10 srpna 2016

Ve Svaté zemi

Lebam Bulebik se po úspěšné akci v Akkce v Irgunu moc neohřál, jako jednoho z nejperspektivnějších si jej vyhlédl Ben Carmiel z Izraelských Obranných Sil (IDF), který byl opět jediným (alespoň jak bylo Bulebikovi známo), kdo věděl o jeho minulosti v Irgunu. Irgun byl navíc stále silněji vnímán jako čistě teroristická organizace a Lebam Bulebik si navíc byl teď už téměř jist, že Bůh není tam, kde mu po celý jeho život říkali. Modlitby o ochranu na cestě, ochranu v boji či v životě jsou a vždycky byly zbytečné. Vlastně to cítil celou dobu. Tenhle život si vybral se vším všudy ještě než to všechno začalo, aby to při narození zase zapomněl. Pakliže měl v boji padnout, souhlasil s tím. Proto se nebál. A zároveň sám sebou pohrdal do té míry, že se nebál ani bolesti před smrtí a stal se tak v podstatě živým nábojem, živou municí v předních řadách...

"Lidé - a já jsem jedním z nich - jsou zvířaty se stejnými pudy a stejnými démony, díky nimž dělají stejné věci jako smečka vlků, lev nebo orel, kteří jedí mláďata svého druhu." A doufal, že i oni - stejně jako on - jsou Bůh a jsou součástí stejného stvoření. Proto Bůh v něm je smířen se smrtí svého těla a není nutné žádat tak jiného Boha (vně) o ochranu nebo dokonce doufat v požehnání druhého člověka, kněze či rabína.

A smrdět tady bůhvíjak dlouho Lebam Bulebik také nehodlal. Vědomí možných střetů s potencionální smrtí v podobě palestinských kulek mu tím pádem činilo nižádných vrásek; bojoval za svůj domov. Po letech v koncentráku, kdy umírali pro nic za nic a jen stěží existovali v tlamě samotného pekla, kdy se mu v noci zdálo o jedné jediné shnilé bramboře k jídlu, to byl - co se smrti týkalo - obrat o 360 stupňů.

Ale co starý Bůh čert nechtěl, kus vybuchlé zdi se v Haifě zřítil přímo na osmahlého blonďáka, jenž klečel na jednom koleně a na druhém vyvažoval samopal. Zdivo se mu rozletělo nad hlavou, pak povolila celá zeď a pohltila nejmladšího Bulebikova syna Eliho. Nebyl mrtev hned, pod sutí a kusy zdi s roztrženou bránicí ještě chvíli dýchal. 

"Aspoň zemřel doma," pomyslel si Lebam Bulebik, když mu přišlo oznámení se znakem IDF. Teď, když místo něj zemřel někdo mladší a ještě ke všemu jeho syn, měl Lebam Bulebik možnost a zas o důvod víc nenávidět Boha. Sledoval tu myšlenku, jak se mu bolestivě rozpíná v hlavě a vytetované datum narození Eliho Bulebika jej pálilo na předloktí. Myšlenka to byla věru neblahá a tak se teprve rozhodoval, jak s ní naloží.

"Co když zemřou i Ram a Nissim? Co pak? Vydržím žít dál a ještě nosit tyhle tetování?" 
"Tohle jsem moc nedomyslel", věcně nahlas pro sebe poznamenal Lebam Bulebik.

"Jsem ve Svaté zemi. Tenhle horký a opojný vzduch mě sytí víc než všechna jídla světa. Rozpálený písek na úpatí Judských hor je můj přítel. Prach u obrubníků, nebe, nízký obzor i každý kámen v Negevské poušti i domovní zdi jsou mí přátelé." 

Starý Jeruzalém, Místo míru bylo kolem něj. Ačkoli v něm i nadále probíhaly boje, atentáty a přítel písek se občas začervenal, pro něj to bylo místo tak hřejivé a naplněné vším, co bylo k životu potřeba, že byl - přestože to nevěděl - šťastný. A jako božího syna ho napadlo, kolik že takových palestinských otců ztratilo své drahé Hassany, Abduly a Majidy na opačné straně tříštících se stěn Jeruzaléma, opačných stran, než na kterých bylo sprejem velkými písmeny nastříkáno "FUCK ISRAEL!"


Šestidenní válka, Skalní dóm na Chrámové hoře  - Jeruzalém (http://izrael.org.il)

Žádné komentáře: