13 července 2016

Podivuhodné odpoledne Lebama Bulebika


Foto z knihy "Sen safari" Zdeny a Josefa Vágnerových
„Kde je smysl života bytostí, které žily na nějaké planetě před milionem let? Třeba černošského zaměstnance vlakového nádraží v Keni v roce 1970, kdy na koleji zastavil vlak, převážející 47 žiraf, ulovených pro pražskou Zoo...“

Takové a mnoho dalších myšlenek mu běželo hlavou, zatímco stoupal a coby dvaaosmdesátiletý paragán funěl po strmé lesní stezce. Slunce pomalu zapadalo po přenádherném letním dni. Na zatrachtilou otázku co je vlastně jeho úkolem a posláním, Bůh kupodivu nemlčel a opakovaně hlásil, že pochopitelně být dobrým otcem. Želbohu to byla právě jeho dcera, která ho naplňovala tichým dusivým zoufalstvím, neboť sledoval, jak jeho výchova selhává a z něj se ve vztahu k ní stává pomalu ale jistě nerudný a štěkající fotr. Takže pokaždé, když Bůh odpovídal, říkal si, že by snad bývalo lépe, kdyby Bůh mlčel. Hrozba, že ve svých dvaaosmdesáti zemře „s-tím-hloupým-výrazem-v-očích“, se stala to odpoledne velmi reálnou.

Už několik hodin stoupal Lebam Bulebik strmými lesy na místo, které našel vloni na jaře. Byl to takový „borůvkový pokojíček“, jak si místo nazval sám pro sebe. Leželo pod samým vrcholem hory na skrytém plácku, obehnaném posledními zakrslými borovicemi, zalitém sluncem a nesčetným borůvčím s cestičkami, na kterých se dalo dobře vleže a soukromí spočinout.

Zastavil se, aby vydechnul, z batohu vylovil jednu ze dvou dvoulitrových petek s teď už vlažným pivem a pořádně se napil. Kmeny borovic začínaly rudnout zapadajícím sluncem a on si uvědomil, že to nestihne. Vyšel příliš pozdě takříkajíc neplánovaně až po obědě. Co měl k obědu si nepamatoval. Bylo docela možné, ba pravděpodobné, že ani žádný oběd neměl. Sundal sluchátka, aby si poslechnul les. Ten hovořil svou řečí. Lebam Bulebik rozuměl.

Bude se muset vzdát svého geniálního plánu vraždy Ohyzdného ducha v „borůvkovém pokojíčku“. Bude se muset vrátit a nalézt nové místo. A možná se bude muset vrátit úplně. Což ho děsilo nejvíc. Doprdelepráce. Napil se znovu z dvoulitrové petky a nasadil si sluchátka. A ještě jednu věc udělal. Mobilem vyfotil rudě žhnoucí kmen borovice, protože anebo přestože věděl, že ji dnes vidí naposled.


Začal tedy chvatně sestupovat zase zpátky. Místo, které ho napadlo okamžitě po zjištění, že nadešel čas pro plán B, byl příkrý kaňon s obrovitými strmými srázy porostlými vysokánskými buky. Kaňon začínal v místě, kde vedla lesní cesta s vyběleným kamením, kterou lemovaly kořeny stejně vybělené a zaprášené, jako kameny na cestě. Celý pás stromů s kořeny natolik odhalenými, že hrozily zřítit se každou chvíli ze srázu do údolí, se táhl nad cestou. Připomínaly mrtvá těla a obnažené kosti. Obrovská a složitá klubka kořenů byla odhalena zřejmě podemletím, a přestože místo bylo velmi světlé a šedé kmeny buků se táhly údolím kam oko dohlédlo, Lebam Bulebik nemohl místo pro sebe pojmenovat jinak, než „Údolí smrti“. Cestou z kopce téměř běžel (jak se mu zdálo), bál se že se nedostane k Údolí smrti ještě za světla. A zažít Údolí smrti za tmy rozhodně netoužil.

Posledních několik měsíců ho nenapadalo, na co by se ještě Boha ptal. Byl ochoten připustit, že nacházejíce se před koncem života, neví vlastně vůbec nic. Nicméně se mu zdálo, že teorie Boha jako člověka zbaveného všech egoismů může za jistých okolností dávat smysl. Do božského dialogu se mu ale neustále mísil nepříjemně oponující hlas, jenž vnášel do celé věci a potažmo do celého jeho života zmatek. Lebam Bulebik věděl, že Jeho jméno je Ohyzdný duch. Věděl to dlouho. Dokonce tak dlouho, že mu Jeho jméno už nenahánělo strach. Věděl, že je to on, Ohyzdný duch, který vládne všemu a ne Bůh. Bůh jen z dálky dohlíží, ale Ohyzdný duch koná. To všechno Lebam Bulebik znal a byl ochoten fakt přijmout. Trochu měl ale na Boha pifku, protože nechápal zásadní věc: Je-li Bůh mocnější než Ohyzdný duch (a drtivá většina katolíků by na tohle byla ochotna přísahat), proč Bůh Ohyzdného ducha nezabije a byl by klid? Temná odpověď přišla vzápětí: Bůh o tom ví a nechává to tak...

