Chlast - Slast

Tak určitě. Nicméně stát se opilcem není žádná sranda, chce to léta tvrdé a cílevědomé dřiny. Během té doby se z vás stane mystik, pupkáč, rachetik, šílenec, zloděj, nihilista a zoufalec. Nebo dokonce založíte rodinu. Pak jste k tomu všemu ještě tatík. Jako já. Ale zase to nakonec máte všechno na furt, stačí toho jednou dosáhnout a už vám to nikdo nevodpáře.

Sedíte pak někde na zahrádce v horách, koukáte na lesnaté kopce a máte pocit, že se vám to zdá. Kočka si líže břicho na rozpálených dlaždicích, ptáci zpívají a vy nic nemusíte a nemáte nejmenší potuchy, jak jste se sem dostali. No, vlastně máte - nechlastali jste.

Selfíčko s "kámošem"

Jsem zabedněný člověk. Zmatený a tím vším jsem prošel taky. Jde to nějak v kruzích. Máte pocit, že jste se posunuli a jste nad tím a pak prozříte (kéž by ne) a zjistíte, že jste to pořád jen vy. Vy a to co žijete.

Nemám na tenhle svět buňky. A vím čím dál míň (ne, že bych kdy věděl víc). S každým další hltem do sebe dostáváte další dávku míru a pokoje. "Ležíte rozpláclý na zemi a teď ten klid do vás vstoupí," tak pravil Nohavica. Jedno si však řekněme rovnou: pivo bude nakonec vždycky teplé, vodka odporná a život sám... Well...

Ve Svaté zemi

Lebam Bulebik se po úspěšné akci v Akkce v Irgunu moc neohřál, jako jednoho z nejperspektivnějších si jej vyhlédl Ben Carmiel z Izraelských Obranných Sil (IDF), který byl opět jediným (alespoň jak bylo Bulebikovi známo), kdo věděl o jeho minulosti v Irgunu. Irgun byl navíc stále silněji vnímán jako čistě teroristická organizace a Lebam Bulebik si navíc byl teď už téměř jist, že Bůh není tam, kde mu po celý jeho život říkali. Modlitby o ochranu na cestě, ochranu v boji či v životě jsou a vždycky byly zbytečné. Vlastně to cítil celou dobu. Tenhle život si vybral se vším všudy ještě než to všechno začalo, aby to při narození zase zapomněl. Pakliže měl v boji padnout, souhlasil s tím. Proto se nebál. A zároveň sám sebou pohrdal do té míry, že se nebál ani bolesti před smrtí a stal se tak v podstatě živým nábojem, živou municí v předních řadách...

"Lidé - a já jsem jedním z nich - jsou zvířaty se stejnými pudy a stejnými démony, díky nimž dělají stejné věci jako smečka vlků, lev nebo orel, kteří jedí mláďata svého druhu." A doufal, že i oni - stejně jako on - jsou Bůh a jsou součástí stejného stvoření. Proto Bůh v něm je smířen se smrtí svého těla a není nutné žádat tak jiného Boha (vně) o ochranu nebo dokonce doufat v požehnání druhého člověka, kněze či rabína.

A smrdět tady bůhvíjak dlouho Lebam Bulebik také nehodlal. Vědomí možných střetů s potencionální smrtí v podobě palestinských kulek mu tím pádem činilo nižádných vrásek; bojoval za svůj domov. Po letech v koncentráku, kdy umírali pro nic za nic a jen stěží existovali v tlamě samotného pekla, kdy se mu v noci zdálo o jedné jediné shnilé bramboře k jídlu, to byl - co se smrti týkalo - obrat o 360 stupňů.

Ale co starý Bůh čert nechtěl, kus vybuchlé zdi se v Haifě zřítil přímo na osmahlého blonďáka, jenž klečel na jednom koleně a na druhém vyvažoval samopal. Zdivo se mu rozletělo nad hlavou, pak povolila celá zeď a pohltila nejmladšího Bulebikova syna Eliho. Nebyl mrtev hned, pod sutí a kusy zdi s roztrženou bránicí ještě chvíli dýchal. 

"Aspoň zemřel doma," pomyslel si Lebam Bulebik, když mu přišlo oznámení se znakem IDF. Teď, když místo něj zemřel někdo mladší a ještě ke všemu jeho syn, měl Lebam Bulebik možnost a zas o důvod víc nenávidět Boha. Sledoval tu myšlenku, jak se mu bolestivě rozpíná v hlavě a vytetované datum narození Eliho Bulebika jej pálilo na předloktí. Myšlenka to byla věru neblahá a tak se teprve rozhodoval, jak s ní naloží.

"Co když zemřou i Ram a Nissim? Co pak? Vydržím žít dál a ještě nosit tyhle tetování?" 
"Tohle jsem moc nedomyslel", věcně nahlas pro sebe poznamenal Lebam Bulebik.

"Jsem ve Svaté zemi. Tenhle horký a opojný vzduch mě sytí víc než všechna jídla světa. Rozpálený písek na úpatí Judských hor je můj přítel. Prach u obrubníků, nebe, nízký obzor i každý kámen v Negevské poušti i domovní zdi jsou mí přátelé." 

Starý Jeruzalém, Místo míru bylo kolem něj. Ačkoli v něm i nadále probíhaly boje, atentáty a přítel písek se občas začervenal, pro něj to bylo místo tak hřejivé a naplněné vším, co bylo k životu potřeba, že byl - přestože to nevěděl - šťastný. A jako božího syna ho napadlo, kolik že takových palestinských otců ztratilo své drahé Hassany, Abduly a Majidy na opačné straně tříštících se stěn Jeruzaléma, opačných stran, než na kterých bylo sprejem velkými písmeny nastříkáno "FUCK ISRAEL!"

Co je mrtvé, nemůže zemřít

V roce 1943 zjistil, že ho opustil strach ze Smrti. Když se proto o čtyři roky později ve čtyři odpoledne kradli s odjištěnými samopaly UZI podél zdí citadely v Akku, ostatním z Irgunu bylo lehko z vědomí, že ho mají mezi sebou. Tehdy bylo Lebamu Bulebikovi rovných 16 let. O dva roky před tím stanul jako jeden z nejmladších členů v poslední skupině osvětimského Sonderkommanda, ve kterém se nakonec dožil příchodu Sovětů.

Nešlo mu do hlavy, proč se Arabové najednou tak starají o jejich jabka, která se urodila na jejich stromech, které vyrostly na horko těžko zúrodněných smradlavých močálech, které byly zakoupeny od arabů (kteří ještě dlouho potom chodili na velkou jen tak za barák), a za desetinásobek jejich ceny. Teď si vzpomněli, že budou dělat potíže a některým z Hagannah už došla trpělivost. Tak se octnul, kde se octnul.

Aviho Sterna - původního velitele původního Irgunu - viděl Lebam Bulebik jen jednou dávno před tím, než si to s ním sami Britové vyřídili po britsku. Po jeho smrti pokračoval Irgun dál a čím dál nesmlouvavěji. Když se proto krčil v britské uniformě u vnější zdi vězení, chtělo se mu na záchod jen trochu, mnohem spíš byl lačný vypálit britům rybník; zvlášť poté, co ve vězení britové popravili čtyři z nich. Přesto, že mu bylo pouhých šestnáct, vzali ho sebou, protože věděli, že Lebam Bulebik zcela postrádá pud sebezáchovy. O Sonderkommandu věděl jen Menachem a i tak se ostatní mezi sebou o tom, co bylo před tím, než ilegálně připluli po válce do Palestiny, raději nebavili.

Ve frontě na něj přišla řada. Prodavačka v supermarketu se na něj mile usmála. Požádal ji o láhev Jacka Danielse a láhev Canadian Special Old. Zaplatil kartou v domnění, že tentokrát by to mohlo snad konečně v jeho jednaosmdesáti letech klapnout. Protože nikdy nebyl žádný ajnštajn, naprosto nechápal, jak lidé můžou v takovém světě žít. Proč všichni například nevyskočí z okna. Pak se zastyděl sám před sebou. Vždyť přes to všechno, Hagannah, Irgun a nakonec Mosad, to nedokáže ani on sám.

Se starými přáteli po kapsách se odebral na odlehlou lavičku u řeky a natáhl si nohy.