18 prosince 2016

"Zabili jste mě, moji milí Židé.

Zmátli vás, protože jste čekali meč a já měl jen lásku. Na dlouhá staletí jste byli uvrženi do nemilosti světa, příliš mnoha přikázání a pyšného zohavování vlastního těla. Vaši proroci věděli, že jsem to já, ale zatajili vám, že jsem přišel i pro vás.

Čekáte na mne, ale podruhé už nepřijdu. Pořád jsem tady. Opusťte krvavá náboženství. Nechcete se mstít, trestat a na věky obhajovat sami sebe před celým světem. Chcete pokoj a mír. Vždy jste měli na vybranou. A nikdy jste neměli na vybranou, vše bylo předpovězeno.

Neneste už dál svou vinu, která je iluzí. Mám vás rád a já jsem tady."


01 prosince 2016

Stvoření

"Každý druhý blbec s čtyřicítkou na krku má dneska rakovinu nebo aspoň první infarkt. Jen já tady budu smrdět do devadesáti," pomyslel si Bulebik. Vyjma občasných migrén neměl žádných větších potíží. Ačkoli byl kuřák (potenciální rakovina plic, hrtanu atd.) a přejídal se uzeninami (potenciálně tlusté střevo), jediné, co jej doopravdy skutečně trápilo byl problém Stvoření.

Přesto, že nebyl ateistou věděl, že Bůh - tak jak mu říkali a jak dodnes tvrdí katolíci, židé, muslimové a podobní jílci - neexistuje. Je jen pouhé "VŠECHNO/VŠE, CO JE". A to je zatraceně málo. Těžko se k tomu nicméně vztahovat, proto tvrdil, že pozemský projekt Stvoření je habaďůra nebo důkladný krycí manévr.

My lidé jsme dostatečně chytří na to, abychom se ptali po svém původu a účelu. Ale jsme chytří jen tak akorát, aby se nám odpovědí nedostalo. Jsme tady fakt v karanténě?

"Pro  pesimistického optimistu je zkrátka rakovina požehnáním," uzavřel Bulebik své ranní rozjímání. Tefilin ležely nedotčené v pouzdře před ním.


25 října 2016

Altschulova metoda

Tohle je snová sekvence z "Altschulovy metody" Chaima Cigana, prvního dílu tetralogie o dvou tisících stranách, jednoho z nejlepších mysteriózních sci-fi, které jsem kdy četl. Zahrnují paralelní světy, minulé životy, Egypt, UFO, Kaddáfího, "vyvádějícího Mojžíše" a kupodivu i pěknou dávku srandy a sexu. Vychází z pera muže, který s nejvyšší pravděpodobností dosáhl jednoho z nejvyšších stupňů duchovního poznání, převyšujícím cokoli, co známe ze současných duchovních směrů a učení. To jeho je, jak se zdá, jedno z vůbec nejstarších a zároveň nejreálnějších, přistoupíme-li na tu možnost. Akorát, že on by se tomuhle právě proto nejspíš ze srdce vysmál...

"Jsem Albus z hvězdokupy 232 C 3641 v souhvězdí Střelce," prohrabával si pěstěný plnovous, "kam se odebírají stíny všech živých bytostí ve vesmíru. Na každé obydlené planetě je však místo, kde je uložena jejich paměť, a tomu místu říkáme Dóm budoucnosti." Pak z jedné z nespočetných kapsiček, které měl uvnitř tvídového kabátku, vylovil zlatou tabatěrku, nasadil cigaretu do zlaté špičky a sledoval jejich údiv, když se sama od sebe rozhořela ve tmě. Posadil se ke stěně tunelu a zamyšleně vypouštěl modré kroužky dýmu. Fosforeskovaly ve světle jejich lamp na přílbách, nabývaly tvaru hebrejských písmen a zase se rozplývaly. "Asi jeho myšlenky," pošeptal Ruben Leonovi, "které mu jdou hlavou, když komunikuje se svou planetou. Nebo jsou to modlitby." Najednou se Albus zvedl a odcvrnkl ze špičky nedokouřený zbytek. "Musíme se vrátit."

"Nemůžeme je dohonit?" zeptal se ho Ruben ustaraně.

"Bylo by to zbytečné," usmál se pidimužík a zamířil na svých nožičkách ke štole, z níž předtím vyjel tank, "síť tunelů a štol nikam nevede. Mohli byste mě vzít jeden na ramena?" Zastavil se se zvrácenou hlavou, snaže se přečíst jeden z aztéckých nápisů. Ruben s Leonem přiskočili a pomohli mu nahoru. Albus jim stál na přílbách, odšroubovával nápis ze stěny a házel jeho části dolů. "Pokud ovšem nepřijdou na to, že ne všechno, co se jeví, je tím, čím se jeví," vykládal. "Což ovšem u geologů očekávat nelze. Je to pěkná sebranka a kazí svými železnicemi tisíciletou práci našich mimozemských předků v horách. Kromě toho mluví jen německy a z celé filozofie pochytili pouze Darwinovu teorii o přírodním výběru, a to ještě špatně. Je smutné, že tvá manželka je jednou z nich, opravdu velmi smutné..."

"Bez Charlotty a geologů bychom o vás nic nevěděli," vysvětlil mu Ruben, aniž tím vyvrátil skutečnost, že Charlotta s oběma ženami a dcerou odjely s příslušníky Afrikakorpsu dobrovolně.

Albus sklouzl Leonovi z přílby na ramena. Poručil Rubenovi, aby ho vzal do náručí, a ten ho opatrně postavil na zem. Přitom posvítil rudovousému mužíčkovi do očí, a než je stačil zavřít, všiml si, že jeho bělmo je jakási perleťově pableskující hmota. Albusova transcendentní identita byla zřejmě v přeskakujících výbojích mezi oběma hemisférami mozku.

Měl na krku pověšené tři obrovské termosky.

"Plynové masky," poznamenal Leon vystrašeně, když mu Albus podával jednu z termosek.

Albus však již ze své odšrouboval oběma dlaněmi víko, a když ho napodobili, nalezli také ve svých termoskách tefilin s modlitebními řemínky. Mužíček si nasadil jednu z krabiček nad obnažené předloktí porostlé rezavými chloupky a obtáčel je černým řemínkem. Protože byl však řemínek na jeho rozměry příliš dlouhý, a přesto se nesměl dotknout země, současně jej nepatrnými pohyby těla roztáčel, až kolem něj kroužil jako laso, a navíjel si jej kolem dlaně. S podobnou bravurou, ale mnohem složitějšími pohyby horní části těla si nasazoval nad čelo krabičku šel roš. Přitom se mu svislé vrásky na čele spojovaly na kořeni nosu do mnohonásobného V.

Ruben s Leonem sledovali celý výstup, aniž pochopili, jak to dokázal. Pak si ale musil kleknout, aby na ně dosáhl, a on jim, odříkávajíce za ně hebrejská požehnání, navlékal tefilin na ruku.

"Třeba se vás tam, kam jdeme, někdo zeptá, kdy jste si naposledy navlékali tefilin. A co odpovíte?" smál se. "Odpovíte, že dnes!" A když sundával Leonovi přílbu z hlavy, obrátil se k Rubenovi: "Teď už nebudete potřebovat ani ty vaše radioaktivní batohy."

Vyprostili se z řemenů svých batohů a Albus umístil Rubenovi nad čelo krabičku šel roš. Byly příjemně teplá, jakoby zevnitř vyhřátá textem Šma Jisrael, který obsahovala. Na Leonovi a Albusovi zářila jasněji než před tím umělý reflektor. Pravděpodobně tu záři vydává i jeho kapsle. "Tak," řekl pidimužík, "nyní si svítíme světlem vlastního Já. Můžete se zvednout."

Chaim Cigan - Altschulova metoda


14 září 2016

זיכרונות של שירן / Shiran


Věk pohnutých šestnácti let zastihl Eliho Bulebika na konzervatoři v Tel Avivu, kterak se horko těžko pokoušeje na přání rodičů studovat hudbu. Již druhým rokem sám před sebou předstírá zájem o klasickou hru na violoncello, už se otrkal na internátě, na víkendy zatím jezdí domů k rodičům do Jeruzaléma (cesta vede kolem vesnice Nachšon, kudy řídil před lety jeho otec kamion, vezoucí zásoby do Arabskými legiemi obléhaného Svatého města) a je po uši zamilovaný do starší spolužačky, která studuje o ročník výš, a kterou shledává dokonalou, vzrušující, nebeskou. Srdce má pokaždé až v krku, když ji potkává na chodbách, nesouce si pod paží pouzdérko s hobojem (Eli Bulebik kam se hne, všude s sebou tahá futrál s cellem, neforemným jako almara a těžkým stejně tak) a usmívajíce se shovívavě na snědého o rok mladšího bažanta, který na ní může oči nechat, míří buď z šatny nebo do šatny.

Sedmnáctiletá Shiran Swoboda jde chodbou podél bílé zdi, projde kolem Eliho a dělá, že tam Eli není. Eli Bulebik sedí zabořen v křesle ve foyeru a dělá, že tam není. Nicméně krev se mu hrne a bouří celým jeho tělem. Shiran bydlí v Tel Avivu s rodiči a mladší sestrou a sní o sólové kariéře. Eliho stejně stará spolužačka Hadar, dojíždějící ze vzdáleného Lahavu může nechat oči na Eliho širokých ramenou. V hodinách hromadné výuky si Eli uvědomuje, že Hadar Sarfati nemívá podprsenku. To, co se jí houpe pod svetrem, když se vrací od tabule, na kterou kreslila enharmonickou záměnu, se toho večera stane na pokoji po večerce předmětem vášnivých diskuzí. Spolu s černými nylonovými punčochami Tirzah Bronstein, do které jsou zamilováni všichni chlapci z Eliho ročníku. Kromě Eliho. Jeho vyvolenou zůstává Shiran a to, co se stane následující večer si bude Eli Bulebik pamatovat do konce svého života; ten nastane od tohoto okamžiku přesně za pět let, kdy se mu nad hlavou roztrhne arabský granát a on zemře se samopalem v rukou pod rozvalinami městské zdi v Haifě.

Ve škole se všichni, jenž nemají nic jiného na práci, snaží studovat a především se zdokonalovat ve hře. Chodí tam proto i večer, kdy je možné a záhodné praktikovat prstová či dechová cvičení v jedné z - večer již prázdných - tříd individuální výuky. Ta končí přibližně v šest hodin večer, do osmi třiceti je - teoreticky - možné zavřít se do jedné z učeben - pokud vás nepředejde někdo rychlejší - a dřít a dřít a dřít. Eli Bulebik sedí před vrátnicí, je půl sedmé a on přišel zase pozdě. Žádná ze tříd není volná a on dumá co dál. Už to nebude dlouho trvat a na profesorovu otázku, proč že se nepřipravil na hodinu, odpoví, že z hlediska vesmíru je to přece úplně jedno a konečně si připustí, že nemá nejmenší ponětí, co se tady po něm chce.

Venku je tma už několik hodin. Shiran přichází v černé bundě s fialovým prošíváním zapnuté až po krk. Milované mikádo vlnitých blond vlasů, které Eli ve škole vyhlíží každý den, a jenž se pomalu ale jistě stává jediným důvodem pro to, aby vůbec do školy dorazil, si Shiran odfoukává z tváře. Mluví s vrátným a bere si od něj klíč. Klíč! Eli se diví, protože už půl hodiny není k dispozici žádný klíč od žádné třídy a nikdo ani žádný nevrátil. Jde k Elimu, kterému najednou buší srdce a říká:
"Prý umíš dobře na klavír, tak pojď." Eli oněmí a s třesoucími se koleny následuje Shiran po schodech do třetího patra školní budovy.

Vejdou do třídy, ona položí kufřík s hobojem na stůl a Eli postaví dřevěné pouzdro s violoncellem na zem. Shiran si sundá bundu, Eli taky a oba je pověsí na jediný věšák v místnosti. Shiran otevírá malé koncertní křídlo, stojící u okna. Stiskne dvě tři klávesy a říká:
"Tak co mi zahraješ?" O Eliho se pokouší mrákoty, ale usedá na kulatou klavírní stoličku a stiskne několik kláves. Uvědomí si, že ve třídě je tma; nikdo z nich při příchodu nerozsvítil... Ještě chvilku hraje známou píseň, nevidí na klávesy a pak přestane. Na stoličku si sedá Shiran a hraje. Eli najde stůl a vytáhne se na něj. Snaží se utřídit myšlenky, ale v hlavě má prázdno. Shiran přestane hrát a najednou stojí těsně před ním.

"Zavři oči," říká. Eli cítí neznámou vůni dívčích rtů, které jsou blízko a poslušně zavře oči. Voní to jako nic jiného, voní to jako všechny kytky světa, jako nebe a je to tak JINÉ... Cítí její horký dech. A pak se to stane. Je to hebké a voňavé, Shiraniny hladké rty voní jejími sedmnácti lety a jemně nejdřív pohladí ty jeho. Půjčí mu takto trochu své vůně a pak mu jazykem pootevře ústa. Přitiskne se k němu a s ním se zhoupne svět. Její jazyk najde v puse jeho a pomalu se s ním mazlí. Eli téměř ztrácí vědomí. Celý vesmír mu víří v hlavě a on pluje a letí a je polapen a je šťastný. Pak pootevře oči a uvědomí si skutečnost. Shiran. To jméno mu ode dneška zůstane vypálené v hrudi. Spíš ji před sebou cítí než vidí. Svírá její boky. Její teplá ústa a nenasytný jazyk, blond vlasy a zavřené oči. Pomalu se ve tmě pohybuje a drží mu hlavu v dlaních. Eli zase zavře oči. Stále to trvá. A trvá. Zas a znovu se jejich jazyky proplétají a on se vznáší a rozpouští, téměř přestává existovat.

Pak stojí v objetí a Eli vnímá, že takhle vypadá sen. Sen, který se nakonec stal. Sen, jenž zůstal i po probuzení. Vycházejí z místnosti a Shiran drží Eliho za ruku. Stojí před budovou a on neví, jak se tam dostali. Dívá se na ni a ona se směje. V budoucnosti pozná, že tohle mají ženy jinak než muži. Dokáží se smát, zatímco s ním se obrací svět naruby a zpátky. Vyprovodí ji pěšky domů a po celou dobu nepustí její ruku. Trochu se bojí, že to pak přestane.

Nepřestane. Pokračuje to, zatímco se sám nocí vrací na internát. Ulice se houpe a svět se kácí, on se opírá o zeď a teď už se směje také.

12 září 2016

Šedesát hrubého

Jako správný bonviván, rozhodl jsem se, že chci, stejně jako kolegové Burroughs, Bukowski a mnozí další, zažít zkušenost práce ve fabrice. Píchačky a tak. Ale ještě před tím jsem měl to štěstí pracovat v nejhůře placeném zaměstnání vůbec. Zatoužil jsem být jako Velký náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem a přijal místo uklízeče v domově důchodců.

