pondělí 29. srpna 2016

Smíření

Následující kapitola by mohla být klidně kapitolou předposlední, nebyla-li by (což je) zasazena do paralelního světa s - jak už to tak bývá - nevysvětlitelnou a neúprosnou kauzalitou všech známých paralelních světů, do nichž jsou promítány naše skutky, a které jiní nazývají minulými životy.

Jako lampa stojící mezi dvěma zrcadly (opět dík za příměr, Bernarde Spero), jsou současně s naším světem existující světy odrazem sebe samých, promítnutých v nezměrném prostoru v každém z obou zrcadel. Čas od času se totiž Lebam Bulebik potřeboval usmířit s asfaltkami, hlínou, zemí, s cyklisty motajícími se na chodnících i cyklisty motajících se na silnicích; potřeboval se usmířit s celým světem.

Ohromeně teď zíral dolů ze srázu a věděl, že našel své místo.

Skrze třpytící se listí k němu totiž prosvítal doposud neznámý pocit, jakási zpráva zvenku, že zvládne dál žít, i když v tom jako člověk nenachází nižádného významu. Probudil se v něm k životu malý kluk, který je překvapován, fascinován a má ještě čistý pohled. Nikdo nikdy nestál tváří v tvář takovému ohromení jako on. Lebam Bulebik byl zcela zachvácen vůlí žít.

První co na místě samém udělal bylo, že vykonal svou lidskou potřebu a pouze s drobnou vnitřní výčitkou, tanouce mu na mysl slova prince Siddhárthy Gautamy mnohými později nazývaného Buddha, se vymočil ze srázu dolů. Potom seděl (usedl) na poraženém kmeni smrku a snažil se usebrat své chabé myšlenky, kterých se mu v tu chvíli ovšem zoufale nedostávalo. Lebam Bulebik prožíval duchovní probuzení a jelikož nebyl žádný ajnštajn, ani o tom nevěděl. Nebyl si vědom, že před několika okamžiky spatřil toho nejzvláštnějšího brouka (který samozřejmě žádným broukem nebyl), a byl dokonale fascinován vším.

Jeho (přestože) neobřezaným tělem zaznívalo jméno Elohim; zaznívalo bez zvuku a trvalo v listí, stromech, vzduchu kolem i kdesi uvnitř jeho samotného, v místech, kde už nebylo žádného Lebama Bulebika, šestnáctiletého člena poslední sestavy osvětimského Sonderkommanda, vysvobozeného Rusy, nebylo pětadvacetiletého člena Irgunu Zwei, klečícího u podminované zdi věznice v Akku, ze které vylézali členové Irgunu, odpykávající si zde po zatčení Brity své tresty za boj o svůj domov.

A nebylo ani dvaaosmdesátiletého starce v tomto světě mezi zrcadly, starce poněkud zoufalého a šíleného na svůj věk, starce jenž chodil po světe a toužil zemřít, ale byl příliš zbabělý, protože se bál, že nezemře ani po své smrti a bude muset dál existovat v nějaké z dosud neobjevených forem bytí - to vše při plném vědomí.

A stejně tak se bál, že nadobro zemře, zmizí a už ho nebude. A všechno, co znal a čím byl, pak opustí navždy.

A Bůh promluvil k Lebamu Bulebikovi stejným neslyšným hlasem, jenž vycházel odnikud, těmito slovy:


"Od této chvíle všechno řídí On a On nás rozprostřel."

A pak už nebylo nic.


středa 24. srpna 2016

Božský debakl

Přestože - anebo právě proto - že nebyl žádný ajnštajn, snil Lebam Bulebik o tom, že si to jednou konečně vyříká s Bohem.
"Křesťané mají Ježíše a Židé Starý zákon. Ježíš totiž přibyl do Galileje teprve před dvěma tisíci lety, byl tudíž ještě dávno dávno na houbách, když nebeský Otec tvořil svůj mástrpís," dumal.

