05 listopadu 2017

Basa Paula McCartneyho

Paul McCartney je snad nejnedoceněnějším baskytaristou všech dob. Setkal jsem se dokonce s názorem, že na nahrávkách Beatles "to přece nehraje McCartney", ale najatý studiový hudebník; Paul by TOHLE přece nezahrál. Takže ve chvíli, kdy jsem si sjednal koupi téhle tetovací sady v úhledném delikátním a přenosném kufříku, bylo mi jasné, že basovka Höfner bude horkým adeptem na jednu z prvních samokérek (neboť sám se tetuji, drátuji i letuji).

Höfner Bass Paul McCartney

Nemluvě o strhujících kytarových sólech ve skladbách "Taxman" a "Good Morning Good Morning". Harrison tehdy nebyl ve studiu přítomen, tak to nahrál Paul a tak nějak musím říct, že z toho nakonec vznikly jedny z nejlepších kytarových sól vůbec. Jakože téměř na koleni. Sorry, Georgi.


29 března 2017

Wittgenstein a Cohle

"Peklo nejsou ti druzí. Peklo jste vy sami."
— Ludwig Wittgenstein

Wittgenstein a Cohle. Náhoda? Nemyslím si.
Náhoda? Nemyslím si.
Makabrózně filozofující excentrik Ludwig Wittgenstein doporučoval svým žákům místo filozofování práci v konzervárně. Na což jeden z nich reflektoval a strávil pak v konzervárně zbytek života. Není bez zajímavosti, že podobně silný názor razil i Carl Gustav Jung.

Ach, jak krásný a důmyslný to svět. Nedosti na tom, že součástí celé té pochopení se vzpírající hře nejsou pravidla. Resp. kdo chce, může věřit, že je sám tvoří. A bude to pravda. Kdo nežije a vnímá sám sebe jako něco, co je takříkajíc "žito" jako loutka nebo matrix, žije také v pravdě.


"Lidské vědomí je tragický přehmat ve vývoji."
— Rust Cohle

Ludwig Wittgenstein a Rust Cohle
Wittgenstein a Cohle
Slovutný Vittgensteinův Tractatus si ovšem nezadá s ponuře mudrujícím Rustem Cohlem, chlápkem, který "by si to rozdal i s nebem, kdyby se mu nelíbila jeho barva". A celý text jsem doprovodil ohromujícími černobílými i barevnými fotografiemi, jenž tvoří zřejmě další díl ďábelské/božské skládanky.

Zdroj obrázků: Světová agentura Internet

23 března 2017

Rozhovor pro kočku

 Původně se měl rozhovor odehrávat na společné pohovce s redaktorkou Červenou.

"Lenijoux mi dává svobodu."

Ta se ale neplánovaně omluvila, že se jí neudělalo dobře. Miloň si to vyložil po svém a celé to nahrál na noťas, který jsem ráno zapomněl doma. Neautorizovaný rozhovor Miloň za mými zády prodal listu Bydlím u své kočky za desetikilový pytel Puriny s lososem ("abych se aspoň jednou pořádně nažral"), jak dodal. Miloň je totiž kocour a následuje přepis rozhovoru BEZ redaktorky Červené.

--- Záznam rozhovoru ---

Miloň Běhavý: Hele kdo to jde, jak to šlo v práci?
Já: Ale jo. Už dorazili z toho časáku?
Miloň: Ne. Mám ten rozhovor udělat já.
Já: Aha.
Miloň: A dost smrdíš. Nechceš se napřed ošplouchnout?
Já: Hm. Já se ošplouchnu až večer asi.
Miloň: Měl by ses ošplouchnout rovnou...
Já: A co řekli proč nepřijdou?
Miloň: Nic. Že jdou dělat rozhovor s Ruppertem a ať prý to sfouknem takhle ve dvou.
Já: Jo tak.
Miloň: Hele, taky z toho nejsem urvanej. Měl jsem těžkou noc, těžký ráno a těžký dopoledne a ještě jsem to nedospal. A nenechals tu nic k jídlu.
Já: Jsem ti tam nechal granule, než jsem šel, přece...
Miloň: Aha, granule...
Já: Tak se mně ptej.
Miloň: Jo. Musim si vzít brejle.
Já: Ty nosíš brejle? Jako na co?
Miloň: Abych našel v misce ty granule, cos mi dal k snídani.
Já: Ty seš...
Miloň: Proč někdy nekoupíš telecí kotletky? Nebo stehýnka kuřecí? Nebo lososa...
Já: Měl jsi včera filé, ne? A nech TOHO teďka!
Miloň: Čeho? Hele zadek si musím udržovat čistej, jinak...
Já: No jo, no.
Miloň: Tak co se tě mám zeptat?
Já: Tak asi na to podnikání třeba.
Miloň: Jo. Tak co budem dneska podnikat?
Já: Podnikat budeme teďka ten rozhovor, jo?
Miloň: Tak holt ať to máme z krku. Takže podnikání, jo?
Já: Výborná otázka! Ale to víš, není to žádná procházka růžovým...
Miloň: Nedáme si sváču?
Já: Kocoure...!
Miloň: Takže co určilo během tvého dětství tvé budoucí směřování? Měl jsi nějaké vzory? Jaké? A co bylo tím určujícím podnětem, kdy ses rozhodl pustit se na volnou nohu?
Já: ...
Miloň: Šunečku?
Já: Ale jenom trošku...

