středa 20. prosince 2017

Vánoční večírek se letos vydařil

a aby bylo vidět, co jsem zač, stručně řeknu, jak to bylo:

Po půlroční abstinenci jsem se přemohl a v rámci ještě těsnější socializace se dal přemluvit k účasti na firemním vánočním večírku. V tombole jsem ještě stačil vyhrát flašku šampaňského a pár okamžiků na to se s třemi nebo čtyřmi dvanáctistupňovými pivy, a třemi nebo čtyřmi panáky metaxy v sobě s otřesem mozku odporoučel do temných krajin nevědomí. Prostě tak. Probral jsem se přikurtován za ruce za nohy v místnosti se zářivkou a baterií monitorů mých tělesných funkcí. Na JIPce. Nechápal jsem to. Poslední, co si pamatuju je, jak sbírám bundu z opěradla, že je ještě čas víceméně důstojně odejít.

Události se poté seběhly šťastnou náhodou tak, že jsem byl proti své vůli převezen a hospitalizován, podroben bolestivým hadičkám a vydán napospas šílenému lékařskému personálu. Na propouštěcí zprávě, kterou jsem obdržel, byla jména tří mudr, z nichž dvě byla plně maďarská. Spojím je tedy milosrdně do jedné postavy, kterou pro blaho čtenáře nazvu doktorem Teleke z Tölökö a dodám citát Kurta Vonneguta: Máte-li za přítele Maďara, nepotřebujete žádné nepřátele.

Jak se brzy ukázalo, gumovou hadičkou stejně jako mé předloktí a zápěstí, bylo opatřeno i mé přirození; hadička byla zavedena jedním koncem dovnitř a ještě dál a druhým koncem do periferního zařízení zle se podobající igelitovému pytlíku. Vnitřně jsem s tím sice hrubě nesouhlasil, ale to bylo všechno, co jsem mohl dělat.

Byl jsem svlečen donaha. V bezvědomí bohužel. Po odkurtování jsem byl zrentgenován ze všech úhlů a žmoulaje v ruce svůj igelitový pytlík, byl jsem vsedě v nemocničním andělíčku a ve stále ještě lehkých mrákotách ostudně vezen chodbami plnými čekajících lidí v zimnících do sprch, kde jsem byl svlečen a opět vsedě osprchován jednou nebo dvěma sestřičkami (nic nebylo, nebojte). Potom zpátky do kanceláře, kde jsem dostal možnost písemně se vším souhlasit. Hloupě jsem odmítl. Ještě chvilku jsem si tedy poseděl a následně jsem byl převezen na normální oddělení. Tam jsem spal v kuse den a noc jakoby se nechumelilo.

Zvláštní věc: během polospánku, kdy jsem se snažil obracet (což bolelo, jakoby mi na hrudi seděl slon a na zádech mamut) a nevytrhnout si při tom hadičku z přirození, se mi v hlavě začaly ozývat slova a hlasy, které se ukázaly být vzpomínkami na pohnuté chvíle těsně po příjezdu do nemocnice. Vedle posměšných poznámek lékařského personálu to byla také má hlasitá a bohužel sprostá slova vzdoru, čemuž se teď s odstupem zdráhám uvěřit; doteď jsem se pokládal za velmi přizpůsobivého a tudíž tvora s inteligencí alespoň průměrnou. (Následným studiem spisů C. G. Junga a jeho analytické psychologie jsem ale zjistil, že jsem spíš zvíře, které dovedně skrývá své temné stránky a za můj alkoholismus že může neintegrovaná anima. O čemž je vlastně i většina blogu Červený vrabec.)

Přestaneme-li vidět čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny, vznikne jednostrannost, kterou bez našeho přičinění kompenzuje nevědomí.— Carl Gustav Jung: Člověk a duše

Lejstro, že se vším souhlasím, jsem další den, teď už krotký jako beránek, podepsal. V propouštěcí zprávě stálo: agresivní, arogantní, vulgární, nespolupracující. Ve většině kolonek pro vyšetření a pro cifry hladin tělních tekutin stálo "pro ebrietu nemožno vykonat". Alkohol v krvi 3,1 promile.