V takovém dialogu by ovšem - jak se správně domníval - byl s největší pravděpodobností za toho hloupějšího. A jedinou možností jak se vyhnout takovému rozhovoru mohla být jedině smrt v boji. "Což už asi nestihnu," myslel si Bulebik, "případně jakýkoli další typ smrti. V takové variantě by stačilo," snil dál, "těsně před tím, než vydechnu naposledy, hodit - metaforicky řečeno pochopitelně - celé vlastní lidské bytí pánubohu s pánembohem na hlavu. Eventuelně o hlavu omlátit." Bulebik cítil, jak mu stoupá adrenalin.

Ať tak či onak bylo mu zčistajasna dvaaosmdesát a po moudrosti starců, klidu a blaženém rozjímání (nepočítaje imaginární kinematograf ve vlastní hlavě, na němž s různými obměnami běžela dokola stále ta samá filmová smyčka, ve které účinkoval pouze on a On) ani vidu ani slechu.

A starý problém s Ohyzdným duchem stále přetrvával.

"Všechno je to jen v tvé hlavě, starouši. Vzal sis dneska svoje léky?" říkávala mu často jeho žena.


sobota 13. srpna 2016

Anděl Smrti

Své čtvrté dítě, blonďatou dívenku, kterou pojmenovali Ester, zplodil Lebam Bulebik ve svých osmasedmdesáti letech na přání své druhé bezmála o pětačtyřicet let mladší manželky. Ta se jmenovala Marie a Bulebik v té době jako muž více než zralý, byl pro ni spíš otcem, jakého si přála mít. A on měl snad nakonec pocit, že i když vše, za co v Palestině bojoval, není takové, jaké si to představoval (i když ono nikdy není), skutečnost, že Ester se s největší pravděpodobností podaří ho přežít, mu činila tiché, jemné potěšení.

Agresi původně namířenou proti sobě za to, co musel provádět svým lidem během svého působení v poslední sestavě osvětimského sonderkommanda, namířil proti Arabům. Arabové odmítli výsledek hlasování členských států OSN, jímž bylo - na Bulebikovy narozeniny - rozhodnutí o rozdělení Palestiny a během následující šestidenní války tak Lebam Bulebik poznal zvláštního chlapíka s legračně trčícími bílými vlasy a odhodlaným pohledem, který často oslovoval všechny kolem slovem "děti" (a jednou při tom zachytil i Bulebikův pohled, jenž zrovna seděl na bedně z latěk a jako opěradlo použil stěnu, a který, tehdy jednadvacetiletý, už vůbec žádným dítětem nebyl). Chlapík se jmenoval David Ben Gurion.

O tři dny později seděl v natřásajícím se voze, naloženém moukou pro ty, které Arabové odřízli v obléhaném Jeruzalému od zásob potravin, v druhém zásobovacím konvoji. První konvoj Arabové krvavě rozprášili a 150 000 lidí tak zůstávalo ve Starém městě nadále o hladu. Tentokrát požádali o pomoc i Irgun, který slíbil, že u strategického místa na cestě do Jeruzaléma Al-Qastal zaútočí na Araby ze zálohy.

Deir Yassin byla vesnice západně od Jeruzaléma a zároveň další strategický bod. Irgun ji sice nakonec srovnal se zemí, ale na Al-Qastal to už nestihl a Hagannah tak zůstala na Al-Qastal sama na vlastní triko. Celá operace Nachšon - jak ji nazval Ben Gurion, skončila nakonec v ruksacích na zádech Hagannah a v tajné chodbě, jenž vedla pod Starým městem, a kterou se podařilo do Jeruzaléma dostat alespoň zlomek plánované dodávky potravin.

Nedlouho na to připlula první Hagannah-Ship s ilegálními uprchlíky z koncentráků z celé Evropy. Tito lidé vystupovali z lodě a mnozí v kleče líbali Svatou zemi. Bulebik sledoval a spolu s ostatními (a s kysele přihlížejícími britskými vojáky) vítal stovky k smrti unavených, ale šťastných obličejů, vystupujících z lodi. Na příkaz Ben Guriona jim byly (i ženám a dívkám) rozdány zbraně a následně podstoupili bleskový dvoudenní výcvik. Při následném nočním útoku na klášter Latrun, který okupovala Arabská legie, byla většina z nich zabita. Lebam Bulebik opět přežil.

---

O šest desetiletí později si Lebam Bulebik prohlížel fotografie ve svém mobilním telefonu. Přišel den, o kterém věděl, že musí přijít. Bylo třeba vyřešit starý problém s Ohyzdným duchem. Bill Burroughs s Ohyzdným duchem bojoval pomocí ayahuasky; Lebam Bulebik, který, jak už bylo řečeno, nebyl žádným ajnštajnem, na to šel o poznání skromněji. Usoudil totiž, že když zemře on sám, bude - přirozeně - muset zemřít i jeho Ohyzdný duch.

Zamyslel se: "Až bude Ohyzdný duch umírat, budu umírat s ním. Když tohle budu vědět, vědět, že teď už je opravdu po všem, nepřijde ke mně přece jen strach? Strach, že jsem zmršil, co se dalo?"

"Hm, bude holt záležet na okolnostech", uzavřel Bulebik svůj vnitřní sebezpyt a zhoupnul se v židli. Aby to totiž nedopadlo jako posledně, kdy v lijáku běhal bos po lesích a stráních a vřískal nad roklemi, aby se pak do nich skutálel  a nemohl vstát, protože mu nedošlo, že má na zádech batoh nacpaný chlastem a sám má taky slušně nakoupeno - připravil si do rukávu malé eso, jako pojistku. Vlastně ne zas tak malé, bylo nakonec poměrně velké. Obrovské, poměrně.

Anděla smrti přivolal Lebam Bulebik prvně několik měsíců poté, co přišla na svět Ester. Ohyzdný duch jej sužoval a dýchal mu do obličeje a na krk odporným dechem. Bulebik nebyl žádná třasořitka, ale tohle nesl špatně. A aby toho nebylo málo, doslechl se před nedávnem cosi o "létavcích", anorganických bytostech z jiného světa.

Bulebik, ostřílený arabskými kulkami, nesčetněkrát zašívaný, uválený od prachu a písku Svaté země i krve, jíž cedil a kterou cedili jemu, se zastavil.

"Létavci, živící se strachem? Mají se mnou nějakou spojitost?" hloubal.

V noci zkusil přivolat Anděla smrti, hotov mu sdělit, že je připraven. Do sluchátek si potichu pustil soundtrack z Posledního pokušení Krista a... usnul.

K své nelibosti se ráno vzbudil. Vypadalo to, že žije dál a bylo to tak. Vedle něj se probouzely i Marie s malou Ester a Marie řekla:
"V noci tu něco bylo. Jako by se to přišlo podívat na miminko. Bylo to temný, bylo to zlo."

Lebam Bulebik mlčel.


pátek 12. srpna 2016

Chlast - Slast

Tak určitě. Nicméně stát se opilcem není žádná sranda, chce to léta tvrdé a cílevědomé dřiny. Během té doby se z vás stane mystik, pupkáč, rachetik, šílenec, zloděj, nihilista a zoufalec. Nebo dokonce založíte rodinu. Pak jste k tomu všemu ještě tatík. Jako já. Ale zase to nakonec máte všechno na furt, stačí toho jednou dosáhnout a už vám to nikdo nevodpáře.

Sedíte pak někde na zahrádce v horách, koukáte na lesnaté kopce a máte pocit, že se vám to zdá. Kočka si líže břicho na rozpálených dlaždicích, ptáci zpívají a vy nic nemusíte a nemáte nejmenší potuchy, jak jste se sem dostali. No, vlastně máte - nechlastali jste.

Selfíčko s "kámošem"
Jsem zabedněný člověk. Zmatený a tím vším jsem prošel taky. Jde to nějak v kruzích. Máte pocit, že jste se posunuli a jste nad tím a pak prozříte (kéž by ne) a zjistíte, že jste to pořád jen vy. Vy a to co žijete.

Nemám na tenhle svět buňky. A vím čím dál míň (ne, že bych kdy věděl víc). S každým další hltem do sebe dostáváte další dávku míru a pokoje. "Ležíte rozpláclý na zemi a teď ten klid do vás vstoupí," tak pravil Nohavica. Jedno si však řekněme rovnou: pivo bude nakonec vždycky teplé, vodka odporná a život sám... Well...

středa 10. srpna 2016

Ve Svaté zemi

Lebam Bulebik se po úspěšné akci v Akkce v Irgunu moc neohřál, jako jednoho z nejperspektivnějších si jej vyhlédl Ben Carmiel z Izraelských Obranných Sil (IDF), který byl opět jediným (alespoň jak bylo Bulebikovi známo), kdo věděl o jeho minulosti v Irgunu. Irgun byl navíc stále silněji vnímán jako čistě teroristická organizace a Lebam Bulebik si navíc byl teď už téměř jist, že Bůh není tam, kde mu po celý jeho život říkali. Modlitby o ochranu na cestě, ochranu v boji či v životě jsou a vždycky byly zbytečné. Vlastně to cítil celou dobu. Tenhle život si vybral se vším všudy ještě než to všechno začalo, aby to při narození zase zapomněl. Pakliže měl v boji padnout, souhlasil s tím. Proto se nebál. A zároveň sám sebou pohrdal do té míry, že se nebál ani bolesti před smrtí a stal se tak v podstatě živým nábojem, živou municí v předních řadách...

"Lidé - a já jsem jedním z nich - jsou zvířaty se stejnými pudy a stejnými démony, díky nimž dělají stejné věci jako smečka vlků, lev nebo orel, kteří jedí mláďata svého druhu." A doufal, že i oni - stejně jako on - jsou Bůh a jsou součástí stejného stvoření. Proto Bůh v něm je smířen se smrtí svého těla a není nutné žádat tak jiného Boha (vně) o ochranu nebo dokonce doufat v požehnání druhého člověka, kněze či rabína.

A smrdět tady bůhvíjak dlouho Lebam Bulebik také nehodlal. Vědomí možných střetů s potencionální smrtí v podobě palestinských kulek mu tím pádem činilo nižádných vrásek; bojoval za svůj domov. Po letech v koncentráku, kdy umírali pro nic za nic a jen stěží existovali v tlamě samotného pekla, kdy se mu v noci zdálo o jedné jediné shnilé bramboře k jídlu, to byl - co se smrti týkalo - obrat o 360 stupňů.

Ale co starý Bůh čert nechtěl, kus vybuchlé zdi se v Haifě zřítil přímo na osmahlého blonďáka, jenž klečel na jednom koleně a na druhém vyvažoval samopal. Zdivo se mu rozletělo nad hlavou, pak povolila celá zeď a pohltila nejmladšího Bulebikova syna Eliho. Nebyl mrtev hned, pod sutí a kusy zdi s roztrženou bránicí ještě chvíli dýchal. 

"Aspoň zemřel doma," pomyslel si Lebam Bulebik, když mu přišlo oznámení se znakem IDF. Teď, když místo něj zemřel někdo mladší a ještě ke všemu jeho syn, měl Lebam Bulebik možnost a zas o důvod víc nenávidět Boha. Sledoval tu myšlenku, jak se mu bolestivě rozpíná v hlavě a vytetované datum narození Eliho Bulebika jej pálilo na předloktí. Myšlenka to byla věru neblahá a tak se teprve rozhodoval, jak s ní naloží.