Aby přehlušil myšlenky, zastavil se a dal si další mocný lok zteplalého piva. Klid se mu rozléval tělem a on malinko zpomalil. Poslední zbytky zapadajícího slunce vytvářely mezmerizující světelné efekty a on je znovu a znovu fotil. A Ohyzdný duch číhal.


Toho dne si Lebam Bulebik zapomněl vzít svou denní dávku léků. A zapomněl i včera a den před tím. Jak praví Marv ze Sin City: „Je to zlé, nevzít si prášky, když máte stavy.“

Když se před patnácti lety naposledy napil alkoholu, bylo to v lesíku, kterému se říkalo Prutník. Poslední, co si tehdy - ležíc spořádaně opilý v lese mezi spadaným listím uvědomoval - bylo, že by se moc rád vyčůral. Nemůže ale momentálně vstát. Nějak se tedy otočil na bok a s vypětím sil rozepnul poklopec. Bylo to pro něj celé tak nezvyklé, že se ale vyčůrat nemohl. Ohyzdný duch se nacházel poblíž. Probral se až když s ním třásla jeho drobná žena, která ho následně obaleného listím zvedla ze země, podepřela a doslova na ramenou ho přes humna odnesla domů. Další měsíce pak strávil v teplácích a pantoflích v Pavilonu 33, vyhrazeneném vrcholovým přeborníkům v náročné disciplíně pro neúplné chlapy - profesionálním alkoholismu.

Když pak zas vyšel ven a celý ten strašlivý svět se mu svalil na prsa a olíznul ho svým vlhkým tlustým jazykem, Lebam Bulebik byl tichý. To bylo všechno, na co byl schopen pomyslet. Svět byl stejně nepřátelský jako před tím a barvy byly matné. Jeho žena ho neopustila a pak se císařským řezem narodila Ester. A on sekal latinu. Patnáct let se chlastu ani nedotkl. Ale jednoho opravdu překrásného letního dne, kdy slunce hřálo, ale nepálilo a on nemusel chodit do práce a jeho jedinou povinností bylo hlídat Ester na dětském hřišti a nebe bylo blankytné, se Prozřetelnosti zazdálo naprosto nezbytné, aby mu Ohyzdný duch zase jednou zařval do ucha.

A ukázal mu pak svět tak nádherný, bezpečný a radostný, že se Lebam Bulebik skoro začal bát smrti.  Pryč byly vzpomínky na Sonnderkommando i na Irgun. Ve městě, kterým kráčel, si připadal jako na Pandoře. Obrovité stromy s obřími korunami byly plovoucí hory a on stál a stál, díval se kolem sebe a nemohl opět pochopit, jak je uvšechvšudy možné, že tu nadpozemskou krásu doteď neviděl. Nebesa konejšila jeho zmačkanou duši a on tehdy foťákem na mobilu stvořil morbidní selfie, aby tak zdokumentoval sám sebe jako šťastného člověka. To bylo první den, kdy opatrně vysrkal v zahradní restauraci s dětským hřištěm, na kterém skotačila Ester, své první pivo po patnácti letech. Večer ulehal šťastný. Ráno se probudil a všechna krása a bezpečí světa byly pryč. A tak si lámal hlavu, jak to přijde, když se přece vůbec nic nezměnilo. Den byl stejně teplý a průzračný jako ten předešlý a Lebam Bulebik se začal těšit s Ester na hřiště.