Soudě dle četných modřin (mých, o cizích jsem neměl možnost se přesvědčit) lékařský personál měl se mnou těžké pořízení, za což mám teď mírnou tendenci se omluvit, i doktoru Teleke z Tölökö. Stejně tak mým kolegům, kterým jsem nechtěně pochystal originální půlnoční překvapení, když byli v tom nejlepším přinuceni připomenout si základy poskytování první pomoci. A v neposlední řadě i mé ženě, která, ač se bojí řídit, přijela pro mě i s dětmi a tak jsem nemusel domů vlakem.


Pro příště: kdybychom se někdy potkali a já u toho náhodou ležel na chodníku, neztrácejte hlavu a nechte mě tak. Právě se totiž nořím do svého nevědomí, abych poznal sám sebe, neboť — jak tvrdí starý moudrý Carl Gustav Jung: Kdo se učí vyrovnat se s vlastním "stínem", ten vskutku vykonal něco pro svět. (Pro zkoumání nevědomí jsou ovšem mnohem vhodnější jiné cesty, například sny.) Takže naděje tu je. A slibuju, že to samé udělám i já pro vás.

Co nejstručněji jsem popsal události, které se odehrály za mého vědomí. Ale co se dělo, když mluvilo mé nevědomí, si nepamatuji. Z vyprávění kolegů soudím, že jak se na nevědomí sluší, činilo se řádně. Démonická temná stránka se vyjevila způsobem, který mi nahnal takový strach, že se od té doby držím hesla dobrého primáře Nešpora: Abstinenci zdar!

Tak šťastné a veselé a nové cizí slovo pro tento den je: EBRIETA.

středa 29. listopadu 2017

K-Pax: Návrat



Pro blaho těch, kdo se rozhodnou slyšet. V několika aspektech sestavím zprávu o původu svého - ehm - původu.

Materiální existenci jsem si naposledy zajistil v továrně na výrobu autodílů, což uvádím záměrně, neboť tato skutečnost ostře kontrastuje s představou současného duchovního člověka, jímž nejsem. Protože jsem disponován pozemskou myslí, tedy myslí velmi omezenou, vhled do mého původního pozemského záměru mi byl s určitostí odhalen až ve 42 letech mého pozemského věku.

Událo se tak zcela mimo rámec současné moderní spirituality, za prostých okolností, v prostém stavu vědomí během jedné odpolední pracovní směny ve fabrice na autodíly. I když teď si uvědomuji, že něco vzdáleně podobného se událo i docentu Královi... Pracoval jsem u termoplastového lisovacího stroje jako ostatní chlapi - v montérkách a tričku od oleje. Vyjímal jsem hotové výrobky z otevřeného lisu velikosti menší lokomotivy a zase lis zavíral. Pamatuji si živě, že mi ve sluchátkách ne náhodou právě zněla skladba s příznačným názvem Skyfall z posledního Bonda. Pozoruhodná kompozice.

Dveře lisu se automaticky otevřely a já v něm uviděl namísto obvyklých dvou pístů, čtyřdílné lisovací formy o váze cca 400 kg a soustavy chladících trubek a hadic "jiné místo". Popis tohoto místa se vymyká pozemskému jazyku. Viděl jsem místo ve vesmíru, výzkumnou stanici, rozlehlou a nesmírně složité konstrukce. Gigantické plošiny, výsuvná ramena, vysoké budovy nepozemské architektury.

2 NEJVÝRAZNĚJŠÍ ASPEKTY


  1. Vše bylo v odstínech oranžové barvy.
  2. Bytosti, které jsem viděl mi byly svou vřelostí a nadšením tolik blízké, že jsem poznal, že se dívám na svůj pravý domov.

Mám v očích slzy pokaždé, když si na tento zážitek vzpomenu. Celý prostor byl prodchnut optimismem a radostí z objevování. Poznal jsem proč jsem na Zemi a že jsem na Zemi dobrovolně. Mým úkolem byl výzkum pozemského vědomí a všeho, co se týká života v takto materiálně omezené realitě. Mohu zkoumat lidský strach stejně jako lidskou radost, lásku či nenávist nebo "pouze" zrnko písku. Vše se počítá a prospěje stejným dílem, neboť cokoli bude zkoumáno, bude zkoumáno obyvatelem Země. Výzkum všeho, co je.

3. ASPEKT


Hřejivá existence a sounáležitost, do které bylo celé místo ponořeno nepřipouštěly z podstaty věci sebenepřijetí. Jedná se o fenomén, jenž nepřipouští existenci boha či dokonce náboženství. Bůh ve vesmíru není řešen, schází pro něj důvod existence. Vedle nepopsatelného trvajícího, pulzujícího, živoucího pocitu štěstí z bytí, které zažívá každá bytost na místě, které jsem viděl, symbol pro něž máme pozemské slovo "bůh", neexistuje. Dokážete si představit takové duševní rozpoložení? Já jsem si to do té doby nikdy představit nedovedl. Až teď. A ne vždy.


3 důvody proč bych tomu měl věřit:

  1. Zážitek přišel za běžného stavu vědomí bez požití látek ovlivňujících vědomí. Vyjma kafe a cigára o pauze na sváču.
  2. Užívám antidepresiva neboť v běžném vědomí považuji život na Zemi za nesmyslný a krutý. Neznal jsem odpovědi na otázky Co, Proč ani Kdy to skončí. Nikdy bych sám v sobě nebyl schopen vydolovat tak silný pocit hřejivého bezpečí a kreativity, jako jsem měl tam.
  3. Prošel jsem temným obdobím současné západně-východní ezoteriky. S tristní zkušeností a oholen o nemalý peníz zjistiv, že duchovní učitelé a lektoři osobního rozvoje čerpají od sebe navzájem. 

Dnes cítím nemalý soucit s naším pozemským údělem na Zemi, kdy se snaha o přežití snoubí se silným znepokojením se stavem planety, případně celého vesmíru, tedy i se sebou samým. Sám jsem tím prošel.

POSLEDNÍ ASPEKT: 

ZEMĚ NENÍ KARANTÉNNÍ PLANETOU...


...jak jsem sám byl dlouhá léta přesvědčen. Je místem výzkumu, stejně jako celý vesmír.

ZÁVĚRY


Celé vidění trvalo několik vteřin pozemského času. Neumím to vysvětlit, ale viděl jsem, že na "onom místě" čas není.

Termoplastový vstřikovací lis se přede mnou zase zavřel. V rukou jsem držel jeden z hotových výrobků, jenž byl náhle a podivně cizí a velmi nedokonalý. (Přestože parametry kvality stanovené pozemským inženýrem technologem dokonale splňoval.) Já zůstal paralyzován neznámým pocitem štěstí, nadšení a bezpečí. Přece jen to má všechno smysl, jen to teď nevidíme, aby náš pozemský výzkum nebyl "kontaminován" nepozemským vědomím. Až se vrátím, budou všechny výsledky - jejichž hlavní součástí je mé dočasné pozemské nazírání na realitu všeho - přeneseny tam někam do databáze výzkumné stanice v jiném světě. 

Zároveň nemohu potvrdit následující: 
  • že ze stejného místa byli na Zemi vysláni všichni, kdo Zemi žijí
  • název a lokaci místa. Dle zabarvení se samozřejmě nabízí Mars, avšak ani to nemohu potvrdit.
Zároveň se ovšem nabízí dedukce, že z "jiných míst" byli na Zemi vysláni všichni, kdo na Zemi žijí, žili a budou žít.

Každý vjem a klukovský údiv, se kterým teď nahlížím tenhle svět jsou hlavní součástí výzkumu a zároveň pro mne zásadním zdrojem životní energie, s jejímž masivním úbytkem jsem se dosud potýkal. Údiv nad tím, že jsem nejspíš nesmrtelný a že jsou další místa ve vesmíru, kde je život. A ne jen v podobě bakterií... Naše svoboda je nekonečná a nepředstavitelná.

DOPORUČENÝ PLAYLIST:


SOUVIDEJÍCÍ DOTAZY:

  • Smrt
  • Vesmírné cestování / technologie
  • Inteligence
  • Funkce planety Země

čtvrtek 23. března 2017

Rozhovor pro kočku

 Původně se měl rozhovor odehrávat na společné pohovce s redaktorkou Červenou.

"Lenijoux mi dává svobodu."

Ta se ale neplánovaně omluvila, že se jí neudělalo dobře. Miloň si to vyložil po svém a celé to nahrál na noťas, který jsem ráno zapomněl doma. Neautorizovaný rozhovor Miloň za mými zády prodal listu Bydlím u své kočky za desetikilový pytel Puriny s lososem ("abych se aspoň jednou pořádně nažral"), jak dodal. Miloň je totiž kocour a následuje přepis rozhovoru BEZ redaktorky Červené.

--- Záznam rozhovoru ---

Miloň Běhavý: Hele kdo to jde, jak to šlo v práci?
Já: Ale jo. Už dorazili z toho časáku?
Miloň: Ne. Mám ten rozhovor udělat já.
Já: Aha.
Miloň: A dost smrdíš. Nechceš se napřed ošplouchnout?
Já: Hm. Já se ošplouchnu až večer asi.
Miloň: Měl by ses ošplouchnout rovnou...
Já: A co řekli proč nepřijdou?
Miloň: Nic. Že jdou dělat rozhovor s Ruppertem a ať prý to sfouknem takhle ve dvou.
Já: Jo tak.
Miloň: Hele, taky z toho nejsem urvanej. Měl jsem těžkou noc, těžký ráno a těžký dopoledne a ještě jsem to nedospal. A nenechals tu nic k jídlu.
Já: Jsem ti tam nechal granule, než jsem šel, přece...
Miloň: Aha, granule...
Já: Tak se mně ptej.
Miloň: Jo. Musim si vzít brejle.
Já: Ty nosíš brejle? Jako na co?
Miloň: Abych našel v misce ty granule, cos mi dal k snídani.
Já: Ty seš...
Miloň: Proč někdy nekoupíš telecí kotletky? Nebo stehýnka kuřecí? Nebo lososa...
Já: Měl jsi včera filé, ne? A nech TOHO teďka!
Miloň: Čeho? Hele zadek si musím udržovat čistej, jinak...
Já: No jo, no.
Miloň: Tak co se tě mám zeptat?
Já: Tak asi na to podnikání třeba.
Miloň: Jo. Tak co budem dneska podnikat?
Já: Podnikat budeme teďka ten rozhovor, jo?
Miloň: Tak holt ať to máme z krku. Takže podnikání, jo?
Já: Výborná otázka! Ale to víš, není to žádná procházka růžovým...
Miloň: Nedáme si sváču?
Já: Kocoure...!
Miloň: Takže co určilo během tvého dětství tvé budoucí směřování? Měl jsi nějaké vzory? Jaké? A co bylo tím určujícím podnětem, kdy ses rozhodl pustit se na volnou nohu?
Já: ...
Miloň: Šunečku?
Já: Ale jenom trošku...

(Po polední pauze)

Kocour


Miloň: Žít je umět stárnout...
Já: Co?
Miloň: Starej dobrej Walda. Máš taky něco takovýho?
Já: Z českejch?
Miloň: No třeba.
Já: Jako tele na vrata, vyvedený ze zlata, jako tele na vrata koukám dál. Proč je země kulatá, když mně se zdá placatá. Jako tele na vrata koukám dál.
Miloň: Vyvedený ze zlata?
Já: Hm.
Miloň: Co to je?
Já: Hele, nevim...
Miloň: Se to filozofuje napapaný, viď?
Já: No.
Miloň: Říkals, že psaní je pro tebe terapie.
Já: To říkal Topol, Jáchym.
Miloň: Takže pro tebe není?
Já: Je. Píšu vždycky, když si myslím, že už to nevydržím.
Miloň: Co nevydržíš?
Já: Svět. A pak to do něj pustím a připadám si ještě hůř, že ho dělám ještě horším. A pak nemůžu vydržet sám sebe.
Miloň: Hm, to máš teda dost blbý.
Já: Tak to píšu radši pod pseudonymem.
Miloň: To ti asi jenom chválím.
Já: No a pak ještě dělám ten wall art.
Miloň: Jó, ty veliký obrazy - ty jsou ale dobrý. Nejradši mám Charóna na loďce.
Já: Tyjo, já asi taky. A pak jsem vždycky šťastnej, když mi z toho vyjde něco hranatýho. Jako CML třeba.
Miloň: Centrální mozek lidstva.
Já: Přesně. Nedávno jsem v práci vyprávěl jednomu mladýmu klukovi děj Návštěvníků a uvědomil jsem si, jak je to dobrý.
Miloň: Se chystáš znovu číst Sestru?
Já: Jedna z opravdu mála knih, kterou budu teď číst potřetí. Vždycky u toho poslouchám album "Heroes"... Jak stárnu a nemám už čas číst některý knihy znova, tak jsem začal dělat co jsem dřív nenáviděl. Dělám si znamení u dobrejch pasáží. Že jako budu mít čas si přečíst aspoň ty.
Miloň: To je to tak dobrý?
Já: Hele, je.
Miloň: A ještě něco dalšího ke čtení kromě Červenýho vrabce?
Já: Updike a Vonnegut. Pro mně je i čtení terapií, jak jsem zjistil.
Miloň: Vy lidi furt fňukáte.
Já: To je složitý.
Miloň: Ty teda fňukáš dost.
Já: Proto píšu a dělám ty vobrazy a muziku. Abych nemusel fňukat.
Miloň: Good for you. Stejně fňukáš.
Já: Je to složitý. Každýmu co jeho jest.
Miloň: Závora tvůj dům chrání.
Já: Co?
Miloň: Zase Walda.
Já: Zlejch starejch dědků je plnej svět.
Miloň: Hele bacha. Walda byl sice divokej, ale...
Já: To sou Jaři.
Miloň: Kdo?
Já: Jé á er. To je skupina... Hele, myslíš, že je Bůh?
Miloň: Já se fakt obávám, že ne. A stejně tak se bojim, že je. Asi to vyjde nastejno, protože jestli on stvořil tohle všechno, tak teda potěš - co tohle je za kocoura? To bude jednou setkání...
Já: (...)
Miloň: Pojď sem ještě dát ty odkazy a asi na to už prdíme, ne?
Já: Tak ty vobrazy jsou tady a u toho bych asi zůstal.
Miloň: Dobrá a co bude na véču?
Já: Du ještě brnknout tý Červený, kdy bysme to mohli dělat.
Miloň: Co?
Já: Ten rozhovor.
Miloň: Jo ten. Víš co? S véčou si se mnou nelam hlavu, chytím si něco sám dneska a zejtra budu asi celej den pryč, tak to taky. Tak se pak uvidíme, jo? Tak čus!

--- Konec záznamu ---

neděle 12. března 2017

Den, kdy byl vynalezen Bůh

Ve chvíli, kdy člověk poprvé pocítil strach, byla vynalezena první základní věc - Bůh. Bůh se pak několikrát hodil i později, když začal člověk nesměle přemýšlet o životě, vesmíru a vůbec. Pokusy vysvětlit nevysvětlitelné stvoření končily záhy a bezvýsledně. Bylo tedy nutné vyvinout další artikl - drogy, chlast, pc hry, sport, politiku a hudební a filmový byznys.

"Moj swiat je taková malá loď " Zdroj: Lenijoux.cz
"Moj swiat je taková malá loď "
https://lenijoux.wixsite.com/atelier/visual

Pokud by vás nedejbože napadlo v klidu si sednout a odpovědně se zamyslet nad důvodem proč jste tady, budete za takový artikl vděčni.

Co se lidského mozku jako věci, jež tvoří vlastní kategorii týká, věru si nejsem jistý. Neboť podat o jeho funkci zprávu aspoň náznakem objektivní je nemožné, nýbrž ta by byla vytvořena za spolupráce s orgánem samým, což samosebou vrhá stín na nezaujatost zdroje atd atd.