(Po polední pauze)

Kocour


Miloň: Žít je umět stárnout...
Já: Co?
Miloň: Starej dobrej Walda. Máš taky něco takovýho?
Já: Z českejch?
Miloň: No třeba.
Já: Jako tele na vrata, vyvedený ze zlata, jako tele na vrata koukám dál. Proč je země kulatá, když mně se zdá placatá. Jako tele na vrata koukám dál.
Miloň: Vyvedený ze zlata?
Já: Hm.
Miloň: Co to je?
Já: Hele, nevim...
Miloň: Se to filozofuje napapaný, viď?
Já: No.
Miloň: Říkals, že psaní je pro tebe terapie.
Já: To říkal Topol, Jáchym.
Miloň: Takže pro tebe není?
Já: Je. Píšu vždycky, když si myslím, že už to nevydržím.
Miloň: Co nevydržíš?
Já: Svět. A pak to do něj pustím a připadám si ještě hůř, že ho dělám ještě horším. A pak nemůžu vydržet sám sebe.
Miloň: Hm, to máš teda dost blbý.
Já: Tak to píšu radši pod pseudonymem.
Miloň: To ti asi jenom chválím.
Já: No a pak ještě dělám ten wall art.
Miloň: Jó, ty veliký obrazy - ty jsou ale dobrý. Nejradši mám Charóna na loďce.
Já: Tyjo, já asi taky. A pak jsem vždycky šťastnej, když mi z toho vyjde něco hranatýho. Jako CML třeba.
Miloň: Centrální mozek lidstva.
Já: Přesně. Nedávno jsem v práci vyprávěl jednomu mladýmu klukovi děj Návštěvníků a uvědomil jsem si, jak je to dobrý.
Miloň: Se chystáš znovu číst Sestru?
Já: Jedna z opravdu mála knih, kterou budu teď číst potřetí. Vždycky u toho poslouchám album "Heroes"... Jak stárnu a nemám už čas číst některý knihy znova, tak jsem začal dělat co jsem dřív nenáviděl. Dělám si znamení u dobrejch pasáží. Že jako budu mít čas si přečíst aspoň ty.
Miloň: To je to tak dobrý?
Já: Hele, je.
Miloň: A ještě něco dalšího ke čtení kromě Červenýho vrabce?
Já: Updike a Vonnegut. Pro mně je i čtení terapií, jak jsem zjistil.
Miloň: Vy lidi furt fňukáte.
Já: To je složitý.
Miloň: Ty teda fňukáš dost.
Já: Proto píšu a dělám ty vobrazy a muziku. Abych nemusel fňukat.
Miloň: Good for you. Stejně fňukáš.
Já: Je to složitý. Každýmu co jeho jest.
Miloň: Závora tvůj dům chrání.
Já: Co?
Miloň: Zase Walda.
Já: Zlejch starejch dědků je plnej svět.
Miloň: Hele bacha. Walda byl sice divokej, ale...
Já: To sou Jaři.
Miloň: Kdo?
Já: Jé á er. To je skupina... Hele, myslíš, že je Bůh?
Miloň: Já se fakt obávám, že ne. A stejně tak se bojim, že je. Asi to vyjde nastejno, protože jestli on stvořil tohle všechno, tak teda potěš - co tohle je za kocoura? To bude jednou setkání...
Já: (...)
Miloň: Pojď sem ještě dát ty odkazy a asi na to už prdíme, ne?
Já: Tak ty vobrazy jsou tady a u toho bych asi zůstal.
Miloň: Dobrá a co bude na véču?
Já: Du ještě brnknout tý Červený, kdy bysme to mohli dělat.
Miloň: Co?
Já: Ten rozhovor.
Miloň: Jo ten. Víš co? S véčou si se mnou nelam hlavu, chytím si něco sám dneska a zejtra budu asi celej den pryč, tak to taky. Tak se pak uvidíme, jo? Tak čus!

--- Konec záznamu ---

12 března 2017

Den, kdy byl vynalezen Bůh

"Moj swiat je taková malá loď " Zdroj: Lenijoux.cz
"Moj swiat je taková malá loď "
Zdroj: Lenijoux.cz



Ve chvíli, kdy člověk poprvé pocítil strach, byla vynalezena první základní věc - Bůh. Bůh se pak několikrát hodil i později, když začal člověk nesměle přemýšlet o životě, vesmíru a vůbec. Pokusy vysvětlit nevysvětlitelné stvoření končily záhy a bezvýsledně. Bylo tedy nutné vyvinout další artikl - drogy, chlast, pc hry, sport, politiku a hudební a filmový byznys.

Pokud by vás nedejbože napadlo v klidu si sednout a odpovědně se zamyslet nad důvodem proč jste tady, budete za takový artikl vděčni.

Co se lidského mozku jako věci, jež tvoří vlastní kategorii týká, věru si nejsem jistý. Neboť podat o jeho funkci zprávu aspoň náznakem objektivní je nemožné, nýbrž ta by byla vytvořena za spolupráce s orgánem samým, což samosebou vrhá stín na nezaujatost zdroje atd atd.

Why anything?
— Kurt Vonnegut

Ano. Proč vůbec něco. Proč? Já to nevím. Proč recyklovat? Pravděpodobně jsme tady ve vězení (nevíme) a ještě se snažíme o jeho trvalou udržitelnost tříděním odpadu a podobně. Pro naše děti? Tak určitě. Aby po nás pokračovaly.

Mám s lidskými bytostmi fakt neskonalý soucit. Většinou. Jsme oběťmi. Jsme tu. Nevíme proč. Sami tomu dát smysl? Bitch, please.

Nedávno v koupelně jsem byl osvícen jako Archimédes. Řekl jsem si totiž: Když jsme sem uvrženi (řečeno s Jimem Morrisonem - "jako pes bez kosti"), musel nás sem někdo uvrhnout. Bál jsem se položit další otázku, ale je nasnadě: KDO? Co jsme provedli tak strašného?

A teď: Nepředpokládá to náhodou další světy? Minulé životy? Dopierdole.

Důsledek vyplývající se mi nechce ani trochu formulovat, nechci na něj ani myslet. Znamená to tudíž vzpouru. Něco jako založení sebevražedného kultu coby plivnutí do tváře Stvořiteli nestačí. Existuje totiž pravděpodobně způsob jak z toho všeho ven. A to bude těžký a bude to trvat. Proto na to nechci ani pomyslet natož myslet.

A když o tom tak přemýšlím jako o další součásti Hry, což by za určitých okolností dávalo smysl, plivnutí mi bude stačit.

WITTGENSTEIN "I don't know why we are here, but I'm pretty sure that it is not in order to enjoy ourselves
http://philos.web.nthu.edu.tw/files/11-1899-9346-1.php?Lang=en?Lang=zh-tw



25 února 2017

Ještě než se stanu lágrfeldem textilního impéria

 (neboť málokdo dosud odhalil jedinečnost našich triček), zavál mne osud do olejem provoněných montážních hal, kde hodlám vylepšit rodinný rozpočet obsluhou zařízení rozměrů menší parní lokomotivy, jenž nese označení vstřikovací lis.

Jak mi facebook bryskně připomněl, je tomu přesně rok (náhoda? nemyslím si), co jsem svět oblažil první výbušnou kapitolou třaskavého pojednání ze života skladníka v supermarketu Slavnosti mléka. Nabízí se tudíž pokračování ze života s píchačkami, jež jsem ostatně slíbil. Ovšem před tak drahnou dobou, že spoléhám na promlčení tohoto neuváženého slibu.

Práce je totiž natolik stereotypní, že to nestojí za to. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní během včerejší noční směny mi nicméně - snad pro povzbuzení skomírající mozkové činnosti, snad v zájmu zachování kontinuity výroby - nechal můj mozek ze svých útrob překvapivě intenzívně prosakovat útržky strhující ságy milostných avantýr rychle stárnoucího a plešaticího lisaře plastů, jehož Bůh obdaroval v životě mnohým (fascinující možností manipulace s vřící gumovou hmotou například), a Bůhsámví proč i přízní žen, jejichž nahé kotníky, výrazné lícní kosti a vysoká ňadra vnesly včera v noci novou energii do mého líného konání jako jedné z miliard pinožících se bytostí tady na Zemi.

Neboť přesladká vůně amritu, plnící atmosféru prostoru kolem dvou původně zcela cizích lidí, kteří se vlivem záhadných sil ocitli spolu na jednom místě, o samotě, případně ve tmě, je tím nejhlubším prožitkem, který si dovedu představit. Jména všech těchto dokonalých bytostí mne naplňují...é..., naplňují. Přesto je změním, chápete.

Podaří-li se mi včas vyhnout zasažení žhnoucí gumou či nechtěnému slisování lebky v několikatunové aluminiové formě na autokoberečky, záhy tak vznikne něco, co snad bude sloužit coby moderní "knížka pro chlapce". Neboť v životě (téměř) každého čtrnáctiletého masturbátora přijde chvíle, kdy je celá věc přehodnocena, ostré hrany budou ořezány a bolest dospívání zapomenuta ve prospěch niterné blízkosti lechtajících řas a slastného spočinutí nedoslýchavým uchem na dámských hýždích coby polštáři bohů.

Zdroj: Světová agentura internet (WWNA)


24 února 2017

Kolosální přehmat Lidmily Ouředníkové

"Proč jste, kurva, vy sionisti tak strašně pyšný? S tim vašim věčným Kol Nidrei furt..."

zdroj: artofjaguar.com
Lidmila Ouředníková potřásla hlavou a vstoupila dovnitř. Vlastně ještě před ní vstoupila dvě olbřímí ňádra, ke kterým byla Lidmila Ouředníková připojena a na vysokých podpatcích stěží udržovala rovnováhu, ana v lehkém záklonu - kvůli těžišti - avšak se sebevědomou elegancí si nejprve přejela rudě nalíčené rty dlouhým jazykem, jenž se jí kmitl mezi zuby, na kterých ulpělo několik karmínových teček od rtěnky, což si jako blondýna s vlnami platinového přelivu sahajícím téměř ke hrotu hlubokého výstřihu mohla klidně dovolit. Stála veprostřed místnosti, ruce s dlouhými rudými nehty v bok a váhu klína rozloženou na obě nohy.

"Kdybyste ho nezabili, nemuseli byste teď řešit holokaust. Nemusel by existovat Mosad například. Nedělali byste si hlavu se všemi těmi svátky, stovkami přikázání, pejzami, kaftany, košery a dreidely. Smlouva s Bohem, kvůli které si pižláte předkožky (a vypadá pak větší, to je fakt. Ale stejný efekt docílíte i tím, že si kolem něj zredukujete na únosnou míru svou pyšnou buš) je dávno vypovězena."

Lebam Bulebik, bývalý člen Irgunu Zwei a bývalá živá střela se bezděky přikrčil. Neušlo mu jak ta žena vypadá a z toho, co říká, měl pocit, že vnímá téměř vše. Předkožka?

"Existence státu Izrael je nelegitimní. Židé jsou a vždycky byli v Palestině okupanty holokaust neholokaust. Nebýt Kristova zabití, nebyl by totiž žádný židovský národ a žádná židovská pýcha. Proto dodnes bojujete a dodnes umíráte. V takovém případě by utrpení bývalého židovského národa nebylo větší než běžné utrpení každého jiného národa." Lidmila přejížděla pohledem po všech přítomných a během řeči prskala až na nejblíže stojící resp. sedící. Ti měli věru božský výhled.

Pevné kotníky Lidmily Ouředníkové přecházely z podpatků do silných stehen obemknutých bílou sukní pod kolena a dále přes zlatým opaskem stáhnuté břicho, jenž bylo úměrné obrovitým přírodním útvarům vlnícím se pod bílou blůzou s každým Lidmiliným gestem, kterým hranula už tak dost strnulý dav pejzatých chasidim. Lebamu Bulebikovi stoupala horkost do tváří. Kdyby nestoupala, slyšel by pravděpodobně slova pronášená hlubokým nelidským hlasem:

"Jste národ vrahů. Uleháte a vstáváte se strachem odkud to tentokrát přiletí. Fňukáte nad Auschwitzem, ale neexistuje žádný bůh, který by přikázal vyvraždění jiného národa na úkor 'svého oblíbeného' tak, jako jste to udělali v Kanaánu. Já tam byla! A vaše 'smlouva s Bohem', kvůli které si s takovou pýchou zaživa odřezáváte kousky vašich penisů, vypršela s Kristovým ukřižováním." Lidmila pomalu přecházela mezi přihlížejícím davem. Nebýt traumschiffu zaparkovaném před domem a vědomím, že se s jeho pomocí jako lusknutím ocitne zpátky v budoucnosti, řekla by si: "A teď mě zase ukřižují."

"Vaši rabíni to věděli, nebyli blbí," pokračovala, "ale nehodilo se jim to. Vůbec se jim to nehodilo a vám také ne. A přesto v hloubi svých košer-duší znáte krutou pravdu. Po staletí ji skrýváte za svými svatými knihami, které jsou tak složité, že jim ti běžní z vás nemají šanci rozumět a proto máte rabíny, aby vám řekli, co si myslet."

Přejela naposled pohledem po vážných tvářích kolem ní a její hlas zahřměl nad nimi:

"Kdybyste ho nezabili, mohli jste být šťastni."

Odmlčela se.

Rozhostilo se ticho.