sobota 21. května 2016

Jak to zvládnout

Vzkaz na rampě od předešlého skladníka
„Si dneska připadám celej den jako bych byla nahatá,“ říká mi Anička z lahůdek, když se u ní večer zastavím s mycím strojem.

„Jo?“ říkám. Anička má hustý černý vlasy, který jsou ještě krásnější, když má na hlavě červený lahůdkovský kšilt a prameny černočerných vlasů jí padají přes něj. Často se ke mně přitočí, když jsem u flaškomatu a kde je čím dál míň místa přímoúměrně počtu vrácených beden a lahví. Čím míň místa tam je, tím musí stát blíž. Stejně tak Eva, když si zkrátí cestu přes sklad, musí kolem pásu lahvomatu a vždycky řekne:

„Protáhnu se?" A nabourá do mně prsama.

„No, jsem si dneska musela vzít tanga, protože jsem nenašla jiný čistý kalhotky. Tak je to takový, jako bych byla nahatá,“ pokračuje Anička.
„Tak ukaž.“
„Tss. Tobě je asi budu ukazovat. Mám je zelený.“
„Zelený?! No tak ty mi ani neukazuj. A pamatuj si, že prádlo vždycky, ale úplně vždycky zásadně a pouze černý. Maximálně tělový. Ale raději přece jen černý. Nikdy ne červený, bílý, žlutý (omg) nebo zelený, prostě barevný, ju? Ňigdy!“

Nechávám ji stát s pusou dokořán a se strojem mířím mejt oddělení ovoce/zelenina. Kolem se mihne výhružně vzhůru trčící nagelovaná ofina podvedoucího Rittnera. Rittner je malý prdelatý pivo, věk cca 26, ne úplně tlustý, ale je na něm vidět, že až mu bude jako mně, bude vážit 2x víc než já.

Včera večer jsem zase jednou skončil opravdu regulérně v sedm, zavezl sklad, uklidil rampu, umyl krámek, přezul se z najků a procházeje ven kolem kanclu, kde si podvedoucí Rittner zrovna čmarykal do notýsku, pozdravil jsem:

„Tak zatím!“ A sunul jsem se pryč.
„Ramzinski, vraťte se.“
„No?“
„Máte zavezeno?“
„No.“
„Kam jste dal ty květáky?“
„K řezníkovi do chlaďáku.“
„Super. Umyto máte, igelity jste posbíral?“
„No.“
„Neposbíral, že jo? Chlaďák máte doplněný?“
„É...“
„Nemáte. Včera jsem ho za vás večer doplňoval, protože byl úplně na hovno. A jak to, že už jdete domů? Máte být do OSMI.“
„Co?“
„Druhý skladník tady bývá do osmi,“ (druhý resp. první skladník je bohužel Rittnerův tchán a začínám tušit, že on spolu s šéfem postupně vytvořili tenhle obludný, zločinný systém, kdy skladník pípá zboží, dělá flašky, dělá uklízečku, dělá na lisu, dělá udržbu mycího stroje, údržbu lahvomatu, doplňuje piva, doplňuje vody, doplňuje akční palety v krámě, dělá objednávky a dělá inventury a to každý den. Kam jsem to, kurva, vlez).
„No šéf vám platí DPP a máte být 12 hodin.“
„12 hodin je do sedmi.“
„12 PRACOVNÍCH hodin,“ počítá Rittner na prstech, abych to pochopil.
„12 pracovních hodin je do sedmi. Jaký DPP?“ ptám se.
„Běžte.“

Rittner se otočí k notýsku na znamení, že konverzace je u konce. On mi velí odchod, dojde mi a přemýšlím, jestli do toho mám vrtat. Je sedm deset, těším se domů. Padám.

Dnes ráno Rittner zaspal a jelikož měl otvírat celý náš velemegastór, stepovali jsme všichni venku o čtvrt hoďky déle s hřejivým pomyšlením, že takhle budeme mít alespoň o 15 minut méně času nakrájet šunky, nalifrovat pečivo, nakrájet chleby, vyzvednout denní tisk a podobně a nestihnem tak ranní kafe, než se otevře. Podvedoucí Rittner přifrčel felicií společně s vedoucí lahůdek a bez zbytečných slov omluvy se všem pro jistotu vyhnul pohledem. Emilka s Aničkou z lahůdek skuhraly společně jako vždy a odpoledne u mě na rampě skuhrají na střídačku ještě každá zvlášť a jedna na druhou.

Nějak to stíhám, říkám si, že pojedu svým tempem, které je po ránu poněkud dýchavičné, je mi 41, tělesně se cítím na 90, mentálně na 12. Modelka Aneta z lahůdek zvláštně pajdá po hladké podlaze v krámě, má legíny, kozačky a je úchvatná (několikrát jsem jí vřele doporučil vzájemné tykání, smála se a červenala a dál mě oslovuje Pane skladník, což je lepší než Pane Robine, jak mne oslovovali jinde, kdysi) a já si uvědomuju, že na hladké podlaze v těžkých botách pajdám stejně.

Do kecek se většinou přezouvám až odpoledne, když už fakt nemůžu, a když vím, že ten den už nic nepřijede a já si nepřejedu paleťákem prsty u nohou.

„Prosím skladníka k lahvomatu!“ Jdu k lahvomatu. Samosebou až dokouřím. U lahvomatu stojí paní, nakukuje třásněma do skladu a zdálky volá:

„No jako kde ste? Tady vystojim důlek asi. Jak to, že zas nemáte ten olej, co je v akci?“
„Už je pryč, pani.“
„No ale to je pokaždý todleto. A kdy ho jako budete mít?“
„Nikdy. Nic lepšího na práci než zevlovat, případně srát do vany a hrát si na ponorky,“ říkám si v duchu.
„Zkuste to v úterý.“
„No, to zas bude to samý,“ hudruje ženská a já, když už tam jsem, se jdu odreagovat k pivním flaškám.

Měl jsem tuhle rozhovor se šéfem a říkám mu:
„Jsem viděl takovej film, Vratný láhve...“
Nenechá mě domluvit. Zalomí rukama do stropu skladu, kde už navždy zůstanou uskladněny toaleťáky a psí žrádlo (zboží chodí tak rychle a v takovém množství, že než bych sundal starý zásoby, dal je na obchod a místo nich vyzved nahoru nový zásoby, pošlu radši všechno, co jde do obchodu, abych se vůbec mohl na rampě hnout).

„Vratný láhve! Já tomu Svěrákovi snad už fakt napíšu a řeknu mu, že v tom filmu je vidět tak akorát to, že pan režizér byl kdy v supermarketu maximálně koupit rohlíky a ještě tak v roce 1990. Hele, tady Marcelka dělala v Albertu. Marcelko, kdo dělá v Albertu flašky?

„Vždycky skladníci,“ září Marcelka z oddělení mlíka.
„Robine, můj táta byl vedoucí, já jsem vedoucí a v obchodu jsem vyrost. Flašky dělali vždycky skladníci.“

V takových chvílích se mi udělá prázdno a všechny argumenty, všechny modelové imaginární noční hádky a vzpoury, kdy řvu a argumentuju o sto šest a všechny totálně roznesu, se mi vykouří z hlavy. Že jsem, blbec, zase nemlčel. 

Výhled směrem od mísy...

Žádné komentáře: