro ni spíš otcem, jakého si přála mít. A on měl snad nakonec pocit, že i když vše, za co v Palestině bojoval, není takové, jaké si to představoval (i když ono nikdy není), skutečnost, že Ester se s největší pravděpodobností podaří ho přežít, mu činila tiché, jemné potěšení.

Agresi původně namířenou proti sobě za to, co musel provádět svým lidem během svého působení v poslední sestavě osvětimského sonderkommanda, namířil proti Arabům. Arabové odmítli výsledek hlasování členských států OSN, jímž bylo - na Bulebikovy narozeniny - rozhodnutí o rozdělení Palestiny a během následující šestidenní války tak Lebam Bulebik poznal zvláštního chlapíka s legračně trčícími bílými vlasy a odhodlaným pohledem, který často oslovoval všechny kolem slovem "děti" (a jednou při tom zachytil i Bulebikův pohled, jenž zrovna seděl na bedně z latěk a jako opěradlo použil stěnu, a který, tehdy jednadvacetiletý, už vůbec žádným dítětem nebyl). Chlapík se jmenoval David Ben Gurion.

O tři dny později seděl v natřásajícím se voze, naloženém moukou pro ty, které Arabové odřízli v obléhaném Jeruzalému od zásob potravin, v druhém zásobovacím konvoji. První konvoj Arabové krvavě rozprášili a 150 000 lidí tak zůstávalo ve Starém městě nadále o hladu. Tentokrát požádali o pomoc i Irgun, který slíbil, že u strategického místa na cestě do Jeruzaléma Al-Qastal zaútočí na Araby ze zálohy.

Deir Yassin byla vesnice západně od Jeruzaléma a zároveň další strategický bod. Irgun ji sice nakonec srovnal se zemí, ale na Al-Qastal to už nestihl a Hagannah tak zůstala na Al-Qastal sama na vlastní triko. Celá operace Nachšon - jak ji nazval Ben Gurion, skončila nakonec v ruksacích na zádech Hagannah a v tajné chodbě, jenž vedla pod Starým městem, a kterou se podařilo do Jeruzaléma dostat alespoň zlomek plánované dodávky potravin.

Nedlouho na to připlula první Hagannah-Ship s ilegálními uprchlíky z koncentráků z celé Evropy. Tito lidé vystupovali z lodě a mnozí v kleče líbali Svatou zemi. Bulebik sledoval a spolu s ostatními (a s kysele přihlížejícími britskými vojáky) vítal stovky k smrti unavených, ale šťastných obličejů, vystupujících z lodi. Na příkaz Ben Guriona jim byly (i ženám a dívkám) rozdány zbraně a následně podstoupili bleskový dvoudenní výcvik. Při následném nočním útoku na klášter Latrun, který okupovala Arabská legie, byla většina z nich zabita. Lebam Bulebik opět přežil.

---

O šest desetiletí později si Lebam Bulebik prohlížel fotografie ve svém mobilním telefonu. Přišel den, o kterém věděl, že musí přijít. Bylo třeba vyřešit starý problém s Ohyzdným duchem. Bill Burroughs s Ohyzdným duchem bojoval pomocí ayahuasky; Lebam Bulebik, který, jak už bylo řečeno, nebyl žádným ajnštajnem, na to šel o poznání skromněji. Usoudil totiž, že když zemře on sám, bude - přirozeně - muset zemřít i jeho Ohyzdný duch.

Zamyslel se: "Až bude Ohyzdný duch umírat, budu umírat s ním. Když tohle budu vědět, vědět, že teď už je opravdu po všem, nepřijde ke mně přece jen strach? Strach, že jsem zmršil, co se dalo?"

"Hm, bude holt záležet na okolnostech", uzavřel Bulebik svůj vnitřní sebezpyt a zhoupnul se v židli. Aby to totiž nedopadlo jako posledně, kdy v lijáku běhal bos po lesích a stráních a vřískal nad roklemi, aby se pak do nich skutálel  a nemohl vstát, protože mu nedošlo, že má na zádech batoh nacpaný chlastem a sám má taky slušně nakoupeno - připravil si do rukávu malé eso, jako pojistku. Vlastně ne zas tak malé, bylo nakonec poměrně velké. Obrovské, poměrně.

Anděla smrti přivolal Lebam Bulebik prvně několik měsíců poté, co přišla na svět Ester. Ohyzdný duch jej sužoval a dýchal mu do obličeje a na krk odporným dechem. Bulebik nebyl žádná třasořitka, ale tohle nesl špatně. A aby toho nebylo málo, doslechl se před nedávnem cosi o "létavcích", anorganických bytostech z jiného světa.

Bulebik, ostřílený arabskými kulkami, nesčetněkrát zašívaný, uválený od prachu a písku Svaté země i krve, jíž cedil a kterou cedili jemu, se zastavil.

"Létavci, živící se strachem? Mají se mnou nějakou spojitost?" hloubal.

V noci zkusil přivolat Anděla smrti, hotov mu sdělit, že je připraven. Do sluchátek si potichu pustil soundtrack z Posledního pokušení Krista a... usnul.

K své nelibosti se ráno vzbudil. Vypadalo to, že žije dál a bylo to tak. Vedle něj se probouzely i Marie s malou Ester a Marie řekla:
"V noci tu něco bylo. Jako by se to přišlo podívat na miminko. Bylo to temný, bylo to zlo."

Lebam Bulebik mlčel.