Představoval jsem si, že si budu kliďánko šůrovat a při tom budu mít dost času na přemýšlení abychtakřekl. Což se stalo. A té lekrace co jsme si tam užili... Vyfasoval jsem bílý služební oděv i s takovými těmi doktorskými sandály a - pane! - jak mne pak zdravily návštěvy na chodbách v domnění, že jsem doktor Štrosmajer nevěda, že mé místo je zde u smetáku! Tehdy jsem pochopil, že ta léta studií medicíny se minimálně v tomhle zúročí. Nemluvě o náklonnosti pacientů a pozůstalých, brž i sester staničních, any v líbezně pleskajících bílých korkáčích poletují po chodbách... A podobně.

Každý den probíhalo koupání/sprchování dědečků a babiček za asistence pečovatelek, které mne honily do koupelny, že prý potřebuji také osprchovat. Tak tak jsem se jim pokaždé vysmekl tu s výmluvou, že musím uklízet tamo či onde. Děvčata to byla milá, blonďatá s vysedlými lícními kostmi a vysokými ňadry a nevím nevím co by se stalo, padnul-li bych jim ve sprše do jejich gumových rukavic.

Tou dobou uhodila vedra a já se potil nad kýblem, ždímal mopy a vytíral a vytíral. V šest ráno jsem již pelášil od pokoje k pokoji; s velikánskými igelitovými pytli i malými mikroténovými pytlíky jsem obíhal několik pater pokojů s jejich odpadkovými koši. Přiznám se, že se mi občas podařilo z odpadků zachránit i neotevřený termix či tvarohovou pomazánku (ta se ovšem záhy ukázala jako zcela nepoživatelná a to se jídla nebojím), které jsem vzal domů dětem. S dvěma až třemi naditými igelitovými pytli jsem již kolem půl osmé ráno dokončil svůj ranní odpadkový běh. Následovalo přelahodná irská káva za 6 Kč (slovy šest) z místního automatu.

Po kávě a ranním posezení s kolegyněmi (neboť - ano - byl jsem tam jediným mužem a nikde se nedovíte o ženách více, než když s nimi sdílíte šatnu - převlékat jsem se před nimi nestyděl, i když vždy, když jsem stáhnul džíny nastalo ticho, ony se převlékat styděly, pouze jednou jsem zahlédl vlnící se olbřímí... ale zpět k tématu) přišel na řadu mop.

Vířil jsem ležatými osmičkami po chodbách, pokojích a koupelnách a se seniory za tu dobu probral všechna hlavní témata: dinosaury, Redforda, druhou světovou válku, ovládání počasí, Čínu a samozřejmě nemoci. Bylo s podivem kolik jich bylo nemocných na nohy, odkázáni na vozík nebo aspoň chodítko; žádný z nich nebyl chabrus na ruce. Pokud si ji nezlomil ve sprše. Někteří jen leželi v pokojích a hleděli nejprve do stropu, pak na mě, a když se z pohledu vzpamatovali, navzájem jsme si s babičkami ukazovali tetování. Někteří byli čilí jak čížečci, nádherně sarkastičtí a povětšinou nesmírně přátelští. Vyptávali se a smutnili nad svým koncem, jež byl v dohlednu. Někteří si stěžovali, že jsem u nich celý týden nebyl, byť jsem jim předešlého dne dezinfikoval toaletu pokrytou stolicí, jíž se nepodařilo včas a přesně donést nebo upozornili na čtyři drobky na linoleu, které jsem opomněl předešlý den zamést. Na oplátku fasoval jsem od nich jablka, švestky a broskve od svačin - prý mám ještě dobré zuby a s krájením a loupáním je pro ně příliš práce.

Přestože šlo o pouhé vytírání, leštění a podobně, nevěřili byste jaký z toho dokáží kolegyně a hlavně klíčoví zaměstnanci takové úklidové firmy nadělat humbuk. Žlutý kýbl a žlutý hadr jsou pouze na umývadla, červené na WC, modré na nábytek. Chodba musí po vytírání uschnout než se začne roznášet snídaně. Během roznášení jídla se nesmí vynášet pytle s odpadky. Atakdál.

Samostatnou velkou kapitolou bylo uklízení obří jídelny, v níž se také odehrál následující rozhovor:

Vysoká nohatá blondýna, věk cca 41 vstává od svého oběda, jda ke mně, řka: " Vy si ten hadr vůbec nevyměňujete, kde máte vozík, máte vůbec nějaký?"
Já, před koncem šichty: "A vy jste kdo?"
Blondýna: Já jsem vedoucí."
Já: "Vedoucí čeho?" svítalo mi.
Bloncka: rozhodí rukama - "Tady toho."
Já: "Aha." Jdu k vozíku, který jsem nechal stát před jídelnou, anžto jsem vevnitř nechtěl smrdět s dezinfekcí a špinavou vodou v kýblech.
Bloncka: "Počkejte! Já s vámi..." přichází za mnou k vozíku.
Já: ukazuju na vozík a říkám: "Vozík," a ždímám mop.
Bloncka: "Vám neřekli jak se to má dělat?" vracíme se do jídelny.
Já: "A je to někde špinavé?"
Bloncka ukazuje prstem:"Máte to... šmouhaté."
Já: Naseru se: "Tak šmouhaté...!" plaší se mi kladiva. Dávám se znovu do vytírání a řvu: "TAK ŠMOUHATÉ!"
Bloncka se klidí zpátky k dlabanci a já dřu podlahu až ze mně leje.

Holky v šatně (Miluška - 54, Věrka - 56, Radka - 47) mě chlácholí: "Čůzy jedny! To dělají furt. Pojď si k nám sednout."

Když mi pak na konci měsíce přišlo slabých šest tisíc ká čé (mzda byla 60 na hodinu - pozor - HRUBÉHO a do této chvíle jsou mi dlužni část mzdy), hodil jsem na to celé kakáč. Což mě mrzelo, neboť jsem tam byl rád. Ani s holkama pečovatelkama se neosprchoval.

Na závěr připojuju jednu unikátní fotografickou kompozici z práce a příště si povíme o té fabrice, píchačkách a tak.

Paní vedoucí

09 září 2016

Dunning-Krugerův efekt / Jak zjistit, že nevíte, že nevíte?

Přečetli jsme si u nás v redakci našeho Know-Nothing Klabu spolu se Sokratem a Jonem Snowem s velikým zájmem článek, který pojednává o Dunning-Krugerově efektu. Jde o to, že vyvstala globální potřeba dovědět se o tom, že nevíme. A kuriózní na celé věci je to, že nejdříve je nutné se DOVĚDĚT, že nic nevím.

Když o tom budeme přemýšlet, pro někoho, kdo neví, že neví, strmě klesá možnost se tohle dovědět. Musí mu o tom totiž někdo říct a ten někdo musí být chytrý. A vzhledem k tomu, že je dotyčný hloupý, je přirozeně obklopen lidmi stejně hloupými jako je sám.

Dunning s Krugerem evidentně objevili Ameriku dávno po nás, neboť


  • kolega Sokrates dávno neví nic a ví to
  • já něco málo ještě vím a jen tuším, že i to je PŘÍLIŠ
  • a Jon Snow - ten vstoupil do našich řad požehnaným seznámením se se zrzavou divoškou, které leželo na srdci Jonovo blaho, a tak mu vše potřebné sdělila sama.


Spravedlivý Bůh ví, že jsem nevěděl nic a věděl o tom dřív, než ono vešlo v módu. Což mi nikterak nebrání kroutit si palci v zadostiučinění, že je nás čím dál víc. Vítejte v klubu ti z vás, kdo toužíte zjistit, že nevíte, že nevíte. Je však nanejvýš důležité setrvat s tímto faktem a nesnažit se dovědět, co nevíte. Takové je pravé "know nothing". Hodor.

05 září 2016

Odhalení

SX-HUW mělo zrovna namířeno k úpatí travnatého pahorku, kde si představovalo, že dá na chvilku spočinout svým neustále se pletoucím nohám; jejich koordinace mu činila stále ještě potíže; když na ně dolehl stín. Pro tentokrát míněno nikoli metaforicky, skutečně se nad ním vztyčila postava obřího humanoida, což na druhou stranu nebylo ve zdejších končinách nic až tak převratného. Poznalo, že je právě pozorováno. Vzepjalo se zčistajasna na dvou ze svých šesti nohou, mírně se tomu podivilo a vzápětí se mu náhlým a rychlým zábleskem rozzářily šarlatově zbarvené krovky. Pak pohasly.

SX-HUW vypadalo jako ten nejzvláštnější brouk a se svým roboticky naváděným systémem nejnovějšího typu SYT9001, programovaným a řízeným odněkud z Tau Ceti, bylo spolu s miniaturními a taktéž roboticky naváděnými miniaturními sondami, monitorovacím zařízením s ohniskovou vzdáleností a zoomem osmašedesátkrát větším, než jakým disponoval předchozí typ SYT8999, schopno zastavit na pětníku a setrvat na místě. Typ SYT9001 dokázal nadto skenovat daleko rychleji simultánně i informace takříkajíc z energetického těla skenovaného objektu, což mělo na Tau Ceti na starosti jedno z největších oddělení pro styk s planetami v karanténě, oddělení HUM-E, jehož šéfem pro planetu Zemi byl starý a nemluvný Dikubin - Can.

SYT9001 odeslal naskenovaná data nejbližší sondě INS-6, která je šifrovaná odeslala obratem do velína na Tau Ceti. SX-HUW ještě chvíli mátožně setrvávalo na místě a snažilo se vzpomenout si, kam mělo vlastně původně namířeno.

U příležitosti pětistého výročí Nebeského povznesení na Tau Ceti bylo ujednáno, že taktéž veškerým podpůrným sledovacím systémům bude v zájmu dalšího Povznášení, zachováno vlastní vědomí. SX-HUW si toho bylo dobře vědomo, leč nemělo nejmenší ponětí, co dál s tím a jak vůbec s informací naložit. Vlastně si nebylo jisto, zda je vůbec nutné či možné s ní nějak naložit. Nakonec si přece jen vzpomnělo na travnatý pahorek, o němž si bylo jisto, že mu bude skýtat více než vhodné stanoviště a pokračovalo v cestě tam, kde skončilo.

To, co bylo naprosto jasné podnapilému izraelskému veteránu Lebamu Bulebikovi, nebylo naopak ani trochu jasné zbývajícím miliardám mravenců lidí na planetě Zemi. Většina z nich řešila úplně jiné problémy, a tak skutečnost, že zvláštní hmyzovitě létající čeleď pestřenek jsou vlastně miniaturní samonaváděcí robotické multiplány třídy INS-0 až INS-7000000000, zůstávala lidstvem prozatím zcela nepovšimnuta.

Vyjma LB, jehož mhouřícímu a opilecky mrkajícímu oku během onoho podivného odpoledne byla nejdůležitější informace několika posledních tisíciletí čirou náhodou odhalena. V řídícím centru na Tau Ceti byl velmi krátce na to svolán krizový štáb, jenž s obavami a úžasem sledoval videozáznam sondy INS-2295161773, na kterém byl k vidění starší muž, jenž bez mrknutí oka celých jednadvacet vteřin hledí přímo na ně, respektive do mikroskopického objektivu samonaváděcí létající sondy třídy INS-2295161773.

Na Tau Ceti běžel během záznamu po stranách video panelu překlad šifrovaného skenu jeho energetického těla. Šlo o obligátní typ záznamu humanoida z planety odstavené do karantény, k jehož analýze se na oddělení pro styk s planetami v karanténně už tak nikdo nehrnul. Dominovaly v něm hromady a hromady mrtvých a zohavených těl mrtvých humanoidů v množství větším než malém spolu s převládajícími elementy strachu, hněvu a nenávisti. V podstatě se jednalo o typický záznam.

Dikubin - Can se však ošíval při pohledu do očí tohoto humanoida, ze kterého bylo více než patrné, že právě odhalil sice mizivé promile celé informace, ale která by přesto ve svém důsledku byla na Zemi považována za epochální.

Samonaváděcí robotický multiplán třídy INS

29 srpna 2016

Smíření

Následující kapitola by mohla být klidně kapitolou předposlední, nebyla-li by (což je) zasazena do paralelního světa s - jak už to tak bývá - nevysvětlitelnou a neúprosnou kauzalitou všech známých paralelních světů, do nichž jsou promítány naše skutky, a které jiní nazývají minulými životy.

Jako lampa stojící mezi dvěma zrcadly (opět dík za příměr, Bernarde Spero), jsou současně s naším světem existující světy odrazem sebe samých, promítnutých v nezměrném prostoru v každém z obou zrcadel. Čas od času se totiž Lebam Bulebik potřeboval usmířit s asfaltkami, hlínou, zemí, s cyklisty motajícími se na chodnících i cyklisty motajících se na silnicích; potřeboval se usmířit s celým světem.

Ohromeně teď zíral dolů ze srázu a věděl, že našel své místo.

Skrze třpytící se listí k němu totiž prosvítal doposud neznámý pocit, jakási zpráva zvenku, že zvládne dál žít, i když v tom jako člověk nenachází nižádného významu. Probudil se v něm k životu malý kluk, který je překvapován, fascinován a má ještě čistý pohled. Nikdo nikdy nestál tváří v tvář takovému ohromení jako on. Lebam Bulebik byl zcela zachvácen vůlí žít.

První co na místě samém udělal bylo, že vykonal svou lidskou potřebu a pouze s drobnou vnitřní výčitkou, tanouce mu na mysl slova prince Siddhárthy Gautamy mnohými později nazývaného Buddha, se vymočil ze srázu dolů. Potom seděl (usedl) na poraženém kmeni smrku a snažil se usebrat své chabé myšlenky, kterých se mu v tu chvíli ovšem zoufale nedostávalo. Lebam Bulebik prožíval duchovní probuzení a jelikož nebyl žádný ajnštajn, ani o tom nevěděl. Nebyl si vědom, že před několika okamžiky spatřil toho nejzvláštnějšího brouka (který samozřejmě žádným broukem nebyl), a byl dokonale fascinován vším.

Jeho (přestože) neobřezaným tělem zaznívalo jméno Elohim; zaznívalo bez zvuku a trvalo v listí, stromech, vzduchu kolem i kdesi uvnitř jeho samotného, v místech, kde už nebylo žádného Lebama Bulebika, šestnáctiletého člena poslední sestavy osvětimského Sonderkommanda, vysvobozeného Rusy, nebylo pětadvacetiletého člena Irgunu Zwei, klečícího u podminované zdi věznice v Akku, ze které vylézali členové Irgunu, odpykávající si zde po zatčení Brity své tresty za boj o svůj domov.

A nebylo ani dvaaosmdesátiletého starce v tomto světě mezi zrcadly, starce poněkud zoufalého a šíleného na svůj věk, starce jenž chodil po světe a toužil zemřít, ale byl příliš zbabělý, protože se bál, že nezemře ani po své smrti a bude muset dál existovat v nějaké z dosud neobjevených forem bytí - to vše při plném vědomí.

A stejně tak se bál, že nadobro zemře, zmizí a už ho nebude. A všechno, co znal a čím byl, pak opustí navždy.

A Bůh promluvil k Lebamu Bulebikovi stejným neslyšným hlasem, jenž vycházel odnikud, těmito slovy:

"Od této chvíle všechno řídí On a On nás rozprostřel."

A pak už nebylo nic.


