středa 14. září 2016

זיכרונות של שירן / Shiran

Věk pohnutých šestnácti let zastihl Eliho Bulebika na konzervatoři v Tel Avivu, kterak se horko těžko pokoušeje na přání rodičů studovat hudbu. Již druhým rokem sám před sebou předstírá zájem o klasickou hru na violoncello, už se otrkal na internátě, na víkendy zatím jezdí domů k rodičům do Jeruzaléma (cesta vede kolem vesnice Nachšon, kudy řídil před lety jeho otec kamion, vezoucí zásoby do Arabskými legiemi obléhaného Svatého města) a je po uši zamilovaný do starší spolužačky, která studuje o ročník výš, a kterou shledává dokonalou, vzrušující, nebeskou. Srdce má pokaždé až v krku, když ji potkává na chodbách, nesouce si pod paží pouzdérko s hobojem (Eli Bulebik kam se hne, všude s sebou tahá futrál s cellem, neforemným jako almara a těžkým stejně tak) a usmívajíce se shovívavě na snědého o rok mladšího bažanta, který na ní může oči nechat, míří buď z šatny nebo do šatny.

Sedmnáctiletá Shiran Swoboda jde chodbou podél bílé zdi, projde kolem Eliho a dělá, že tam Eli není. Eli Bulebik sedí zabořen v křesle ve foyeru a dělá, že tam není. Nicméně krev se mu hrne a bouří celým jeho tělem. Shiran bydlí v Tel Avivu s rodiči a mladší sestrou a sní o sólové kariéře. Eliho stejně stará spolužačka Hadar, dojíždějící ze vzdáleného Lahavu může nechat oči na Eliho širokých ramenou. V hodinách hromadné výuky si Eli uvědomuje, že Hadar Sarfati nemívá podprsenku. To, co se jí houpe pod svetrem, když se vrací od tabule, na kterou kreslila enharmonickou záměnu, se toho večera stane na pokoji po večerce předmětem vášnivých diskuzí. Spolu s černými nylonovými punčochami Tirzah Bronstein, do které jsou zamilováni všichni chlapci z Eliho ročníku. Kromě Eliho. Jeho vyvolenou zůstává Shiran a to, co se stane následující večer si bude Eli Bulebik pamatovat do konce svého života; ten nastane od tohoto okamžiku přesně za pět let, kdy se mu nad hlavou roztrhne arabský granát a on zemře se samopalem v rukou pod rozvalinami městské zdi v Haifě.

Ve škole se všichni, jenž nemají nic jiného na práci, snaží studovat a především se zdokonalovat ve hře. Chodí tam proto i večer, kdy je možné a záhodné praktikovat prstová či dechová cvičení v jedné z - večer již prázdných - tříd individuální výuky. Ta končí přibližně v šest hodin večer, do osmi třiceti je - teoreticky - možné zavřít se do jedné z učeben - pokud vás nepředejde někdo rychlejší - a dřít a dřít a dřít. Eli Bulebik sedí před vrátnicí, je půl sedmé a on přišel zase pozdě. Žádná ze tříd není volná a on dumá co dál. Už to nebude dlouho trvat a na profesorovu otázku, proč že se nepřipravil na hodinu, odpoví, že z hlediska vesmíru je to přece úplně jedno a konečně si připustí, že nemá nejmenší ponětí, co se tady po něm chce.

Venku je tma už několik hodin. Shiran přichází v černé bundě s fialovým prošíváním zapnuté až po krk. Milované mikádo vlnitých blond vlasů, které Eli ve škole vyhlíží každý den, a jenž se pomalu ale jistě stává jediným důvodem pro to, aby vůbec do školy dorazil, si Shiran odfoukává z tváře. Mluví s vrátným a bere si od něj klíč. Klíč! Eli se diví, protože už půl hodiny není k dispozici žádný klíč od žádné třídy a nikdo ani žádný nevrátil. Jde k Elimu, kterému najednou buší srdce a říká:
"Prý umíš dobře na klavír, tak pojď." Eli oněmí a s třesoucími se koleny následuje Shiran po schodech do třetího patra školní budovy.

Vejdou do třídy, ona položí kufřík s hobojem na stůl a Eli postaví dřevěné pouzdro s violoncellem na zem. Shiran si sundá bundu, Eli taky a oba je pověsí na jediný věšák v místnosti. Shiran otevírá malé koncertní křídlo, stojící u okna. Stiskne dvě tři klávesy a říká:
"Tak co mi zahraješ?" O Eliho se pokouší mrákoty, ale usedá na kulatou klavírní stoličku a stiskne několik kláves. Uvědomí si, že ve třídě je tma; nikdo z nich při příchodu nerozsvítil... Ještě chvilku hraje známou píseň, nevidí na klávesy a pak přestane. Na stoličku si sedá Shiran a hraje. Eli najde stůl a vytáhne se na něj. Snaží se utřídit myšlenky, ale v hlavě má prázdno. Shiran přestane hrát a najednou stojí těsně před ním.

"Zavři oči," říká. Eli cítí neznámou vůni dívčích rtů, které jsou blízko a poslušně zavře oči. Voní to jako nic jiného, voní to jako všechny kytky světa, jako nebe a je to tak JINÉ... Cítí její horký dech. A pak se to stane. Je to hebké a voňavé, Shiraniny hladké rty voní jejími sedmnácti lety a jemně nejdřív pohladí ty jeho. Půjčí mu takto trochu své vůně a pak mu jazykem pootevře ústa. Přitiskne se k němu a s ním se zhoupne svět. Její jazyk najde v puse jeho a pomalu se s ním mazlí. Eli téměř ztrácí vědomí. Celý vesmír mu víří v hlavě a on pluje a letí a je polapen a je šťastný. Pak pootevře oči a uvědomí si skutečnost. Shiran. To jméno mu ode dneška zůstane vypálené v hrudi. Spíš ji před sebou cítí než vidí. Svírá její boky. Její teplá ústa a nenasytný jazyk, blond vlasy a zavřené oči. Pomalu se ve tmě pohybuje a drží mu hlavu v dlaních. Eli zase zavře oči. Stále to trvá. A trvá. Zas a znovu se jejich jazyky proplétají a on se vznáší a rozpouští, téměř přestává existovat.

Pak stojí v objetí a Eli vnímá, že takhle vypadá sen. Sen, který se nakonec stal. Sen, jenž zůstal i po probuzení. Vycházejí z místnosti a Shiran drží Eliho za ruku. Stojí před budovou a on neví, jak se tam dostali. Dívá se na ni a ona se směje. V budoucnosti pozná, že tohle mají ženy jinak než muži. Dokáží se smát, zatímco s ním se obrací svět naruby a zpátky. Vyprovodí ji pěšky domů a po celou dobu nepustí její ruku. Trochu se bojí, že to pak přestane.

Nepřestane. Pokračuje to, zatímco se sám nocí vrací na internát. Ulice se houpe a svět se kácí, on se opírá o zeď a teď už se směje také.

pondělí 12. září 2016

Šedesát hrubého

Jako správný bonviván, rozhodl jsem se, že chci, stejně jako kolegové Burroughs, Bukowski a mnozí další, zažít zkušenost práce ve fabrice. Píchačky a tak. Ale ještě před tím jsem měl to štěstí pracovat v nejhůře placeném zaměstnání vůbec. Zatoužil jsem být jako Velký náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem a přijal místo uklízeče v domově důchodců.


