25 června 2016

Dárky pro čtenáře

Abych měl v SEO blogu nejvyhledávanější klíčové slovo "zdarma", rozhodl jsem se dát sem několik jakože dárků pro vás, čtenáře kvalitních příspěvků a názorů. A to pochopitelně

ZDARMA!

A když říkám zdarma, tak opravdu zdarma, nebudu po vás chtít váš email. Myslím, že proto jsou to docela fajn věci a žádná zástěrka kvůli rozšiřování mailing listu.

Jde o ebooky, grafiku (tapety) a muziku. Všechno si to můžete spánembohem postahovat, a když mi napíšete do komentářů, že jsem šikula, budu rád.

Nuž: 




Ukázky tapet:


Skladník - existencialista, wallpaper 01

Skladník - existencialista, wallpaper 02

Skladník - existencialista, wallpaper 03






































Skladníkovo experimentální elektro album hibernované dosud v elektronických análech na odvrácené straně hudebního vesmíru, obsahuje nespočet zábavných samplů/hlášek z různých slavných sci-fi filmů. Např. ve skladbě "Kwisatz", odkazující na Kwisatze Haderacha - nadčlověka z filmu Duna, ale i z jiných filmů (Návštěvníci, Srdečný pozdrav ze zeměkoule apod.) Stejně si ho ale raději nejdřív poslechněte, abyste pak nemrmlali, že jsem vás nevaroval.

 

Musik aus dem Lager - back




19 června 2016

Jak jsme zachraňovali planetu - part 2.

Prý, že městský člověk lidský splachuje každé své velkolepé hovno deseti litry pitné vody. Nový den na Zemi začíná většina z nás tímto rituálem a zbytek ho provádí holt až v práci. Jako čerství adepti permakulturního hospodaření jsme dedukovali, že tento způsob sraní zdá se nám poněkud nešťastným. Znal jsem dokonce jednoho, který si zřídil vlastní, alternativní, suchou a pilinovou toaletu doma u rodičů v pokojíčku. Usedal prý na ni zároveň k četbě manuálu o kompostování.

Sníh poletoval, vítr dul a já sám sebe shledal v nepohodlném podřepu na místě, které jsem pro sebe nazval "Srací háj". Byl to romantický palouček s nízkými pokroucenými stromy a zemí zrytou divočáky. Když jsem do něj běžel přidřepnout poprvé (dlouhá doba tehdy ještě zbývala k uplynutí, než jsem horko těžko zhotovil kryté místo s výhledem a k zasednutí), hledal jsem nejdříve nějaký přirozený háček, větévku, na kterou bych si pověsil svůj zálesácký žaket. Všechny byly ale nanicovaté, odlamovaly se, bunda se neustále válela v mokré trávě a já měl věru kvapík. Nechal jsem ji ležet.

Odhalil jsem své zálesácké líce vichru, sněhové vločky rozverně ďobaly do mých běloskvoucích hýždí a já se přidržoval nejnižších větví před sebou, měje se ostražitě před divočáky.  Roli toaletního papíru jsem chránil v kapse. Přestože jsme byli na samotě v lese, blízko byl posed a já se tak neubránil nepříjemnému pocitu, že se octnu na youtube kanále nějakého myslivce či hajného v pozici, která mi nebude zrovna vhod. „Ale co,“ řekl jsem si, „nesplachuju pitnou vodou, hlavně, že zachraňuju planetu!“

Vpravo vstup do "Sracího háje"
Avšak dosti zlehčování, bylo tam nahoře na horské louce i dole v lesních roklinách bezpočet chvil, kdy bych se své vlastní smrti s radostí konečně svěřil v její sametově konejšivou náruč. K tomu ale nikdy nedošlo a tak jsem si umínil, že se alespoň pokusím zkrátit svůj vyměřený čas na nutné minimum, nenacházeje valného smyslu v ničem dalším, než v zírání do šumících korun vysokánských borovic, jejichž kmeny vábí zálesáky svou žhnoucí září. Tím, že se přestanu bát a naopak začnu riskovat, co mi budou síly stačit. Škádlil jsem smrtku namouvěru jen co je pravda. Výsledkem však bylo, že jsem nahoru dostal takové množství dřeva, jakého bych se ve snu nenadál.


Trvalo léta, než jsme dospěli až sem, na louku obklopenou lesy, jejíž další dvě části byly od té největší odděleny hustými nálety, jenž za nocí tajemně promlouvaly. Léta trvalo, než uzrálo rozhodnutí a další roky hledání pozemku, který by byl na samotě, ale aspoň jakž takž v dosahu civilizace, který by byl orientován na jih kvůli úrodnosti a zbudování „slunečních pastí“, na kterém by byla voda, abychom na to taky měli, atd atd. S odstupem času jsem konečně ochoten sám sobě přiznat, že jsem celý proces tak trochu brzdil, necítil jsem se totiž jako pravý ekolog natož jako zemědělec či statkář. Jako zálesák jsem nicméně alespoň vypadal, zvlášť když jsem se přestal holit a podržel v ruce sekerku.