V zahradní restauraci s dětským hřištěm si sedl na stejné místo jako včera a objednal si pivo.  Pozoroval tetelící se vzduch a větve modřínů. Vypil pivo snad trochu nedočkavě a čekal na Pandoru. Čekal, až přestane vidět rozmazaně. Účinek se brzy dostavil, i když o něco slaběji než včera. „Nedá se nic dělat,“ pomyslel si a objednal si další pivo. A po něm ještě jedno. Vznášel se v oblacích a kolem něj plachtili lemurové. Pestřenky monitorovaly svět a Lebam Bulebik si se zatajeným dechem uvědomil, že to nejsou myši, kdo ovládá planetu, ale právě pestřenky! Nade vší pochybnost! Teď tomu rozuměl a jeho nerozhodná a dosud bloudící mysl konečně vstoupila do Chrámu Vědění a otevřela tu nejzazší a nejnepřístupnější komnatu nejvyššího kosmického poznání. Ničeho dalšího již nebylo třeba a Lebam Bulebik se uvolnil. Usmíval se na štěbetající maminky s dětmi, kterých mezitím přibylo a dokonce s nimi prohodil pár slov. Smály se na něj a on očima zabrousil k jejich nahým kotníkům. Sám se tomu smál, protože ačkoli se před ním závoj nevědomosti doslova rozletěl ba dokonce úplně zmizel, on hodnotil maminy u vedlejšího stolu.

Zachvátil ho mocný pocit přijetí a bezpodmínečné lásky, jíž miloval každou jehličku na větvích okolo stojících modřínů, láskou, kterou – jak si s mrazením uvědomil – miluje i sám sebe. Viděl, že to JE možné. Strávili ten den venku nevídaných šest hodin, během kterých spolu s Ester prošli dlouhatánskou procházkou polovinu města a celý rozlehlý park. Po cestě se zastavovali, aby mohli s Ester studovat ve vzduchu na místě stojící pestřenky. Pestřenky se pokaždé zastavily před ním přesně ve výši očí a on je nechal ze vzdálenosti několika centimetrů dopodrobna skenovat jeho oči, obličej a snad i celou jeho duši. Vysílal k nim telepatická poselství neskonalého vděku a slzy mu tekly po tvářích. Byl vděčný, že může být součástí živoucího proudu v jakékoli jeho formě. Vítr, šumění stromů, naštípané dřevo za chaloupkou, fontánka v jezírku a samozřejmě modroskvoucí nebe – to všechno bylo naprosto v pořádku, do detailu promyšlené a provedené a jemu to bralo dech. Lebam Bulebik věděl, že Bůh existuje.

Nevzpomínal si, kdy naposled a jestli kdy vůbec zažil pocit tak ohromné a všeprostupující úlevy. Mohl klidně jít a mohl klidně zůstat stát, všechno včetně jeho samotného bylo v naprostém pořádku a bylo výtvorem nejen čarokrásným a geniálním, zároveň i mikroskopickou částečkou něčeho obrovského, živoucího, i když způsobem jiným, než si lidská bytost umí představit. Něčeho, co funguje, jak má a nikdy nic se uvnitř tohoto nevysvětlitelného soukolí neudálo chybně či náhodou. Dokonce všechno utrpení na světě se nezdá být skutečné, protože člověk ve skutečnosti není člověkem a také všechno násilí a smrt je jen hebkým pohlazením láskyplnou a všeobjímající rukou velkého architekta, Stvořitele. „Kdybych teď někoho zabil,“ pomyslel si, „bylo by to stejné, jako kdybych řekl: 'Miluji tě takovým množstvím lásky, kolik jí jen ve vesmíru je'.“ Lebam Bulebik byl v tu chvíli vším a vstoupil do něj Bůh.

Druhý den ráno se cestou na hřiště stavil nejprve v supermarketu, kde zakoupil dvě půllitrové plechovky piva po nevídaných jedenácti korunách. Promptně si totiž spočítal, že jedno pivo v zahradní restauraci s dětským hřištěm ho přijde téměř třikrát dráž, než tahle plechovka ze supermarketu. Navíc tak nebude vázán místem a bude tak moct strávit ten den víc času přímo v božím chrámu, tedy obklopen stromy v rozlehlém parku, kde rostly nejen modříny, ale i smrky, listnáče a hlavně borovice, ty prodloužené prsty boží či antény, přijímající božskou blaženost přímo ze srdce samotného Boha, metaforicky řečeno; věděl už totiž, že Bůh je víc, než vousatý muž s vytrčeným ukazovákem, případně prostředníkem a sedícím v nebi.

Na hřišti si proto ten den dal pouze tři MALÁ piva a pak se s Ester přesunuli do parku, kde z batohu vylovil nejdříve jedno a nedlouho na to i druhé plechovkové pivo. Tentokrát ale usoudil, že včerejší zážitek kosmického vědomí byl přece jen dardou, koňskou dávkou, pročež jej dnes sama Prozřetelnost nechávala (přes celkový počet piv 5) přece jen trochu vydechnout. Den byl tím pádem vesměs normální a Lebam Bulebik přece jen poněkud nažbluňkaný a spíše ukrkaný, než láskyplně blažený. Vrátili se domů už po poledni. A hned po obědě se tentokrát sám vypravil na obchůzku, rozhodnutý nadýchat se blaženosti a míru stůj co stůj.

Přikoupil proto nejprve v supermarketu dvoulitrovou petku s pivem, která vycházela snad ještě levněji než plechovky. „Čtyři další kousky,“ myslel si prozíravě, „budou stopro stačit.“ Nestačily. Bůh se už ten den nijak neprojevil, vyjma otravného hlasu, který mu v hlavě opakoval, aby „byl hlavně otcem“, případně aby „okamžitě přestal chlastat“. Lebam Bulebik tušil, že ztrácí kontrolu (pokud vůbec kdy nějakou měl), což se mu potvrdilo ten večer i doma, kdy matně vnímal, že mu jeho žena právě dělá scénu. Z odpoledne si nepamatoval nic. Až večer měl ten nejasný pocit, že měli doma, když už Ester spala, jakýsi pohovor.

Jelikož druhý den ráno bylo, vyjma nemluvné manželky všechno celkem normální, oznámil, že dnes jde ven sám a udělá si takovou středně dlouhou meditativní a sebezpytující procházku po okolních kopcích. Pro tu příležitost pak zakoupil dvě dvoulitrové petky piva a zamířil nejprve na chaloupku, kterou koupila jeho žena teprve vloni na podzim, jelikož si v ní hodlala zřídit pravý dobový tkalcovský stav. Což se jí podařilo a ona v chaloupce po celou zimu tvořila kolekce ručně tkaných koberců složitých pestrobarevných vzorů a olbřímých rozměrů.

Lebam Bulebik netvořil nic. Kromě své setrvávající špatné nálady nepřispíval světu ničím, co by stálo za řeč. Do osobního dotazníku, který měl vyplnit na semináři osobního rozvoje a uvést v něm svůj ústřední dar lomeno talent, byl nucen HŮLKOVÝM písmem po pravdě odpovědět: STÁLÁ NASRANOST. Nedivil se proto nikdy ani za mák, proč zrovna on musel jako veterán Šestidenní války i obou intifád, skončit v teplácích a pantoflích na pavilonu 33 v Praze – Bohnicích a nebyl to zdaleka jeho alkoholismus, co pokládal za Boží omyl.

Když vystoupal do chaloupky, slunce už pořádně hřálo. Zul si boty i s ponožkami a zrcadlové brýle proti slunci položil na sklápěcí stolek na zdi. Pak si svlékl i mokré tričko a džínové kraťasy a s dychtivým RRRRRT odzátkoval jednu z petek. Pivo bylo ještě studené. Vyšel na zápraží a sedl si (někdo by možná řekl, že „usedl“) na lavičku vedle dveří. Pak vstal, došel si dovnitř pro brýle proti slunci, zase si sedl a pořádně se napil. Čekal.

Bůh se poznenáhlu zhmotnil kdesi kolem něj, nad ním a nakonec i v něm samém. Lebam Bulebik seděl na zápraží jen ve spodním prádle a jen... BYL. Od toho okamžiku nemělo nic větší smysl, než zůstat naprosto bez pohybu, očima přejíždět po okolních kopcích, loukách s pasoucími se krávami a větvích staré třešně po jeho levé ruce. Jeho pravá ruka za chvíli držela prázdnou petku od piva.
Nevěděl, jak dlouho seděl. Vlastně ne, že by celou dobu jen seděl, pravděpodobně mezitím i několikrát vstal, aby se vyčůral do právě kvetoucího jasmínového keře. Keř bzučel pilně pracujícím včelstvem a on tak mohl ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů detailně pozorovat ty nejfantastičtější biomechanizmy, přelétávající z květu na květ a téměř se sám včelou stát.

Otevřel druhou láhev. Začal pofukovat jemný vánek přímo z růžových a voňavých lící božích. Vstal a tu ho zachvátil ho smutek. Pivo v něm pomalu den po dni zastavovalo tvorbu endorfinů, a tak to byl strašlivý smutek, ve kterém byl teď najednou sám a nahý a nevěděl odkud přišel. Nevěděl, co je láska a nemohl si vzpomenout ani na smysluplnost veškerenstva ani na vůni borovic. Kdyby nebyl tak opilý, možná by řekl: „Nevím, jak jsem se sem dostal, ale vraťte mě zpět.“ Lebam Bulebik byl ale příliš opilý a příliš zesmutnělý. A také příliš slabý na to, aby věřil ve smysl všeho. Nevzpomínal si na pestřenky, na modříny ani na vodu. Jeho duši obestřela temnota zmaru, hněvu a nenávisti tak strašná, že neslyšel ani řezavý smích. Smích, jakým se smál Ohyzdný duch.