"Co když zemřou i Ram a Nissim? Co pak? Vydržím žít dál a ještě nosit tyhle tetování?" 
"Tohle jsem moc nedomyslel", věcně nahlas pro sebe poznamenal Lebam Bulebik.

"Jsem ve Svaté zemi. Tenhle horký a opojný vzduch mě sytí víc než všechna jídla světa. Rozpálený písek na úpatí Judských hor je můj přítel. Prach u obrubníků, nebe, nízký obzor i každý kámen v Negevské poušti i domovní zdi jsou mí přátelé." 

Starý Jeruzalém, Místo míru bylo kolem něj. Ačkoli v něm i nadále probíhaly boje, atentáty a přítel písek se občas začervenal, pro něj to bylo místo tak hřejivé a naplněné vším, co bylo k životu potřeba, že byl - přestože to nevěděl - šťastný. A jako božího syna ho napadlo, kolik že takových palestinských otců ztratilo své drahé Hassany, Abduly a Majidy na opačné straně tříštících se stěn Jeruzaléma, opačných stran, než na kterých bylo sprejem velkými písmeny nastříkáno "FUCK ISRAEL!"

sobota 6. srpna 2016

Co je mrtvé, nemůže zemřít

V roce 1943 zjistil, že ho opustil strach ze Smrti. Když se proto o čtyři roky později ve čtyři odpoledne kradli s odjištěnými samopaly UZI podél zdí citadely v Akku, ostatním z Irgunu bylo lehko z vědomí, že ho mají mezi sebou. Tehdy bylo Lebamu Bulebikovi rovných 16 let. O dva roky před tím stanul jako jeden z nejmladších členů v poslední skupině osvětimského Sonderkommanda, ve kterém se nakonec dožil příchodu Sovětů.

Nešlo mu do hlavy, proč se Arabové najednou tak starají o jejich jabka, která se urodila na jejich stromech, které vyrostly na horko těžko zúrodněných smradlavých močálech, které byly zakoupeny od arabů (kteří ještě dlouho potom chodili na velkou jen tak za barák), a za desetinásobek jejich ceny. Teď si vzpomněli, že budou dělat potíže a některým z Hagannah už došla trpělivost. Tak se octnul, kde se octnul.

Aviho Sterna - původního velitele původního Irgunu - viděl Lebam Bulebik jen jednou dávno před tím, než si to s ním sami Britové vyřídili po britsku. Po jeho smrti pokračoval Irgun dál a čím dál nesmlouvavěji. Když se proto krčil v britské uniformě u vnější zdi vězení, chtělo se mu na záchod jen trochu, mnohem spíš byl lačný vypálit britům rybník; zvlášť poté, co ve vězení britové popravili čtyři z nich. Přesto, že mu bylo pouhých šestnáct, vzali ho sebou, protože věděli, že Lebam Bulebik zcela postrádá pud sebezáchovy. O Sonderkommandu věděl jen Menachem a i tak se ostatní mezi sebou o tom, co bylo před tím, než ilegálně připluli po válce do Palestiny, raději nebavili.

Ve frontě na něj přišla řada. Prodavačka v supermarketu se na něj mile usmála. Požádal ji o láhev Jacka Danielse a láhev Canadian Special Old. Zaplatil kartou v domnění, že tentokrát by to mohlo snad konečně v jeho jednaosmdesáti letech klapnout. Protože nikdy nebyl žádný ajnštajn, naprosto nechápal, jak lidé můžou v takovém světě žít. Proč všichni například nevyskočí z okna. Pak se zastyděl sám před sebou. Vždyť přes to všechno, Hagannah, Irgun a nakonec Mosad, to nedokáže ani on sám.

Se starými přáteli po kapsách se odebral na odlehlou lavičku u řeky a natáhl si nohy.