Chlast - Slast

Tak určitě. Nicméně stát se opilcem není žádná sranda, chce to léta tvrdé a cílevědomé dřiny. Během té doby se z vás stane mystik, pupkáč, rachetik, šílenec, zloděj, nihilista a zoufalec. Nebo dokonce založíte rodinu. Pak jste k tomu všemu ještě tatík. Jako já. Ale zase to nakonec máte všechno na furt, stačí toho jednou dosáhnout a už vám to nikdo nevodpáře.

Sedíte pak někde na zahrádce v horách, koukáte na lesnaté kopce a máte pocit, že se vám to zdá. Kočka si líže břicho na rozpálených dlaždicích, ptáci zpívají a vy nic nemusíte a nemáte nejmenší potuchy, jak jste se sem dostali. No, vlastně máte - nechlastali jste.

Selfíčko s "kámošem"

Jsem zabedněný člověk. Zmatený a tím vším jsem prošel taky. Jde to nějak v kruzích. Máte pocit, že jste se posunuli a jste nad tím a pak prozříte (kéž by ne) a zjistíte, že jste to pořád jen vy. Vy a to co žijete.

Nemám na tenhle svět buňky. A vím čím dál míň (ne, že bych kdy věděl víc). S každým další hltem do sebe dostáváte další dávku míru a pokoje. "Ležíte rozpláclý na zemi a teď ten klid do vás vstoupí," tak pravil Nohavica. Jedno si však řekněme rovnou: pivo bude nakonec vždycky teplé, vodka odporná a život sám... Well...

Ve Svaté zemi

Lebam Bulebik se po úspěšné akci v Akkce v Irgunu moc neohřál, jako jednoho z nejperspektivnějších si jej vyhlédl Ben Carmiel z Izraelských Obranných Sil (IDF), který byl opět jediným (alespoň jak bylo Bulebikovi známo), kdo věděl o jeho minulosti v Irgunu. Irgun byl navíc stále silněji vnímán jako čistě teroristická organizace a Lebam Bulebik si navíc byl teď už téměř jist, že Bůh není tam, kde mu po celý jeho život říkali. Modlitby o ochranu na cestě, ochranu v boji či v životě jsou a vždycky byly zbytečné. Vlastně to cítil celou dobu. Tenhle život si vybral se vším všudy ještě než to všechno začalo, aby to při narození zase zapomněl. Pakliže měl v boji padnout, souhlasil s tím. Proto se nebál. A zároveň sám sebou pohrdal do té míry, že se nebál ani bolesti před smrtí a stal se tak v podstatě živým nábojem, živou municí v předních řadách...

"Lidé - a já jsem jedním z nich - jsou zvířaty se stejnými pudy a stejnými démony, díky nimž dělají stejné věci jako smečka vlků, lev nebo orel, kteří jedí mláďata svého druhu." A doufal, že i oni - stejně jako on - jsou Bůh a jsou součástí stejného stvoření. Proto Bůh v něm je smířen se smrtí svého těla a není nutné žádat tak jiného Boha (vně) o ochranu nebo dokonce doufat v požehnání druhého člověka, kněze či rabína.

A smrdět tady bůhvíjak dlouho Lebam Bulebik také nehodlal. Vědomí možných střetů s potencionální smrtí v podobě palestinských kulek mu tím pádem činilo nižádných vrásek; bojoval za svůj domov. Po letech v koncentráku, kdy umírali pro nic za nic a jen stěží existovali v tlamě samotného pekla, kdy se mu v noci zdálo o jedné jediné shnilé bramboře k jídlu, to byl - co se smrti týkalo - obrat o 360 stupňů.

Ale co starý Bůh čert nechtěl, kus vybuchlé zdi se v Haifě zřítil přímo na osmahlého blonďáka, jenž klečel na jednom koleně a na druhém vyvažoval samopal. Zdivo se mu rozletělo nad hlavou, pak povolila celá zeď a pohltila nejmladšího Bulebikova syna Eliho. Nebyl mrtev hned, pod sutí a kusy zdi s roztrženou bránicí ještě chvíli dýchal. 

"Aspoň zemřel doma," pomyslel si Lebam Bulebik, když mu přišlo oznámení se znakem IDF. Teď, když místo něj zemřel někdo mladší a ještě ke všemu jeho syn, měl Lebam Bulebik možnost a zas o důvod víc nenávidět Boha. Sledoval tu myšlenku, jak se mu bolestivě rozpíná v hlavě a vytetované datum narození Eliho Bulebika jej pálilo na předloktí. Myšlenka to byla věru neblahá a tak se teprve rozhodoval, jak s ní naloží.

"Co když zemřou i Ram a Nissim? Co pak? Vydržím žít dál a ještě nosit tyhle tetování?" 
"Tohle jsem moc nedomyslel", věcně nahlas pro sebe poznamenal Lebam Bulebik.

"Jsem ve Svaté zemi. Tenhle horký a opojný vzduch mě sytí víc než všechna jídla světa. Rozpálený písek na úpatí Judských hor je můj přítel. Prach u obrubníků, nebe, nízký obzor i každý kámen v Negevské poušti i domovní zdi jsou mí přátelé." 

Starý Jeruzalém, Místo míru bylo kolem něj. Ačkoli v něm i nadále probíhaly boje, atentáty a přítel písek se občas začervenal, pro něj to bylo místo tak hřejivé a naplněné vším, co bylo k životu potřeba, že byl - přestože to nevěděl - šťastný. A jako božího syna ho napadlo, kolik že takových palestinských otců ztratilo své drahé Hassany, Abduly a Majidy na opačné straně tříštících se stěn Jeruzaléma, opačných stran, než na kterých bylo sprejem velkými písmeny nastříkáno "FUCK ISRAEL!"