Představoval jsem si, že si budu kliďánko šůrovat a při tom budu mít dost času na přemýšlení abychtakřekl. Což se stalo. A té lekrace co jsme si tam užili... Vyfasoval jsem bílý služební oděv i s takovými těmi doktorskými sandály a - pane! - jak mne pak zdravily návštěvy na chodbách v domnění, že jsem doktor Štrosmajer nevěda, že mé místo je zde u smetáku! Tehdy jsem pochopil, že ta léta studií medicíny se minimálně v tomhle zúročí. Nemluvě o náklonnosti pacientů a pozůstalých, brž i sester staničních, any v líbezně pleskajících bílých korkáčích poletují po chodbách... A podobně.
Každý den probíhalo koupání/sprchování dědečků a babiček za asistence pečovatelek, které mne honily do koupelny, že prý potřebuji také osprchovat. Tak tak jsem se jim pokaždé vysmekl tu s výmluvou, že musím uklízet tamo či onde. Děvčata to byla milá, blonďatá s vysedlými lícními kostmi a vysokými ňadry a nevím nevím co by se stalo, padnul-li bych jim ve sprše do jejich gumových rukavic.
Tou dobou uhodila vedra a já se potil nad kýblem, ždímal mopy a vytíral a vytíral. V šest ráno jsem již pelášil od pokoje k pokoji; s velikánskými igelitovými pytli i malými mikroténovými pytlíky jsem obíhal několik pater pokojů s jejich odpadkovými koši. Přiznám se, že se mi občas podařilo z odpadků zachránit i neotevřený termix či tvarohovou pomazánku (ta se ovšem záhy ukázala jako zcela nepoživatelná a to se jídla nebojím), které jsem vzal domů dětem. S dvěma až třemi naditými igelitovými pytli jsem již kolem půl osmé ráno dokončil svůj ranní odpadkový běh. Následovalo přelahodná irská káva za 6 Kč (slovy šest) z místního automatu.
Po kávě a ranním posezení s kolegyněmi (neboť - ano - byl jsem tam jediným mužem a nikde se nedovíte o ženách více, než když s nimi sdílíte šatnu - převlékat jsem se před nimi nestyděl, i když vždy, když jsem stáhnul džíny nastalo ticho, ony se převlékat styděly, pouze jednou jsem zahlédl vlnící se olbřímí... ale zpět k tématu) přišel na řadu mop.
Vířil jsem ležatými osmičkami po chodbách, pokojích a koupelnách a se seniory za tu dobu probral všechna hlavní témata: dinosaury, Redforda, druhou světovou válku, ovládání počasí, Čínu a samozřejmě nemoci. Bylo s podivem kolik jich bylo nemocných na nohy, odkázáni na vozík nebo aspoň chodítko; žádný z nich nebyl chabrus na ruce. Pokud si ji nezlomil ve sprše. Někteří jen leželi v pokojích a hleděli nejprve do stropu, pak na mě, a když se z pohledu vzpamatovali, navzájem jsme si s babičkami ukazovali tetování. Někteří byli čilí jak čížečci, nádherně sarkastičtí a povětšinou nesmírně přátelští. Vyptávali se a smutnili nad svým koncem, jež byl v dohlednu. Někteří si stěžovali, že jsem u nich celý týden nebyl, byť jsem jim předešlého dne dezinfikoval toaletu pokrytou stolicí, jíž se nepodařilo včas a přesně donést nebo upozornili na čtyři drobky na linoleu, které jsem opomněl předešlý den zamést. Na oplátku fasoval jsem od nich jablka, švestky a broskve od svačin - prý mám ještě dobré zuby a s krájením a loupáním je pro ně příliš práce.
Přestože šlo o pouhé vytírání, leštění a podobně, nevěřili byste jaký z toho dokáží kolegyně a hlavně klíčoví zaměstnanci takové úklidové firmy nadělat humbuk. Žlutý kýbl a žlutý hadr jsou pouze na umývadla, červené na WC, modré na nábytek. Chodba musí po vytírání uschnout než se začne roznášet snídaně. Během roznášení jídla se nesmí vynášet pytle s odpadky. Atakdál.
Samostatnou velkou kapitolou bylo uklízení obří jídelny, v níž se také odehrál následující rozhovor:
Vysoká nohatá blondýna, věk cca 41 vstává od svého oběda, jda ke mně, řka: " Vy si ten hadr vůbec nevyměňujete, kde máte vozík, máte vůbec nějaký?"
Já, před koncem šichty: "A vy jste kdo?"
Blondýna: Já jsem vedoucí."
Já: "Vedoucí čeho?" svítalo mi.
Bloncka: rozhodí rukama - "Tady toho."
Já: "Aha." Jdu k vozíku, který jsem nechal stát před jídelnou, anžto jsem vevnitř nechtěl smrdět s dezinfekcí a špinavou vodou v kýblech.
Bloncka: "Počkejte! Já s vámi..." přichází za mnou k vozíku.
Já: ukazuju na vozík a říkám: "Vozík," a ždímám mop.
Bloncka: "Vám neřekli jak se to má dělat?" vracíme se do jídelny.
Já: "A je to někde špinavé?"
Bloncka ukazuje prstem:"Máte to... šmouhaté."
Já: Naseru se: "Tak šmouhaté...!" plaší se mi kladiva. Dávám se znovu do vytírání a řvu: "TAK ŠMOUHATÉ!"
Bloncka se klidí zpátky k dlabanci a já dřu podlahu až ze mně leje.
Holky v šatně (Miluška - 54, Věrka - 56, Radka - 47) mě chlácholí: "Čůzy jedny! To dělají furt. Pojď si k nám sednout."
Když mi pak na konci měsíce přišlo slabých šest tisíc ká čé (mzda byla 60 na hodinu - pozor - HRUBÉHO a do této chvíle jsou mi dlužni část mzdy), hodil jsem na to celé kakáč. Což mě mrzelo, neboť jsem tam byl rád. Ani s holkama pečovatelkama se neosprchoval.