Jeho žena ho doma uvítala mlčením a posléze stručným sdělením, že s Ester odcházejí. Ještě ten večer vložil Lebam Bulebik na dno batohu dopis pro Ester a dva nože. Zálesácký v koženém pouzdře a vyskakovací s dvojitou pilovitou čepelí, jenž oba dostal kdysi od svého otce.

Lebam Bulebik dorazil k Údolí smrti. Bylo ještě světlo, ale záře bílých kamenů na cestě rychle slábla. Zmačkal prázdnou petku. A otevřel druhou. Už po cestě zavrhl pro vraždu Ohyzdného ducha Údolí smrti jako místo číslo dvě. Teď, když se zježenými vlasy hrůzou patřil pohledem ze srázu dolů, se ve svém rozhodnutí jen utvrdil. A dopustil se tak zásadní chyby. „...prdele“, pomyslel si znovu. Bude rád, když se za světla dostane alespoň z hory dolů. Dal se do pohybu. Sundal sluchátka, aby slyšel přicházející tmu. Kéž by přišel déšť. Přestože věděl, že tohle je dnes naposled, z toho, co uslyšel mu tuhla krev. Běžel po kamenech podél stěn z propletených kořenů, které mu připomínaly hromady lidských těl, se kterými se musel tahat v Auschwitzu. Po levé straně křičela teď už černočerná prázdnota rokle se světlejšími kmeny vysokánských buků, které teď připomínaly gigantická těla „Šedých“. Minul rokli a Údolí smrti zůstalo konečně za ním. Letěl z kopce, několikrát uklouzl a švihnul sebou tak, že mu přišlo na mysl, že by si teď nemusel vymknout kotník.

Údolí smrti

Během nočního sestupu byla nicméně jeho mysl příliš zaměstnána samotným sestupem, takže když konečně dorazil na vyasfaltovanou silnici, připomněl si, že jeho prioritním zájmem bylo sledovat smrt Ohyzdného ducha za denního světla a na odlehlém místě, aby nebyl nikým rušen a až bude po všem, aby se slehla zem. To už teď nebylo možné. Takže jak už to Lebam Bulebik uměl,  propadl dalšímu zoufalství.

Bloumal místy, se kterými se dnes při cestě nahoru rozloučil. S jakou lehkostí rázoval prve vzhůru vstříc poslednímu souboji, s takovou tíhou se teď vracel zpátky. Zoufale hledal vhodné místo, až se octnul zpátky v parku. V noci se nezdálo žádné místo dostatečně vhodné, i ta známá mu teď připadala nepřátelská a to by ho připravilo o zbytek sil. Chtě nechtě si teď musel odpočinout.

Našel volnou lavičku (tou dobou byly volné už všechny), sedl si a napil se z poloprázdné petky. Pak vytáhl z batohu nůž, vyhrnul si rukáv a přiložil ostří k zápěstí. Trochu se natočil, aby mu krev nevystříkla do obličeje, až přeruší tepnu. Zatlačil na nůž a vší silou trhl nožem napříč. V tu chvíli se kolem něho mihnul stín. Sykl a na zápěstí se objevila červená čára. Chvíli ji pozoroval. Krev stála v ráně. Přitlačil ostří znovu, tentokrát trochu vedle a zase vší silou řízl. Objevila se další červená čára. Krev odmítala nejen stříkat, odmítala vůbec téct. Řeka několik metrů před ním za to tekla jak se patří. Rozhodl se použít druhý nůž s dvojitou pilovitou čepelí; vypadal najednou hrozivě a když jej přiložil k ruce, přece jen nedokázal zatlačit a trhnout vší silou. Objevila se jen další, tentokrát dvojitá rudá čára. Krev pomalu kapala na zem. Zoufalství Lebama Bulebika se stávalo nezměrným. Co přesně se změní, zemře-li jeden zaměstnanec nádraží v Keni? Znovu se pořádně napil v bláhové naději, že tím krev zředí. Potom opakoval krok za krokem celou proceduru na druhé ruce. Se stejným výsledkem. Krev kapala a on se roztřásl zimou.

Chvíli seděl, pak položil oba nože na dno batohu ke dvěma prázdným petkám a dopisu pro Ester. Potom si olízal krev z rukou a stáhl si rukávy. Vstal a vydal se domů. Nenáviděl sám sebe a své tupé nože.

Nevěděl, zda vyhrál Bůh nebo Ohyzdný duch. Ale navzdory sobě samému zůstal tak Lebam Bulebik zatím naživu.


Žádné komentáře: