21 května 2016

Jak to zvládnout

Vzkaz na rampě od předešlého skladníka
„Si dneska připadám celej den jako bych byla nahatá,“ říká mi Anička z lahůdek, když se u ní večer zastavím s mycím strojem.

„Jo?“ říkám. Anička má hustý černý vlasy, který jsou ještě krásnější, když má na hlavě červený lahůdkovský kšilt a prameny černočerných vlasů jí padají přes něj. Často se ke mně přitočí, když jsem u flaškomatu a kde je čím dál míň místa přímoúměrně počtu vrácených beden a lahví. Čím míň místa tam je, tím musí stát blíž. Stejně tak Eva, když si zkrátí cestu přes sklad, musí kolem pásu lahvomatu a vždycky řekne:

„Protáhnu se?" A nabourá do mně prsama.

„No, jsem si dneska musela vzít tanga, protože jsem nenašla jiný čistý kalhotky. Tak je to takový, jako bych byla nahatá,“ pokračuje Anička.
„Tak ukaž.“
„Tss. Tobě je asi budu ukazovat. Mám je zelený.“
„Zelený?! No tak ty mi ani neukazuj. A pamatuj si, že prádlo vždycky, ale úplně vždycky zásadně a pouze černý. Maximálně tělový. Ale raději přece jen černý. Nikdy ne červený, bílý, žlutý (omg) nebo zelený, prostě barevný, ju? Ňigdy!“

Nechávám ji stát s pusou dokořán a se strojem mířím mejt oddělení ovoce/zelenina. Kolem se mihne výhružně vzhůru trčící nagelovaná ofina podvedoucího Rittnera. Rittner je malý prdelatý pivo, věk cca 26, ne úplně tlustý, ale je na něm vidět, že až mu bude jako mně, bude vážit 2x víc než já.

Včera večer jsem zase jednou skončil opravdu regulérně v sedm, zavezl sklad, uklidil rampu, umyl krámek, přezul se z najků a procházeje ven kolem kanclu, kde si podvedoucí Rittner zrovna čmarykal do notýsku, pozdravil jsem:

„Tak zatím!“ A sunul jsem se pryč.
„Ramzinski, vraťte se.“
„No?“
„Máte zavezeno?“
„No.“
„Kam jste dal ty květáky?“
„K řezníkovi do chlaďáku.“
„Super. Umyto máte, igelity jste posbíral?“
„No.“
„Neposbíral, že jo? Chlaďák máte doplněný?“
„É...“
„Nemáte. Včera jsem ho za vás večer doplňoval, protože byl úplně na hovno. A jak to, že už jdete domů? Máte být do OSMI.“
„Co?“
„Druhý skladník tady bývá do osmi,“ (druhý resp. první skladník je bohužel Rittnerův tchán a začínám tušit, že on spolu s šéfem postupně vytvořili tenhle obludný, zločinný systém, kdy skladník pípá zboží, dělá flašky, dělá uklízečku, dělá na lisu, dělá udržbu mycího stroje, údržbu lahvomatu, doplňuje piva, doplňuje vody, doplňuje akční palety v krámě, dělá objednávky a dělá inventury a to každý den. Kam jsem to, kurva, vlez).
„No šéf vám platí DPP a máte být 12 hodin.“
„12 hodin je do sedmi.“
„12 PRACOVNÍCH hodin,“ počítá Rittner na prstech, abych to pochopil.
„12 pracovních hodin je do sedmi. Jaký DPP?“ ptám se.
„Běžte.“

Rittner se otočí k notýsku na znamení, že konverzace je u konce. On mi velí odchod, dojde mi a přemýšlím, jestli do toho mám vrtat. Je sedm deset, těším se domů. Padám.

Dnes ráno Rittner zaspal a jelikož měl otvírat celý náš velemegastór, stepovali jsme všichni venku o čtvrt hoďky déle s hřejivým pomyšlením, že takhle budeme mít alespoň o 15 minut méně času nakrájet šunky, nalifrovat pečivo, nakrájet chleby, vyzvednout denní tisk a podobně a nestihnem tak ranní kafe, než se otevře. Podvedoucí Rittner přifrčel felicií společně s vedoucí lahůdek a bez zbytečných slov omluvy se všem pro jistotu vyhnul pohledem. Emilka s Aničkou z lahůdek skuhraly společně jako vždy a odpoledne u mě na rampě skuhrají na střídačku ještě každá zvlášť a jedna na druhou.

Nějak to stíhám, říkám si, že pojedu svým tempem, které je po ránu poněkud dýchavičné, je mi 41, tělesně se cítím na 90, mentálně na 12. Modelka Aneta z lahůdek zvláštně pajdá po hladké podlaze v krámě, má legíny, kozačky a je úchvatná (několikrát jsem jí vřele doporučil vzájemné tykání, smála se a červenala a dál mě oslovuje Pane skladník, což je lepší než Pane Robine, jak mne oslovovali jinde, kdysi) a já si uvědomuju, že na hladké podlaze v těžkých botách pajdám stejně.

Do kecek se většinou přezouvám až odpoledne, když už fakt nemůžu, a když vím, že ten den už nic nepřijede a já si nepřejedu paleťákem prsty u nohou.

„Prosím skladníka k lahvomatu!“ Jdu k lahvomatu. Samosebou až dokouřím. U lahvomatu stojí paní, nakukuje třásněma do skladu a zdálky volá:

„No jako kde ste? Tady vystojim důlek asi. Jak to, že zas nemáte ten olej, co je v akci?“
„Už je pryč, pani.“
„No ale to je pokaždý todleto. A kdy ho jako budete mít?“
„Nikdy. Nic lepšího na práci než zevlovat, případně srát do vany a hrát si na ponorky,“ říkám si v duchu.
„Zkuste to v úterý.“
„No, to zas bude to samý,“ hudruje ženská a já, když už tam jsem, se jdu odreagovat k pivním flaškám.

Měl jsem tuhle rozhovor se šéfem a říkám mu:
„Jsem viděl takovej film, Vratný láhve...“
Nenechá mě domluvit. Zalomí rukama do stropu skladu, kde už navždy zůstanou uskladněny toaleťáky a psí žrádlo (zboží chodí tak rychle a v takovém množství, že než bych sundal starý zásoby, dal je na obchod a místo nich vyzved nahoru nový zásoby, pošlu radši všechno, co jde do obchodu, abych se vůbec mohl na rampě hnout).

„Vratný láhve! Já tomu Svěrákovi snad už fakt napíšu a řeknu mu, že v tom filmu je vidět tak akorát to, že pan režizér byl kdy v supermarketu maximálně koupit rohlíky a ještě tak v roce 1990. Hele, tady Marcelka dělala v Albertu. Marcelko, kdo dělá v Albertu flašky?

„Vždycky skladníci,“ září Marcelka z oddělení mlíka.
„Robine, můj táta byl vedoucí, já jsem vedoucí a v obchodu jsem vyrost. Flašky dělali vždycky skladníci.“

V takových chvílích se mi udělá prázdno a všechny argumenty, všechny modelové imaginární noční hádky a vzpoury, kdy řvu a argumentuju o sto šest a všechny totálně roznesu, se mi vykouří z hlavy. Že jsem, blbec, zase nemlčel. 

Výhled směrem od mísy...

07 května 2016

A jak to dopadlo?


A celé se to tentokrát seběhlo takhle:
 

Nejen úterky, brž i čtvrtky a hlavně pátky jsou u nás v superkrámku nejkrásnější. Od božího rána prostě nemám čas na přemýšlení o blbostech nebo bolavých patách, protože to prostě musí svištět. Když je v akci mlíko za 9,90,-, přivezou ho 8 palet a já je nestačím vozit "na market", jak říkáme my, supermarkeťáci mezi sebou. Jak jsem řekl, celopalety jsou skvělý - stačí jednou pípnout a zadat počet kartónů. Navíc se dají dát na sebe, čímž se ušetří místo.
 

Takže jedu jedu, celý dopoledne jezděj knedlíky, nanuky, piva po pár bednách co se neprodávaj jako jsou: Budvar, Světák, Holba, Krušovice, Staropramen. A Pepsina!!! Snad mi bude odpuštěno, když prásknu, že pepsi závozník, co mi vždycky řekne ať se vopatruju a co jde na operaci s předkožkou, protože mu v poslední době rychle a hodně povyrostl penis a navíc si ho spálil při zalívání kafe, se jmenuje - nekecám - Schukhauser.
 

Běhám do kanclu fotit průvodky pro kamioňáky, pro sebe dodáky a pro nás všechny potvrzení o vydaných prázdných paletách na výměnu za přivezené plné a užívám si to. Funím v těžkých botách po hladký podlaze, který mám na dopoledne než se přezuju do najků Dual fusion, leje ze mně a lituju holky, co vzdychaj, že je jim dneska fakt kosa. Letim si nahoru udělat kafe. Letim dolu, přijela zelenina a sejry. Letim nahoru pro kafe. První cigáro na rampě s výhledem na rozkopaný hlavní tah na Valmez. Letim nahoru srát. "Prosím skladníka na příjem!" ozývá se z reproduktorů. Klídek klídek bručím si a zapínám skladnické lacláky. Běžím dolů.
 

Odvézt paletu. Přivézt paletu. Lis je plný. Kamion s dobrejma vodama. Sundat paletu. Udělat si místo na vjezd se zdvižkou, kterou ráno vyparkuju na rampu. Rampa je tak akorát, abych se na ní se zdvižkou otočil, když chci vjet dovnitř. Přebraná drogerka. Sylva (42, krásná, rozvedená, 1 dítě) veze persily na krám. Odstavit palety z cesty abych projel dovnitř. Vracím se pro zdvižku, vjíždím dovnitř. Holky z pečiva mi vezou prázdný bedny od rohlíků. Stavím je na sebe po dvaceti ven na sebe ať se mi vejdou. Na uprázdněné místo zatím Eva vrazila zbytek zeleniny, Kurrrr... Nechávám stát zdvižku ve dveřích. Beru paleťák a strkám zeleninu na stranu. Couvám s vrchovatou paletou s Ramou. Hrozivě se kymácí. Couvám s paletou Jamesona. Hrozivě se kymácí a cinká. Tlačím do palety s Bohemkou. Cinká, kymácí se a padá mi jedna stojka. Kupodivu nikde žádná louže, vydržely (!) Troubí náklaďák. Jdu odemknout bránu.
 

"Tak jsem tady pro tu baličku."
"Baličku čeho?"
"Prostě baličku," usmívá se na mě holohlavý chlap.
"Musím sejít zeptat." Jdu se zeptat.
"Je tu chlap pro nějakou baličku," oznamuju v kanclu.
"Jo jo jo, to je ta jak ji včera rozmontovali. Je u chlastu," dovídám se.
Jdeme s chlapem do chlastu a tam je po celé místnosti roztahaný kovový šrot.
"No to je vono," říká chlap. "To než naložíme..."
Jdu za řezníkem, jestli můžeme projet přes něj ven kratší cestou.
"Ať si to vyřešej v kanclu, ta stará balička masa tady leží už přes rok," říká řezník Staňa.
"Jasně Staňo," říkám já, "ale odtáhnout to musíme my."
"Kdo my?"
"No asi já a tady pán."
"Aha," říká Staňa.
 

Jdu uvolnit ucpaný lahvomat. Furt nemam prázdný bedny. "To je jako nevodvážej nebo co? Se tady nehneme," říká paní Jiřinka (49), co jí bývalý podvedoucí Rittner oslovoval přátelským "Ty pi_o."
Bedny všude.
 

"Prosím skladníka do kanceláře," ozývá se. Jdu tam.
"Robine, čoveče regály máš úplně prázdný, holky dneska nemaj čas, sprav si vody, chlaďák a přendej tenhle stojan s džusama za tenhle se šampaňským. Ať ti to někdo podrží. Támhle nemáš cenovku a támhle nemáš plakát, takhle to neprodáš. Sprav si to a dneska máš ode mně pokoj," chrlí šéf.
"Musim dneska bezpodmínečně odejít v ty dvě jak jsme se domluvili," říkám já.
"Jasně, jdeš ve dvě, včeras tu byl do desíti."
 

Včera večer doma průser. Místo v pět jsem přišel v deset. V šest jsem volal, že se zpozdím o hoďku. Manželka v slzách s plačícím miminem v náručí. Další dítě brečí v pokojíčku, protože se bojí, když brečí mimino.
"Práce je ti přednější než rodina!"
 

Parkuju zdvižku nazpátek.
Strkám do chlaďáku posraný ochucený birrely. Desperádo. Kingston apple hořký cider. Brusinkové frisco. Sixpacky plzně, gambrinu, budvaru, radegasta. Najednou je jedna.
Dělám si kafe. Sedám si. "Prosím skladníka na příjem!" slyším z dálky.
"Nasrat. Fuck off. Nikam nejdu," bručím si.
 

Když se probudím, je za pět dvě. Přede mnou studený kafe. Vypiju ho najednou. Jdu dolů. Na rampě spoušť, zkáza, APOKALYPSA. 8 včerejších palet a 11 dnešních, které jsem od rána nastrkal kam se dalo, se samy nepřebraly. Druhý závoz rohlíků a chleba, bedny stojí na kraji rampy. Někdo otevřel bránu. Nějaký chlap vystrkuje z náklaďáku paletu s pudinkama. Mrákotně mu někam prdnu razítko. Vidím zúženě. Jsem v tunelu. Procházím slojí. Kolem břinkot a vítr. Od rána mám ještě na hlavě kulicha. Měl bych mu dát potvrzení o paletách. Jak se to dělá? Sere pes. Jdu posbírat flašky, dejchám. Jsou dvě. MUSÍM JÍT. Vrazím do závozníka s Plzní, na kterou čekám od rána.
 

"Tak jsem tady," drbe se na zadku.
"Kolik toho je?"
"Počkej čtyry, pět, ŠEST," počítá.
 

Jdu do kanclu, nechávám ho stát.
Přicházím do kanclu. Koukají na mě jako bych byl duch.
 

"Jsou tu s pivem a já jdu domů," říkám.
Všichni všeho nechají a zírají na mě.
"A už nikdy nepřijdu," vypadne ze mně.
"Zítra přijdeš, ne?" říká šéf.
"Ne."
"Kolik je tý Plzně?"
"Nevim, hodně. Nemam místo."
Šéf míří přes krám a sklad na rampu a cestou rozhazuje rukama.
"Jednu dej sem, druhou támhle."
 

Neohlíží se a já odbočím do šatny. Jestli neodejdu dneska včas, přijdu o rodinu. Převlíknu si bundu, beru neumytý hrnek a najky a dávám to do baťohu. Vycházím ven. A je to.

06 května 2016

Existence

Charles Bukowski: "Existence je absurdní"

 S brigádníkem Martinem (36), který si u nás vydělává na doučování z medicíny, jsem se hned při další společné pauze jal pokračovat v rozhovoru v místě, kde jsme skončili, než jsem byl vyslán ven „přepichovat“ vozíky. 

Já: „Tak existuje Bůh? Přece jen ho, kurva, nikdo neviděl.“ 
Martin: „Tys musel bejt za mlada docela veselá kopa, ne?“ 

Rozhovor na podobné téma jsem si neodpustil ani v ordinaci MUDr. Tůmy, jenž je mým duchovním rádcem, mentorem a zároveň psychiatrem. 

Já: „Tak mě často napadá, že by bylo dobré, kdybych zemřel.“ 
MUDr. Tůma: „To napadá občas každého, kdo trochu přemýšlí o životě.“ 
Já: „Nebo že by aspoň bylo dobré, kdyby zemřeli ostatní.“ 
MUDr. Tůma: „Tak já vám předepíšu zase ty 3 balení a pak mi zase zavolejte.“ 

V regálu s pivama v petkách jsem při doplňování nedávno ke své hrůze objevil asi 50 piv s prošlou lhůtou trvanlivosti. Jednalo se o Starobrno, který se téměř neprodává. Událost tato vedla k poučení, že věci se mají do regálu doplňovat odzadu a ne naopak, čili ne všechno, co potřebujete znát o životě, se naučíte v mateřské školce. Do vozíku, jenž jsem si promptně přistavil, jsem prošlá piva naskládal a odvezl dozadu na hromadu zboží s protrženými pytlíky, odjedenými bonbóny apod., které se NĚJAK „odepisují“. Bohužel zatím netuším, jak se to dělá. Nuže vozík s pivy jsem tedy zanechal poblíž s důvěrou v prvního skladníka, který je co se skladničení týče skutečným a kovaným matadorem, a který měl mít směnu další den. 

O dva tři dny později, když jsem byl zas v práci já, jsem už vozík s pivy nenašel a tak jsem na celou věc zapomněl. Jaké bylo mé překvapení, když jsem později z nedostatku jiné práce kontroloval regál se Starobrnem a zjistil, že je plný petek, na kterých bylo datum spotřeby nějak divně nečitelné, rozmazané. V podstatě tam nebylo a místo něj jen taková šmouha, jako od šmirglu. Rozsvítilo se mi: Tak takhle se „odepisuje“! 

S myšlenkou jsem se nicméně úplně nezvnitřnil abychtakřekl a při další příležitosti jsem to nahlásil šéfovi spolu se zprávou o mnou zlikvidovaném myším kutlochu (jak mi poradila Eva). Musel jsem s tím počkat, až z kanceláře vypluje obchodní zástupkyně pro Lobkowitze a při zmínce o myším hnízdu se na mne šéf podíval a ostře se zeptal. 

„Vy jste deratizér?“ (tenkrát jsme si ještě netykali). 
„Ne.
„No, že likvidujete myší hnízda,“ řekl šéf.  