11 června 2016

Právě vychází "Deník skladníka" - ebook

Přátelé, sousedé a krajani. Ebook Deník skladníka je na světě. Můžete si ho zakoupit, ale nemusíte. 

A rozhodně si ho nemusí zakoupit vás 7 (sedm) čtenářů, kteří jste se obtěžovali a hlasovali v anketě. Ozvěte se mi a já vám ho pošlu zdarma. 

Děkuju.

Ram

Slavnosti mléka [E-kniha] - Robin Ramzinski | Kosmas.cz - internetové knihkupectví

05 června 2016

Cesta z města aneb Co bylo před skladníkem - part 1.

Několik týdnů před stěhováním jsem si přestal holit podpaží a přirození v očekávání prudké zimy, strávené v lesích bez tekoucí vody, splachovací toalety, elektřiny a topení, vyjma kamen na dřevo, (kteréžto bylo třeba nejdřív najít, nařezat, naštípat a usušit). Co jsem se ho natahal ze svažnatých lesů kolem naší maringotky! Já, který si v lese spíš vypíchne oko o větev a ze všeho, co bzučí či alespoň leze, mám husí kůži! 

Třímaje v ruce motorovou pilu, jsem se v roztržených montérkách (způsobeném motorovkou) spouštěl do temných roklí nepřátelských doupovských hvozdů, pátraje po ležících kmenech, řezal je a dopravoval je hnijícím listím a temným tichem zpátky do kopců, kde jsem je, plivaje duši, nakládal na připravené torzo dvoukoláku, které jsem opatřil důmyslným drátěným aparátem, který - jak jsem si představoval - zabrání sesouvání klád při jízdě divočáky zrytým terénem zpátky k maringotce, kde má žena připravovala na propan butanu makrobiotický eintopf a starší synek si hrál na podlaze s polínkem a papírovou rourkou od toaleťáku.


maringotka
Ráno před maringotkou

Vidina zimy, "která se blíží," nás také přiměla ke koupi zimních vojenských bot s podrážkou s masivním vzorkem, kterých jsme moc neužili. Známí nás také ponoukali ke koupi sněžnic, ale, bohudík, sešlo z toho.

To bylo tak. Kdysi před lety jsme se rozhodli koupit několikahektarový kus země, na kterém jsme (já) měli vybudovat srub a hospodářství. S chlévy, poli a sady - zkrátka vším, co patří na rodový statek. Vydatně nás v rozhodnutí podpořilo objemné, několikasvazkové říkání o jisté poustevnici jménem Anastasia, která žila sama v sibiřských lesích, hojně zásobována oříšky od veverek a teplem živé medvědice, jenž docházela pravidelně do její zemljanky. Anastasia dále vládla nadlidskými schopnosti, např. telekinezí a telepatií a hlavním bodem jejího poslání byla záchrana planety formou drobného individuálního zahrádkaření. Jakkoli se to zdá nepravděpodobné, kniha nás natolik uchvátila, že jsme příkladu následovali.

Jak se postupem času ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní a při hledání podrobnějších informací jsme naráželi na celé skupiny lidí, organizovanými pod pojmy "permakultura, přírodní stavitelství" a něžným trojlístkem "eko-bio-raw". Absolvovali jsme kurzy jak postavit dům z hlíny a slámy, jak pěstovat "jedlý les" a jak získávat elektřinu šetrně, např. z našich výkalů. Potkávali jsme stejně směřující bojovníky za záchranu planety, odhodlané vyskočit z krysího závodu a navzájem se ujišťovali, že snad nejsme úplně šílení. Kdo nás naopak pokládal za úplně šílené byli chudáci naši rodičové, když jsme je informovali, že opouštíme teplá zaměstnání v matičce Metropoli, prodáváme náš vysněný dům, který jsme si v potu tváře nechali postavit a odjíždíme s miminem a kocourem ve novém terénním voze z bazaru vstříc zelené budoucnosti. 

Och, jaké to bylo dobrodružství, život v lese s divou zvěří, divočáky, jeleny, sršni a netopýry, noční čůrpauzy na otevřené louce pod nebem plných hvězd, bez kadibudky, v prosinci, v maringotce s kouřícími kamny... 

Vezmem to tentokrát pěkně popořadě, od začátku.
To be continued...

maringotka
Soumrak nad maringotkou