Why anything?
— Kurt Vonnegut jr.

Ano. Proč vůbec něco. Proč? Já to nevím. Proč recyklovat? Pravděpodobně jsme tady ve vězení (nevíme) a ještě se snažíme o jeho trvalou udržitelnost tříděním odpadu a podobně. Pro naše děti? Tak určitě. Aby po nás pokračovaly.

Mám s lidskými bytostmi fakt neskonalý soucit. Většinou. Jsme oběťmi. Jsme tu. Nevíme proč. Sami tomu dát smysl? Bitch, please.

Nedávno v koupelně jsem byl osvícen jako Archimédes. Řekl jsem si totiž: Když jsme sem uvrženi (řečeno s Jimem Morrisonem - "jako pes bez kosti"), musel nás sem někdo uvrhnout. Bál jsem se položit další otázku, ale je nasnadě: KDO? Co jsme provedli tak strašného?

A teď: Nepředpokládá to náhodou další světy? Minulé životy? Dopierdole.

Důsledek vyplývající se mi nechce ani trochu formulovat, nechci na něj ani myslet. Znamená to tudíž vzpouru. Něco jako založení sebevražedného kultu coby plivnutí do tváře Stvořiteli nestačí. Existuje totiž pravděpodobně způsob jak z toho všeho ven. A to bude těžký a bude to trvat. Proto na to nechci ani pomyslet natož myslet.

A když o tom tak přemýšlím jako o další součásti Hry, což by za určitých okolností dávalo smysl, plivnutí mi bude stačit.


sobota 25. února 2017

Ještě než se stanu lágrfeldem textilního impéria

 (neboť málokdo dosud odhalil jedinečnost našich triček), zavál mne osud do olejem provoněných montážních hal, kde hodlám vylepšit rodinný rozpočet obsluhou zařízení rozměrů menší parní lokomotivy, jenž nese označení vstřikovací lis.

https://lenijoux.t-shock.eu/
Jak mi facebook bryskně připomněl, je tomu přesně rok (náhoda? nemyslím si), co jsem svět oblažil první výbušnou kapitolou třaskavého pojednání ze života skladníka v supermarketu Slavnosti mléka. Nabízí se tudíž pokračování ze života s píchačkami, jež jsem ostatně slíbil. Ovšem před tak drahnou dobou, že spoléhám na promlčení tohoto neuváženého slibu.

Práce je totiž natolik stereotypní, že to nestojí za to. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní během včerejší noční směny mi nicméně - snad pro povzbuzení skomírající mozkové činnosti, snad v zájmu zachování kontinuity výroby - nechal můj mozek ze svých útrob překvapivě intenzívně prosakovat útržky strhující ságy milostných avantýr rychle stárnoucího a plešaticího lisaře plastů, jehož Bůh obdaroval v životě mnohým (fascinující možností manipulace s vřící gumovou hmotou například), a Bůhsámví proč i přízní žen, jejichž nahé kotníky, výrazné lícní kosti a vysoká ňadra vnesly včera v noci novou energii do mého líného konání jako jedné z miliard pinožících se bytostí tady na Zemi.

Neboť přesladká vůně amritu, plnící atmosféru prostoru kolem dvou původně zcela cizích lidí, kteří se vlivem záhadných sil ocitli spolu na jednom místě, o samotě, případně ve tmě, je tím nejhlubším prožitkem, který si dovedu představit. Jména všech těchto dokonalých bytostí mne naplňují...é..., naplňují. Přesto je změním, chápete.

Podaří-li se mi včas vyhnout zasažení žhnoucí gumou či nechtěnému slisování lebky v několikatunové aluminiové formě na autokoberečky, záhy tak vznikne něco, co snad bude sloužit coby moderní "knížka pro chlapce". Neboť v životě (téměř) každého čtrnáctiletého masturbátora přijde chvíle, kdy je celá věc přehodnocena, ostré hrany budou ořezány a bolest dospívání zapomenuta ve prospěch niterné blízkosti lechtajících řas a slastného spočinutí nedoslýchavým uchem na dámských hýždích coby polštáři bohů.