pátek 9. září 2016

Dunning-Krugerův efekt / Jak zjistit, že nevíte, že nevíte?

Přečetli jsme si u nás v redakci našeho Know-Nothing Klabu spolu se Sokratem a Jonem Snowem s velikým zájmem článek, který pojednává o Dunning-Krugerově efektu. Jde o to, že vyvstala globální potřeba dovědět se o tom, že nevíme. A kuriózní na celé věci je to, že nejdříve je nutné se DOVĚDĚT, že nic nevím.

Když o tom budeme přemýšlet, pro někoho, kdo neví, že neví, strmě klesá možnost se tohle dovědět. Musí mu o tom totiž někdo říct a ten někdo musí být chytrý. A vzhledem k tomu, že je dotyčný hloupý, je přirozeně obklopen lidmi stejně hloupými jako je sám.

Dunning s Krugerem evidentně objevili Ameriku dávno po nás, neboť

  • já něco málo ještě vím a jen tuším, že i to je PŘÍLIŠ
  • a Jon Snow - ten vstoupil do našich řad požehnaným seznámením se se zrzavou divoškou, které leželo na srdci Jonovo blaho, a tak mu vše potřebné sdělila sama.

Spravedlivý Bůh ví, že jsem nevěděl nic a věděl o tom dřív, než ono vešlo v módu. Což mi nikterak nebrání kroutit si palci v zadostiučinění, že je nás čím dál víc. Vítejte v klubu ti z vás, kdo toužíte zjistit, že nevíte, že nevíte. Je však nanejvýš důležité setrvat s tímto faktem a nesnažit se dovědět, co nevíte. Takové je pravé "know nothing". Hodor.

pondělí 5. září 2016

Odhalení

SX-HUW mělo zrovna namířeno k úpatí travnatého pahorku, kde si představovalo, že dá na chvilku spočinout svým neustále se pletoucím nohám; jejich koordinace mu činila stále ještě potíže; když na ně dolehl stín. Pro tentokrát míněno nikoli metaforicky, skutečně se nad ním vztyčila postava obřího humanoida, což na druhou stranu nebylo ve zdejších končinách nic až tak převratného. Poznalo, že je právě pozorováno. Vzepjalo se zčistajasna na dvou ze svých šesti nohou, mírně se tomu podivilo a vzápětí se mu náhlým a rychlým zábleskem rozzářily šarlatově zbarvené krovky. Pak pohasly.

SX-HUW vypadalo jako ten nejzvláštnější brouk a se svým roboticky naváděným systémem nejnovějšího typu SYT9001, programovaným a řízeným odněkud z Tau Ceti, bylo spolu s miniaturními a taktéž roboticky naváděnými miniaturními sondami, monitorovacím zařízením s ohniskovou vzdáleností a zoomem osmašedesátkrát větším, než jakým disponoval předchozí typ SYT8999, schopno zastavit na pětníku a setrvat na místě. Typ SYT9001 dokázal nadto skenovat daleko rychleji simultánně i informace takříkajíc z energetického těla skenovaného objektu, což mělo na Tau Ceti na starosti jedno z největších oddělení pro styk s planetami v karanténě, oddělení HUM-E, jehož šéfem pro planetu Zemi byl starý a nemluvný Dikubin - Can.

SYT9001 odeslal naskenovaná data nejbližší sondě INS-6, která je šifrovaná odeslala obratem do velína na Tau Ceti. SX-HUW ještě chvíli mátožně setrvávalo na místě a snažilo se vzpomenout si, kam mělo vlastně původně namířeno.

U příležitosti pětistého výročí Nebeského povznesení na Tau Ceti bylo ujednáno, že taktéž veškerým podpůrným sledovacím systémům bude v zájmu dalšího Povznášení, zachováno vlastní vědomí. SX-HUW si toho bylo dobře vědomo, leč nemělo nejmenší ponětí, co dál s tím a jak vůbec s informací naložit. Vlastně si nebylo jisto, zda je vůbec nutné či možné s ní nějak naložit. Nakonec si přece jen vzpomnělo na travnatý pahorek, o němž si bylo jisto, že mu bude skýtat více než vhodné stanoviště a pokračovalo v cestě tam, kde skončilo.

To, co bylo naprosto jasné podnapilému izraelskému veteránu Lebamu Bulebikovi, nebylo naopak ani trochu jasné zbývajícím miliardám mravenců lidí na planetě Zemi. Většina z nich řešila úplně jiné problémy, a tak skutečnost, že zvláštní hmyzovitě létající čeleď pestřenek jsou vlastně miniaturní samonaváděcí robotické multiplány třídy INS-0 až INS-7000000000, zůstávala lidstvem prozatím zcela nepovšimnuta.

Vyjma LB, jehož mhouřícímu a opilecky mrkajícímu oku během onoho podivného odpoledne byla nejdůležitější informace několika posledních tisíciletí čirou náhodou odhalena. V řídícím centru na Tau Ceti byl velmi krátce na to svolán krizový štáb, jenž s obavami a úžasem sledoval videozáznam sondy INS-2295161773, na kterém byl k vidění starší muž, jenž bez mrknutí oka celých jednadvacet vteřin hledí přímo na ně, respektive do mikroskopického objektivu samonaváděcí létající sondy třídy INS-2295161773.

Na Tau Ceti běžel během záznamu po stranách video panelu překlad šifrovaného skenu jeho energetického těla. Šlo o obligátní typ záznamu humanoida z planety odstavené do karantény, k jehož analýze se na oddělení pro styk s planetami v karanténně už tak nikdo nehrnul. Dominovaly v něm hromady a hromady mrtvých a zohavených těl mrtvých humanoidů v množství větším než malém spolu s převládajícími elementy strachu, hněvu a nenávisti. V podstatě se jednalo o typický záznam.

Dikubin - Can se však ošíval při pohledu do očí tohoto humanoida, ze kterého bylo více než patrné, že právě odhalil sice mizivé promile celé informace, ale která by přesto ve svém důsledku byla na Zemi považována za epochální.