Tato reakce budiž čistým příkladem vysoké sofistiky, ve které si s šéfem rozhodně nezadám a výraz lehkého zmatku se usadil v mé mysli. Šéf si libuje v téměř pedagogickém přístupu k zaměstnancům, spočívajícím v častém kladení kontrolních dotazů - při jejichž zodpovídání se marně snažím nevypadat jako blbec a stejně marně hledám pak ztracenou nit rozhovoru - zastávaje názor, že zaměstnanec, který si sám odpoví, se už na věc samou podruhé nezeptá. (Jednou jsem slyšel povídat si oba jeho zástupce o tom, že šéf objednává od všeho pomerančového několikanásobně víc než od jiných druhů – minerálky, limonády, šťávy, sirupy atd., protože „nejvíc se prodávají pomerančové.“ Jednou se mě taky zeptal: 

„Takže Robine, které příchutě si myslíte, že se nejvíc prodávají?“ 
Odpověděl jsem, že nemám ponětí, byl to můj druhý nebo třetí den v práci, ale pak jsem si vzpomněl na vyslechnutý rozhovor a řekl, že pomerančové. Šéfovi se rozlil po tváři uznalý úsměv, řka: 
„No vidíte, vy to, kurva, víte!“) 

Takže na šéfovo konstatování, že likviduju myší hnízda ačkoli nejsem deratizér, jsem po pravdě odpověděl, že jsem nevěděl, že tam to hnízdo je. Když jsem došel zpátky na rampu, všimnul jsem si cedulek, které jsem do té doby neregistroval, přestože vím, že tam vždycky byly. Stálo na nich: Poslední deratizace tehdy a tehdy, podpis a razítko deratizační firmy. S odstupem času mohu konstatovat, že potkani se mají k světu a jsou to kluci šikovní.

05 května 2016

Postižen prací

Zvoláním „opíchá mě každá žena, protože mám Volkswagena“ uvádí svůj příjezd v 6:21 pekařský závozník Zdenda (46), ostravak jak cyp. Zdenda jezdí čím dál později a v bednách mu chybí čím dál víc rohlíků...
 

Prací jsem chtěl původně dosíci nejednoho peníze, který bych – slovy Vančurova Bernarda Spery – v budoucnu obrátil buď na knihkupce, buď na krejčího, buď na tatérku Zuzanu. Po pěti měsících skladničení byla má gáže za poslední měsíc téměř dvakrát vyšší, než byla má poslední gáže na místě učitýlka na střední škole v Praze. A stále ještě nedosáhla slíbené výše, protože ještě pořád nestíhám. Dokonce jsem vynalezl způsob jak ušetřit čas zabitý cestou na záchod, čas zabitý na záchodě (sedíte a stejně slyšíte jak na vás dole troubí kamión nebo vás vyvolávají reprákem) a čas zabitý cestou ze záchoda. Takový čas ušetřím prostě tak, že tahám, couvám a postrkuju palety tak dlouho, dokud se mi nepřestane na záchod chtít. Asi s tím zajdu někam na patentní úřad.
 

Zapomněl jsem objednat prázdné bedny na vrácené pivní flašky. Takže už se u pásu s láhvema neotočím a přistupuju k němu POUZE bokem. Po všech stranách se tyčí věže na sobě naskládaných pivních beden, flašky jsem nacpal i do zelených beden od zeleniny a pohled onen činí z českého národa národ mozků z piva kostků.
 

Zapomněl jsem objednat papírovou pásku do lahvomatu. Stojím před šéfem a říkám:
„Dneska dojdou pásky v lahvomatu.“
Šéf: „A to nešlo říct dřív?“
Já: „Nešlo. Kdyby to šlo, řekl bych to.“
Šéf se s povzdechem otáčí k ekonomce.
„Kde se to, kurva, objednává?“
„Vim já, kurva?“ odpovídá ekonomka. „Někde, vole, na internetu.“
Dávám si odchod.
 

Když jsem včera v půl desátý večer měnil cenovky v celým úseku piv a vod na novou akci, zapomněl jsem vyměnit i venkovní plakáty. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik druhů minerálek existuje. Magnézia, Poděbradka, Dobrá voda, Aquila, Toma, Poděbradka ProLinie, Ondrášovka, Hanácká, Bílinská, Vincentka a téměř od každé deset příchutí.
 

Vracím se do skladu. Nikola (25, blond, frigidní) z lahůdek se mě ptá jak dlouho tam ještě budou zaparkované ty tři nepřebrané palety, přes které se od včerejška nedostane k celozrnným chlebíčkům, roládám a Marlenkám. Na rampě jich stojí ještě dalších osmnáct, tak jen houknu: „Dlouho.“ Je devět ráno. Rozbalit a pípnout každou krabičku. Jednu paletu udělám za půl hodiny. To do večera stíhám. Kdyby z každé palety nevznikly roztříděním čtyři. Kdyby dneska nikdo už nevrátil ani flašku. Kdybych nemusel dělat balík na lisu. Kdybych nemusel nikomu nic sundat zdvižkou. Kdyby už dnes nic nepřijelo. Kdybych nemusel v krámku doplnit piva a vody. Kdybych nemusel večer umejt obchod.
 

Pořídil jsem si do práce nový mobil s SDHC kartou, na kterou jsem umístil opravdu velké množství hudby. Nyní tedy pracuji a zároveň na rampě poslouchám hudbu. Obzvlášť Rapsodie v modrém George Gershwina mi evokuje směšnost života, jedním dechem zároveň ovšem (neochotně) dodávám, že i jeho neuchopitelnou krásu, jenž občas probleskuje mezi stíny listů znovuobrážejících stromů. A stejně tak nevyhnutelný konec všeho, který bez přestání číhá za mým levým ramenem a soundtrack Neila Younga k filmu Dead Man, kdy se – stejně jako William Blake – nemůžu zbavit pocitu, že se nacházím v nesprávný čas na nesprávném místě.
 

Na fotce je:
a) prst, postižený prací (detail)
b) pyj, postižený prací
(detail)
c) perineum, postižené prací
(detail)



04 května 2016

"Na to, že mi dáváte výpověď, se tváříte nějak vesele."

Následující dialog proběhl nedlouho poté, co jsem opět v práci začal vidět rudě a vletěl jsem k šéfovi do kanclu, kde zrovna probíhala debata o tom, kdo zvoral objednávku masa a řval jsem: 

"Tak já trávím u posranýho flaškomatu většinu pracovní doby a vy mně budete prcat, že jsem ho nechal včera večer plný? Tak já se tady prostě svlíknu (z pracovního mundúru) a půjdu domů." 

Šéf chvilku koukal a pak řekl: "Robine, vy se většinu času tváříte buď nasraně nebo jako nekňuba. Ale vy VÍTE. A víte, jak jsem to poznal? Podle toho, jak se smějete. Když se smějete, jste king. A přitom jste odešel z Prahy, dřete tady jako skladník za mizerný prachy a ani nemáte odvahu říct mi, že chcete zvýšit plat." 

Řekl jsem, že nechci zvýšit plat. Čistě abych ho pozlobil. Odpověděl, že už mi bohužel navrhl odměnu ve výši měsíční gáže. Řekl jsem, že v tom případě končím, protože mi za týden stejně vyprší zkušebka a já se plánuju stát profesionálním tatérem. Stáli jsme vedle sebe vzadu na rampě a kouřili borůvkový camelky než je úplně stáhnou z prodeje.

Šéf: "Na to, že mi dáváte výpověď, se tváříte nějak vesele."
Já: "Vy se taky tváříte vesele."
Šéf: "Já jsem zkouřený."
Já: "Aha."
Šéf: "A tykáme si, ať nasereme ostatní."
Já: "Oukej."
Šéf: "Ještě chvíli vydrž, jo?"
Já: "Tak jo."


Odcvrnkli jsme cigára, naštěstí těsně vedle kanálu, takže se krásně skryla mezi desítkami dalších vajglů ostatních zaměstnanců. Takže si budu moct po šichtě zase pořádně zazametat.

 

03 května 2016

Zkurvená práce

Tak krysáci zničeni. Byla to vpravdě zkurvená práce. Ty, kteří nezemřeli úlekem nebo přede mnou neutekli, jsem bohužel přizabil nájezdem těžkého paleťáku (holýma rukama jsem se zdráhal starou paletu s promočenými a rozkousanými hajzlpapíry zvednout) a musel jsem je i s jejich třepajícíma se nožičkama dobít hrablem na sníh. 

První měsíc po nástupu do řetězce jsem byl optimistou, usmívat se usmívat se usmívat se. Od dalšího jsem už radši jen zachovával mlčení náčelníka Bromdena, což se nevyhnutelně projevilo nutkavým škubáním některých mých obličejových svalů. Včera však nějaká starostlivá duše (Eva?) upozornila šéfa na mou dlouhodobě klesající pracovní morálku přímo úměrně k vzrůstající úrovni šikany ze strany zástupce Rittnera. Šéf si mě zavolal, řka:
 
"Bude vám končit zkušebka a tak si říkám, co pak. Procento pravděpodobnosti vašeho odchodu je vysoké vzhledem k tomu jak se k vám chová pan Rittner. Kdybych to věděl, tak bych to řešil. Nejste ničí otrok a nenechte si srát na hlavu." 
 
V duchu jsem usoudil, že argumentovat v tu chvíli Jungem by nebylo úplně produktivní a šéf pokračoval:
 
"Nicméně pan Rittner je tu zítra naposled a co se mne týče, je to zmrdaný zmrd." 
 
Následoval výčet poměrně sofistikovaných jmen, kterými mne pan zástupce pojmenovával v mé nepřítomnosti i v mé přítomnosti. Užasl jsem. Proč by tohle někdo dělal? Skopová hlava? Já? I zadarmo jsem drahý? Pak se ke mně přitočí Eva a prohodí: "Oni tě v tom nechávají." "Kdo?" ptám se. "První skladník a Rittner." Následně jsem chytil stíhu a zdálo se mi, že každý blbě čumí. I Anička z lahůdek. A to se pak doprdele moc blbě maká. 

Tahle filmová fotka náčelníka Bromdena má spoustu významů. Třeba ten, že jste někdo úplně jiný. Že nikdy nikoho úplně nepoznáte. Že, když budete chtít, nikdo nepozná vás. Že svět je komedie. Když zrovna není k pláči. Atakdál. Tak si radši hledám novou práci. 

Chief Bromden

02 května 2016

Podprsenka a co odhalily Slavnosti mléka

V prvé řadě je třeba uvést na pravou míru jednu důležitou věc: Evě z oddělení ovoce/zelenina nejsou vidět bradavky přes dvě trička, ale přes dvě trička a PODPRSENKU... Jak odhalily SLAVNOSTI MLÉKA, hlodavci se u nás ve skladu nezdržují pouze u mléka, nýbrž i u toaletních papírů značky Zewa, kde si vyrobili hnízdečko a vyvedli mladé. Celé místo je řádně rozkousáno a pročůráno a já stojím před debaklem. Totiž:

Po večerech si se starším synkem (3/5) čteme povídání o valašských Krysácích Hubertovi a Hodanovi, ke kterým se přistěhuje i laboratorní potkan Eda z Prahy. Jsou veselá kopa a my je máme moc rádi, tudíž se - zatím - nemohu srovnat s představou jejich skonu z mé ruky. Chjo.

No a samozřejmě, že jsem si zapomněl posunout čas a přišel tak o hodinu později do práce. Sledován mlčenlivými pohledy jinak usměvavých holek z lahůdek, které začínají šichtu stejně se mnou, jsem v ledovém tichu prošel celým stórem až k sobě na rampu. Tam si na mne počkal malý ďáblík v manažerské košili Rittner a hubička se mu třásla vztekem, když mne častoval výčtem činností, jež byl za mne nucen podstoupit (přebrat ranní pečivo. Nějak se mu nepodařilo najít klíče od dveří vedoucích na rampu, vypáčil je proto a zprcal za to našeho bodyguarda Štefana, který byl v tu chvíli po ruce. Kliďas Štefan to pak musel dostat zase ze sebe, když už jsem byl po ruce já. Aby se mi aspoň trochu pomstil, neodevzdal Rittner pekařům prázdné bedny z předešlého dne, čímž vznikla na maličké rampě hradba cca 120 beden plus 70 dalších z onoho dne, které se musely odvážet postupně během následujících dvou dní). 


Temná atmosféra, která byla způsobena touto nicotnou a zanedbatelnou příhodou, probudila ve mě nepřekonatelnou touhu servat na místě služební mundúr, vynadat všem kolem do idiotských lokajů a navždy odejít středem jen v podvlékačkách. Pomyslel jsem ale na své syny a spokojil se tudíž s pouhým zběsilým rozkopáním stojanu s Mimoni (?!) a banánovými Tik-taky. 

Událost tuto


zdokumentoval můj kámoš Aleš (17, král bongu), který se u nás učí na prodavače a se kterým jsme se seznámili takto: 

Aleš: "Jsi tu nový?"
Já: "No."
Aleš: "Kolik ti je?"
Já: "41 nebo 42."
Aleš: "To jsi, vole, starší než můj otec."
Já: "Mhm."
Aleš: "Ale to není takový borec." 

a který na chvíli přerušil s ostatními učni zábavu spočívající v zamykání se v mrazícím boxu (-23 C). Stalo se to ve chvíli, kdy jsem z plného lisu doloval 350ti kilový balík slisovaného papíru a od brány na mě troubil kamion a od flaškomatu zvonil další notorik vracející bednu prázdných pivních flašek. Letmo mi hlavou proběhl obraz z Vratných láhví, kdy se Landovský, Svěrák a Budař věnují poetickému rozjímání. Co jsem nastoupil, říkám si, že si taky vyšetřím 30 vteřin na takové kratochvilné posezení na bedně od piva jen s tím rozdílem, že si zafilozofuju sám se sebou. 

Zatím se mi to nepodařilo.

01 května 2016

50 odstínů mléka

Úterky jsou u nás v krámku úplně nejvíc. Po šestnácti hodinách tahání dvoumetrových palet vám ego už ani nehlesne. Jung měl pravdu!!! Konečně jsem vysvobozen z nutkání měnit svět k lepšímu, léčit ho na dálku a pravidelně do něj v lotosové pozici vysílat láskyplné vibrace.

Zrovna dneska. Sotva jsem poslepu za kuropění dotápal do práce, mám to naneštěstí pouhých nesmyslných 8 minut chůze a stýská se mi po pražském devadesátiminutovém popojíždění do zaměstnání, už mi pod rampou burácelo pět kamionů, tři pekaři, zelenina a sejry a nějaký to mražený pro osvěžení. Želbohu mi dnes pomohla sličná a svalnatá slečna Karin (33) z ochranky, (po třetí ranní borůvkové camelce - první dvě si dává ještě v posteli... - a během záchvatu kuřáckého kašle neurčitě zahlásila "zakuř si, vole"),
která místo mne sesbírala převržené a přehrabané popelnice od nočního nájezdu místních chlapů bez domova čistě proto, bych se mohl plně koncentrovat na Jungovské vymítání egoismu, sebelítosti a vlastní důležitosti. Se sebezapřením jsem se jí odvděčil jahodovou Milkou, kterou jí pak v kanceláři všichni záviděli.

Naneštěstí se mi už stačily zacelit otevřené rány na rukou po prvních třech měsících, takže už řeším jen bolavé paty (na netu stojí odpružené běžecké najky o polovinu míň) a bolavá záda. Rozhodl jsem se tedy velkomyslně, že si dnes u sebe na rampě uspořádám SLAVNOSTI MLÉKA.

Již delší dobu si učenky, co k nám chodí na praxi - jmenovitě Natálie (16 a černé legíny), Aneta (16, šedé legíny) a Kristýna (17, růžové legíny) - stěžují na odér linoucí se z venkovní části skladu, kde je uskladněno větší než malé množství mléka, jehož spotřební doba překročila únosnou hladinu zápachu. Klopotně jsem se dopracoval až k zadním stálým pozicím a strnul jsem. Rozsah katastrofy několikanásobně převyšoval mou představu o několika málo krabičkách prošlého trvanlivého (označení "trvanlivý" dostalo rázem novou dimenzi) mléka. Z útrob skladu na mne dýchl duch loňského léta. Jednou rukou jsem táhl ven toxický náklad a druhou si zacpával všechny otvory v obličeji. (Dokážu to, neboť za tu krátkou dobu se ze mne stal svalovec a rády si mne předcházejí děvčata zejména z úseků: lahůdky, účtárna, mražené, drogerie neboli plasty, koloniál - v tomto pořadí). Nuž vytáhl jsem smrdutý poklad do světel ramp a svět ozářilo 50 odstínů mléka.


50 odstínů mléka
Od nažloutlé a temně okrové kašovité hmoty, jenž mi ulpívala na gumových rukavicích, přes zelenkavou a namodralou barvu až po sytě růžovou. Nepočítaje zčernalé díry na prázdných kartonech po neznámých hlodavcích. Svým vyskakovacím nožem z Aljašky, jejž jsem dostal darem (a který mi závidí Eva z ovoce/zeleniny, co má bradavky přes dvě trička a nyní opar...), jsem bodal nad kanálem do slepených kartónů, neb do popelnic musí jen prázdné obaly a brzy pokryl většinu našeho dvora temný mléčný film v důsledku kanálu ucpaného něčím, co se nejvíc podobalo jedovaté rýžové kaši.
 
Když mi začaly mrznout ruce a původní dávení se zdálo přejít v plnohodnotné zvracení, ukončil jsem záhy svůj mléčný karneval a odešel jsem se odreagovat tříděním pivních láhví na odvrácené straně lahvomatu. Na podlaze rampy zůstala bílá páchnoucí památka, kterou jsem decentně setřel mokrým hadrem, protože mycí stroj je v opravě. Na mokré podlaze mi ale prokluzovala kolečka od VZV, protože ta nevysychala přiměřeně rychle, protože ventilátor, který fouká ve dveřích teplý vzduch je v opravě. Mnul jsem si ruce při představě úplně vybité baterie u VZV, jelikož mi ještě zbývalo uklidit zvenku dovnitř zbývajících cca 17 palet napípaného zboží, ale bohužel se mi to nakonec podařilo.
 
V deset večer jsem se dovlekl domů vědouce, že jsem prožil další úchvatný Den na Zemi