24 srpna 2016

Božský debakl

Přestože - anebo právě proto - že nebyl žádný ajnštajn, snil Lebam Bulebik o tom, že si to jednou konečně vyříká s Bohem.
"Křesťané mají Ježíše a Židé Starý zákon. Ježíš totiž přibyl do Galileje teprve před dvěma tisíci lety, byl tudíž ještě dávno dávno na houbách, když nebeský Otec tvořil svůj mástrpís," dumal.

V takovém dialogu by ovšem - jak se správně domníval - byl s největší pravděpodobností za toho hloupějšího. A jedinou možností jak se vyhnout takovému rozhovoru mohla být jedině smrt v boji. "Což už asi nestihnu," myslel si Bulebik, "případně jakýkoli další typ smrti. V takové variantě by stačilo," snil dál, "těsně před tím, než vydechnu naposledy, hodit - metaforicky řečeno pochopitelně - celé vlastní lidské bytí pánubohu s pánembohem na hlavu. Eventuelně o hlavu omlátit." Bulebik cítil, jak mu stoupá adrenalin.

Ať tak či onak bylo mu zčistajasna dvaaosmdesát a po moudrosti starců, klidu a blaženém rozjímání (nepočítaje imaginární kinematograf ve vlastní hlavě, na němž s různými obměnami běžela dokola stále ta samá filmová smyčka, ve které účinkoval pouze on a On) ani vidu ani slechu.

A starý problém s Ohyzdným duchem stále přetrvával.

"Všechno je to jen v tvé hlavě, starouši. Vzal sis dneska svoje léky?" říkávala mu často jeho žena.


13 srpna 2016

Anděl Smrti

Své čtvrté dítě, blonďatou dívenku, kterou pojmenovali Ester, zplodil Lebam Bulebik ve svých osmasedmdesáti letech na přání své druhé bezmála o pětačtyřicet let mladší manželky. Ta se jmenovala Marie a Bulebik v té době jako muž více než zralý, byl pro ni spíš otcem, jakého si přála mít. A on měl snad nakonec pocit, že i když vše, za co v Palestině bojoval, není takové, jaké si to představoval (i když ono nikdy není), skutečnost, že Ester se s největší pravděpodobností podaří ho přežít, mu činila tiché, jemné potěšení.

Agresi původně namířenou proti sobě za to, co musel provádět svým lidem během svého působení v poslední sestavě osvětimského sonderkommanda, namířil proti Arabům. Arabové odmítli výsledek hlasování členských států OSN, jímž bylo - na Bulebikovy narozeniny - rozhodnutí o rozdělení Palestiny a během následující šestidenní války tak Lebam Bulebik poznal zvláštního chlapíka s legračně trčícími bílými vlasy a odhodlaným pohledem, který často oslovoval všechny kolem slovem "děti" (a jednou při tom zachytil i Bulebikův pohled, jenž zrovna seděl na bedně z latěk a jako opěradlo použil stěnu, a který, tehdy jednadvacetiletý, už vůbec žádným dítětem nebyl). Chlapík se jmenoval David Ben Gurion.

O tři dny později seděl v natřásajícím se voze, naloženém moukou pro ty, které Arabové odřízli v obléhaném Jeruzalému od zásob potravin, v druhém zásobovacím konvoji. První konvoj Arabové krvavě rozprášili a 150 000 lidí tak zůstávalo ve Starém městě nadále o hladu. Tentokrát požádali o pomoc i Irgun, který slíbil, že u strategického místa na cestě do Jeruzaléma Al-Qastal zaútočí na Araby ze zálohy.

Deir Yassin byla vesnice západně od Jeruzaléma a zároveň další strategický bod. Irgun ji sice nakonec srovnal se zemí, ale na Al-Qastal to už nestihl a Hagannah tak zůstala na Al-Qastal sama na vlastní triko. Celá operace Nachšon - jak ji nazval Ben Gurion, skončila nakonec v ruksacích na zádech Hagannah a v tajné chodbě, jenž vedla pod Starým městem, a kterou se podařilo do Jeruzaléma dostat alespoň zlomek plánované dodávky potravin.

Nedlouho na to připlula první Hagannah-Ship s ilegálními uprchlíky z koncentráků z celé Evropy. Tito lidé vystupovali z lodě a mnozí v kleče líbali Svatou zemi. Bulebik sledoval a spolu s ostatními (a s kysele přihlížejícími britskými vojáky) vítal stovky k smrti unavených, ale šťastných obličejů, vystupujících z lodi. Na příkaz Ben Guriona jim byly (i ženám a dívkám) rozdány zbraně a následně podstoupili bleskový dvoudenní výcvik. Při následném nočním útoku na klášter Latrun, který okupovala Arabská legie, byla většina z nich zabita. Lebam Bulebik opět přežil.

---

O šest desetiletí později si Lebam Bulebik prohlížel fotografie ve svém mobilním telefonu. Přišel den, o kterém věděl, že musí přijít. Bylo třeba vyřešit starý problém s Ohyzdným duchem. Bill Burroughs s Ohyzdným duchem bojoval pomocí ayahuascy; Lebam Bulebik, který, jak už bylo řečeno, nebyl žádným ajnštajnem, na to šel o poznání skromněji. Usoudil totiž, že když zemře on sám, bude - přirozeně - muset zemřít i jeho Ohyzdný duch.

Zamyslel se: "Až bude Ohyzdný duch umírat, budu umírat s ním. Když tohle budu vědět, vědět, že teď už je opravdu po všem, nepřijde ke mně přece jen strach? Strach, že jsem zmršil, co se dalo?"

"Hm, bude holt záležet na okolnostech", uzavřel Bulebik svůj vnitřní sebezpyt a zhoupnul se v židli. Aby to totiž nedopadlo jako posledně, kdy v lijáku běhal bos po lesích a stráních a vřískal nad roklemi, aby se pak do nich skutálel  a nemohl vstát, protože mu nedošlo, že má na zádech batoh nacpaný chlastem a sám má taky slušně nakoupeno - připravil si do rukávu malé eso, jako pojistku. Vlastně ne zas tak malé, bylo nakonec poměrně velké. Obrovské, poměrně.

Anděla smrti přivolal Lebam Bulebik prvně několik měsíců poté, co přišla na svět Ester. Ohyzdný duch jej sužoval a dýchal mu do obličeje a na krk odporným dechem. Bulebik nebyl žádná třasořitka, ale tohle nesl špatně. A aby toho nebylo málo, doslechl se před nedávnem cosi o "létavcích", anorganických bytostech z jiného světa.

Bulebik, ostřílený arabskými kulkami, nesčetněkrát zašívaný, uválený od prachu a písku Svaté země i krve, jíž cedil a kterou cedili jemu, se zastavil.

"Létavci, živící se strachem? Mají se mnou nějakou spojitost?" hloubal.

V noci zkusil přivolat Anděla smrti, hotov mu sdělit, že je připraven. Do sluchátek si potichu pustil soundtrack z Posledního pokušení Krista a... usnul.

K své nelibosti se ráno vzbudil. Vypadalo to, že žije dál a bylo to tak. Vedle něj se probouzely i Marie s malou Ester a Marie řekla:
"V noci tu něco bylo. Jako by se to přišlo podívat na miminko. Bylo to temný, bylo to zlo."

Lebam Bulebik mlčel.


12 srpna 2016

Chlast - Slast

Tak určitě. Nicméně stát se opilcem není žádná sranda, chce to léta tvrdé a cílevědomé dřiny. Během té doby se z vás stane mystik, pupkáč, rachetik, šílenec, zloděj, nihilista a zoufalec. Nebo dokonce založíte rodinu. Pak jste k tomu všemu ještě tatík. Jako já. Ale zase to nakonec máte všechno na furt, stačí toho jednou dosáhnout a už vám to nikdo nevodpáře.

Sedíte pak někde na zahrádce v horách, koukáte na lesnaté kopce a máte pocit, že se vám to zdá. Kočka si líže břicho na rozpálených dlaždicích, ptáci zpívají a vy nic nemusíte a nemáte nejmenší potuchy, jak jste se sem dostali. No, vlastně máte - nechlastali jste.

Jsem zabedněný člověk. Zmatený a tím vším jsem prošel taky. Jde to nějak v kruzích. Máte pocit, že jste se posunuli a jste nad tím a pak prozříte (kéž by ne) a zjistíte, že jste to pořád jen vy. Vy a to co žijete.

Nemám na tenhle svět buňky. A vím čím dál míň (ne, že bych kdy věděl víc). S každým další hltem do sebe dostáváte další dávku míru a pokoje. "Ležíte rozpláclý na zemi a teď ten klid do vás vstoupí," tak pravil Nohavica. Jedno si však řekněme rovnou: pivo bude nakonec vždycky teplé, vodka odporná a život sám... Well...

Selfíčko s "kámošem"

10 srpna 2016

Ve Svaté zemi

Lebam Bulebik se po úspěšné akci v Akkce v Irgunu moc neohřál, jako jednoho z nejperspektivnějších si jej vyhlédl Ben Carmiel z Izraelských Obranných Sil (IDF), který byl opět jediným (alespoň jak bylo Bulebikovi známo), kdo věděl o jeho minulosti v Irgunu. Irgun byl navíc stále silněji vnímán jako čistě teroristická organizace a Lebam Bulebik si navíc byl teď už téměř jist, že Bůh není tam, kde mu po celý jeho život říkali. Modlitby o ochranu na cestě, ochranu v boji či v životě jsou a vždycky byly zbytečné. Vlastně to cítil celou dobu. Tenhle život si vybral se vším všudy ještě než to všechno začalo, aby to při narození zase zapomněl. Pakliže měl v boji padnout, souhlasil s tím. Proto se nebál. A zároveň sám sebou pohrdal do té míry, že se nebál ani bolesti před smrtí a stal se tak v podstatě živým nábojem, živou municí v předních řadách...

"Lidé - a já jsem jedním z nich - jsou zvířaty se stejnými pudy a stejnými démony, díky nimž dělají stejné věci jako smečka vlků, lev nebo orel, kteří jedí mláďata svého druhu." A doufal, že i oni - stejně jako on - jsou Bůh a jsou součástí stejného stvoření. Proto Bůh v něm je smířen se smrtí svého těla a není nutné žádat tak jiného Boha (vně) o ochranu nebo dokonce doufat v požehnání druhého člověka, kněze či rabína.

A smrdět tady bůhvíjak dlouho Lebam Bulebik také nehodlal. Vědomí možných střetů s potencionální smrtí v podobě palestinských kulek mu tím pádem činilo nižádných vrásek; bojoval za svůj domov. Po letech v koncentráku, kdy umírali pro nic za nic a jen stěží existovali v tlamě samotného pekla, kdy se mu v noci zdálo o jedné jediné shnilé bramboře k jídlu, to byl - co se smrti týkalo - obrat o 360 stupňů.

Ale co starý Bůh čert nechtěl, kus vybuchlé zdi se v Haifě zřítil přímo na osmahlého blonďáka, jenž klečel na jednom koleně a na druhém vyvažoval samopal. Zdivo se mu rozletělo nad hlavou, pak povolila celá zeď a pohltila nejmladšího Bulebikova syna Eliho. Nebyl mrtev hned, pod sutí a kusy zdi s roztrženou bránicí ještě chvíli dýchal. 

"Aspoň zemřel doma," pomyslel si Lebam Bulebik, když mu přišlo oznámení se znakem IDF. Teď, když místo něj zemřel někdo mladší a ještě ke všemu jeho syn, měl Lebam Bulebik možnost a zas o důvod víc nenávidět Boha. Sledoval tu myšlenku, jak se mu bolestivě rozpíná v hlavě a vytetované datum narození Eliho Bulebika jej pálilo na předloktí. Myšlenka to byla věru neblahá a tak se teprve rozhodoval, jak s ní naloží.

"Co když zemřou i Ram a Nissim? Co pak? Vydržím žít dál a ještě nosit tyhle tetování?" 
"Tohle jsem moc nedomyslel", věcně nahlas pro sebe poznamenal Lebam Bulebik.

"Jsem ve Svaté zemi. Tenhle horký a opojný vzduch mě sytí víc než všechna jídla světa. Rozpálený písek na úpatí Judských hor je můj přítel. Prach u obrubníků, nebe, nízký obzor i každý kámen v Negevské poušti i domovní zdi jsou mí přátelé." 

Starý Jeruzalém, Místo míru bylo kolem něj. Ačkoli v něm i nadále probíhaly boje, atentáty a přítel písek se občas začervenal, pro něj to bylo místo tak hřejivé a naplněné vším, co bylo k životu potřeba, že byl - přestože to nevěděl - šťastný. A jako božího syna ho napadlo, kolik že takových palestinských otců ztratilo své drahé Hassany, Abduly a Majidy na opačné straně tříštících se stěn Jeruzaléma, opačných stran, než na kterých bylo sprejem velkými písmeny nastříkáno "FUCK ISRAEL!"


Šestidenní válka, Skalní dóm na Chrámové hoře  - Jeruzalém (http://izrael.org.il)

06 srpna 2016

Co je mrtvé, nemůže zemřít

V roce 1943 zjistil, že ho opustil strach ze Smrti. Když se proto o čtyři roky později ve čtyři odpoledne kradli s odjištěnými samopaly UZI podél zdí citadely v Akku, ostatním z Irgunu bylo lehko z vědomí, že ho mají mezi sebou. Tehdy bylo Lebamu Bulebikovi rovných 16 let. O dva roky před tím stanul jako jeden z nejmladších členů v poslední skupině osvětimského Sonderkommanda, ve kterém se nakonec dožil příchodu Sovětů.

Nešlo mu do hlavy, proč se Arabové najednou tak starají o jejich jabka, která se urodila na jejich stromech, které vyrostly na horko těžko zúrodněných smradlavých močálech, které byly zakoupeny od arabů (kteří ještě dlouho potom chodili na velkou jen tak za barák), a za desetinásobek jejich ceny. Teď si vzpomněli, že budou dělat potíže a některým z Hagannah už došla trpělivost. Tak se octnul, kde se octnul.

Aviho Sterna - původního velitele původního Irgunu - viděl Lebam Bulebik jen jednou dávno před tím, než si to s ním sami Britové vyřídili po britsku. Po jeho smrti pokračoval Irgun dál a čím dál nesmlouvavěji. Když se proto krčil v britské uniformě u vnější zdi vězení, chtělo se mu na záchod jen trochu, mnohem spíš byl lačný vypálit britům rybník; zvlášť poté, co ve vězení britové popravili čtyři z nich. Přesto, že mu bylo pouhých šestnáct, vzali ho sebou, protože věděli, že Lebam Bulebik zcela postrádá pud sebezáchovy. O Sonderkommandu věděl jen Menachem a i tak se ostatní mezi sebou o tom, co bylo před tím, než ilegálně připluli po válce do Palestiny, raději nebavili.

Ve frontě na něj přišla řada. Prodavačka v supermarketu se na něj mile usmála. Požádal ji o láhev Jacka Danielse a láhev Canadian Special Old. Zaplatil kartou v domnění, že tentokrát by to mohlo snad konečně v jeho jednaosmdesáti letech klapnout. Protože nikdy nebyl žádný ajnštajn, naprosto nechápal, jak lidé můžou v takovém světě žít. Proč všichni například nevyskočí z okna. Pak se zastyděl sám před sebou. Vždyť přes to všechno, Hagannah, Irgun a nakonec Mosad, to nedokáže ani on sám.

Se starými přáteli po kapsách se odebral na odlehlou lavičku u řeky a natáhl si nohy.

https://cz.pinterest.com/pin/303922674836553115/


26 července 2016

Idiot Bulebik

Lebam Bulebik se probral a okamžitě ze sebe serval vše, co neznal. Nezbylo mu tak, než se do půl těla producírovat po příjmu a nechávat za sebou na podlaze tenkou červenou víte-co, která mu odkapávala z předloktí. Sestře, konající službu na otázku "kam že si myslí, že jde?" odpověděl pohotově, že "jde do prdele." V důsledku čehož se po obou jeho stranách objevili zřízenci, jenž jej násilím přivedli k rozumu a do sanitky.

"Hehe, koliks toho měl?" snažili se s opilým Bulebikem, který měl na sobě jen bílou mikinu na zip a černé tepláky s dvěma pruhy, navázat bodrý hovor. 
"Hehe, hodně," odpověděl Bulebik a vyhrnul si bílý rukáv o něco výš, aby blbci v bílém čuměli na červenou. A aby se rukáv onen nestal rudým.

Probral se v tmavé kobce, jenž - jak brzy zjistil - byla záchytnou stanicí pro podobné zoufalé idioty, jakým byl on sám a zjistil, že vedle něj leží další. Byl to Rus a chudáci zřízenci na něm na foukání při alkoholových testech museli oprášit ruštinu a řvát: "Jiščó. JIŠČÓ. JIŠČÓÓÓ!!"
Na záchod se Lebam Bulebik odvážil jen tak, že se nahý přidržoval všech čtyř stěn a pomalu pak postupoval až usednul na záchod bez dveří, na kterým - jak si všimnul, když se podíval nahoru směrem k bohu - byly instalovány kamery. Roztaženýma rukama se jistil podél stěn, syčelo mu v uších a Lebam Bulebik záviděl smrtelníkům bezpečí vlastního hajzlu. 

Vše, co se dověděl během pobytu venku, bylo tak vzdálené všemu živému, že ani ve svých dvaaosmdesáti letech neměl Lebam Bulebik nejmenší ponětí, co se bude dít dál, kam to všechno spěje a k čemu je to dobré. Ležel vedle sténajícího ruského teenagera, kterému bylo tak zle, že žadonil u brutálního zřízence v bílém o soukromý sebezpytující rozhovor. Když vyšel Lebam Bulebik ven, v první trafice si koupil placku vodky.

Tu popíjel, zatímco sledoval opravu dlažebních kostek pod okny bytu jeho rodičů, neboť jeho matka za něj zaplatila kauci 1860,- za noc strávenou se vší srandou na záchytce. Bylo jí v té době 115 let a ani v nejmenším nepochybovala o existenci Boha. 

Bude muset vypadnout, napadlo mu, když se s ním větve lip nad dětským hřištěm zhouply vzhůru a izraelská Hagannah - jak tušil - musela, jak by snad pravil Howard W. Campbell, jr - poslední američan - "jít do prdele..." Lebam Bulebik - jako už tolikrát v životě - místo toho, aby vrazil nohu do dveří života, ji naopak pouze očichal a stejně jako ostatní se odplazil do konejšivého soumraku stříbřitých jehličnanů.


https://media.giphy.com/media/atwLq8zVB6FYk/giphy.gif

23 července 2016

Idiot


Jsem obyčejný, jednoduchý, zmatený a zabedněný člověk jako každý. Vlastně jsem ten typ člověka, kterého prezident označuje slovem idiot. Nerozumím ničemu a dalším věcem a existují dokonce věci, na které nemám vůbec žádný názor. A celý život se děsím chvíle, kdy se na to všechno přijde...


Papírová kniha Deník skladníka nebude


...a jako takového mne oslovilo nakladatelství, projevující podezřelý zájem o vydání tohoto blogu knižně. Za nemalý poplatek jsem nechal vytvořit jakýs takýs ebook. Nakladatelství zařídilo IBAN a umístění v eshopu. A "papírovou knihu vám samozřejmě rádi vydáme, když si na to seženete prachy."

Po tristní zkušenosti s administrátorem na Startovači.cz (pan Tomek), který si se mnou toužil telefonovat, místo aby odstartoval mou kampaň na střídmých dvacet tisíc korun, kterou jsem připravil, a protože na Startovač neuspěl ani prsatý sexperimentátor Karel (a to je panečku nějaký býk), napsal jsem na facebooku Michalu Horáčkovi (a hanba mě fackovala) a předběžně ho požádal, zda by jako vysoce (či hluboce) kulturní člověk a intelektuál neměl zájem sponzorovat krátkou humornou knihu a zmateném skladníkovi. Dnes jsem zjistil, že to byl idiotský dotaz. 

Není tudíž pravda, co tvrdí Michal Horáček, že lidé nejsou idioti. Jsou. Já osobně chodím po venku každý den jako naprostý idiot, který nemá ponětí, co se děje. Tuší, že neví, že neví a ráno se zpocený hrůzou vzbudí, v naší spirální galaxii se posadí na posteli, za okny další den a on si řekne: "A teď, kurva, co?"

Mdlý rozum ani chabý úsudek mi nicméně nebrání, abych je nevytruboval do světa.

Skladníkem jsem přestal být přesně den poté, co jsem přišel domů z práce v deset večer místo v pět. Jel jsem tehdy nonstop dvanáctky/třináctky/čtrnáctky/patnáctky a šetnáctky užnevímkolikátejden, protože první skladník měl dovču. Dovlekl jsem se tehdy domů - považte - dokonce s dvěma kytkama a nepochodil jsem. Chudák manželka měla jedno plačící dítě v náručí, druhé pimprle si vleže v koupelně čůralo na břicho.

"Práce je ti přednější než rodina! Jak to děláš, že to nestíháš?! Co tam děláš?! Tak asi musíš víc makat nebojánevim!"

Byl jsem příliš zkoprnělý a taky urvaný, abych řekl nahlas, že co neudělám ten den, zůstane mi pochopitelně na další plus ještě nové. A že i jednodenní skluz může mít nedozírné následky v podobě zasekané rampy, kdy přijede kamion se devíti paletama a ty prostě NENÍ kam dát. Nepočítaje s předvídatelnými nepředvídatelnostmi jako několik rozlitých lahví olivového oleje v hlavní uličce skladu. Šířka uličky je vyměřená přesně na šíři jedné palety, tudíž jsem ji byl nucen na dobrou půlhodinku zablokovat. Za dobu mého divokého skladničení to naštěstí odnesly jen ty oleje a několik sklenic instantní kávy. Je s podivem, že když necháte několik dní na zemi rozsypané kafe, vytvoří se na místě hnědá krusta, kterou nedostane dolů ani několikeré snažení fundovaného čističe.

Zrovna když jsem klečel na zemi s hadrem (mycí stroj selhal), hodná pokladní Lenka (45, prsa 5) se přiřítila, že se "jen protáhne", vykřiknuvší: "Jo, to jsem vás chtěla poprosit!" Zmlkne, protože jí uštědřím pravý zoolanderovský ledový pohled idiotského skladníka v idiotské firemní skladnické blůzičce. Jaké šílenství mě v životě ještě čeká? Na mobilu si pustím hudbu z Přeletu přes kukaččí hnízdo, abych to trochu odlehčil a jdu vyčistit mycí stroj od olivového oleje.

Pak si dávám na rampě s bodyguardem Štefanem zasloužené kafe a cigáro a kolem se trousí na cigáro i naše učnice.

"Pane skladník, my v práci nesmíme. Že to na nás neřeknete panu Rittnerovi."
Šestery legíny, všechny černé.
"Když za mně vyčistíte flaškomat, tak ne."
Vzpomenu si na Vesničku střediskovou a nakloním se ke Štefanovi:
"Ty legíny, to je hezká móda, viď?"
Štefan nezklame a odpoví mi stejně:
"Jo, to jo."
A svět je zase na chvilku snesitelný.

Ve své pokročilé idiocii jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem zaplatil (!) jednomu vykutálenému indickému swámímu, aby za mne nahlédl do budoucnosti. Sdělil mi, že zemřu ve věku požehnaných 78 let. Naštěstí se ukázalo, že si celé proroctví vycucal z prstu, jinak by mne čekalo ještě celých dlouhých 37 let, během kterých bych se usilovně a cílevědomě věnoval činnostem, o nichž bych byl přesvědčen, že zkrátí tuto dobu na nutné minimum.

Jsem trochu nihilistou a trochu bokononistou. Ale hlavně, hlavně jsem a zůstávám Idiotem.





17 července 2016

Tres Hombres - Soda Pop

Hrál jsem si tuhle zase jednou se svým Korgem TR a nahrál jsem na jeden zátah z čistý vody tenhle nestydatý optimismus.
Býval jsem totiž kdysi umělcem přímo diplomovaným a sem tam si k tomu ještě čuchnu.
 

13 července 2016

Podivuhodné odpoledne Lebama Bulebika


Foto z knihy "Sen safari" Zdeny a Josefa Vágnerových
„Kde je smysl života bytostí, které žily na nějaké planetě před milionem let? Třeba černošského zaměstnance vlakového nádraží v Keni v roce 1970, kdy na koleji zastavil vlak, převážející 47 žiraf, ulovených pro pražskou Zoo...“

Takové a mnoho dalších myšlenek mu běželo hlavou, zatímco stoupal a coby dvaaosmdesátiletý paragán funěl po strmé lesní stezce. Slunce pomalu zapadalo po přenádherném letním dni. Na zatrachtilou otázku co je vlastně jeho úkolem a posláním, Bůh kupodivu nemlčel a opakovaně hlásil, že pochopitelně být dobrým otcem. Želbohu to byla právě jeho dcera, která ho naplňovala tichým dusivým zoufalstvím, neboť sledoval, jak jeho výchova selhává a z něj se ve vztahu k ní stává pomalu ale jistě nerudný a štěkající fotr. Takže pokaždé, když Bůh odpovídal, říkal si, že by snad bývalo lépe, kdyby Bůh mlčel. Hrozba, že ve svých dvaaosmdesáti zemře „s-tím-hloupým-výrazem-v-očích“, se stala to odpoledne velmi reálnou.

Už několik hodin stoupal Lebam Bulebik strmými lesy na místo, které našel vloni na jaře. Byl to takový „borůvkový pokojíček“, jak si místo nazval sám pro sebe. Leželo pod samým vrcholem hory na skrytém plácku, obehnaném posledními zakrslými borovicemi, zalitém sluncem a nesčetným borůvčím s cestičkami, na kterých se dalo dobře vleže a soukromí spočinout.

Zastavil se, aby vydechnul, z batohu vylovil jednu ze dvou dvoulitrových petek s teď už vlažným pivem a pořádně se napil. Kmeny borovic začínaly rudnout zapadajícím sluncem a on si uvědomil, že to nestihne. Vyšel příliš pozdě takříkajíc neplánovaně až po obědě. Co měl k obědu si nepamatoval. Bylo docela možné, ba pravděpodobné, že ani žádný oběd neměl. Sundal sluchátka, aby si poslechnul les. Ten hovořil svou řečí. Lebam Bulebik rozuměl.

Bude se muset vzdát svého geniálního plánu vraždy Ohyzdného ducha v „borůvkovém pokojíčku“. Bude se muset vrátit a nalézt nové místo. A možná se bude muset vrátit úplně. Což ho děsilo nejvíc. Doprdelepráce. Napil se znovu z dvoulitrové petky a nasadil si sluchátka. A ještě jednu věc udělal. Mobilem vyfotil rudě žhnoucí kmen borovice, protože anebo přestože věděl, že ji dnes vidí naposled.


Začal tedy chvatně sestupovat zase zpátky. Místo, které ho napadlo okamžitě po zjištění, že nadešel čas pro plán B, byl příkrý kaňon s obrovitými strmými srázy porostlými vysokánskými buky. Kaňon začínal v místě, kde vedla lesní cesta s vyběleným kamením, kterou lemovaly kořeny stejně vybělené a zaprášené, jako kameny na cestě. Celý pás stromů s kořeny natolik odhalenými, že hrozily zřítit se každou chvíli ze srázu do údolí, se táhl nad cestou. Připomínaly mrtvá těla a obnažené kosti. Obrovská a složitá klubka kořenů byla odhalena zřejmě podemletím, a přestože místo bylo velmi světlé a šedé kmeny buků se táhly údolím kam oko dohlédlo, Lebam Bulebik nemohl místo pro sebe pojmenovat jinak, než „Údolí smrti“. Cestou z kopce téměř běžel (jak se mu zdálo), bál se že se nedostane k Údolí smrti ještě za světla. A zažít Údolí smrti za tmy rozhodně netoužil.

Posledních několik měsíců ho nenapadalo, na co by se ještě Boha ptal. Byl ochoten připustit, že nacházejíce se před koncem života, neví vlastně vůbec nic. Nicméně se mu zdálo, že teorie Boha jako člověka zbaveného všech egoismů může za jistých okolností dávat smysl. Do božského dialogu se mu ale neustále mísil nepříjemně oponující hlas, jenž vnášel do celé věci a potažmo do celého jeho života zmatek. Lebam Bulebik věděl, že Jeho jméno je Ohyzdný duch. Věděl to dlouho. Dokonce tak dlouho, že mu Jeho jméno už nenahánělo strach. Věděl, že je to on, Ohyzdný duch, který vládne všemu a ne Bůh. Bůh jen z dálky dohlíží, ale Ohyzdný duch koná. To všechno Lebam Bulebik znal a byl ochoten fakt přijmout. Trochu měl ale na Boha pifku, protože nechápal zásadní věc: Je-li Bůh mocnější než Ohyzdný duch (a drtivá většina katolíků by na tohle byla ochotna přísahat), proč Bůh Ohyzdného ducha nezabije a byl by klid? Temná odpověď přišla vzápětí: Bůh o tom ví a nechává to tak...

Aby přehlušil myšlenky, zastavil se a dal si další mocný lok zteplalého piva. Klid se mu rozléval tělem a on malinko zpomalil. Poslední zbytky zapadajícího slunce vytvářely mezmerizující světelné efekty a on je znovu a znovu fotil. A Ohyzdný duch číhal.


Toho dne si Lebam Bulebik zapomněl vzít svou denní dávku léků. A zapomněl i včera a den před tím. Jak praví Marv ze Sin City: „Je to zlé, nevzít si prášky, když máte stavy.“

Když se před patnácti lety naposledy napil alkoholu, bylo to v lesíku, kterému se říkalo Prutník. Poslední, co si tehdy - ležíc spořádaně opilý v lese mezi spadaným listím uvědomoval - bylo, že by se moc rád vyčůral. Nemůže ale momentálně vstát. Nějak se tedy otočil na bok a s vypětím sil rozepnul poklopec. Bylo to pro něj celé tak nezvyklé, že se ale vyčůrat nemohl. Ohyzdný duch se nacházel poblíž. Probral se až když s ním třásla jeho drobná žena, která ho následně obaleného listím zvedla ze země, podepřela a doslova na ramenou ho přes humna odnesla domů. Další měsíce pak strávil v teplácích a pantoflích v Pavilonu 33, vyhrazeneném vrcholovým přeborníkům v náročné disciplíně pro neúplné chlapy - profesionálním alkoholismu.

Když pak zas vyšel ven a celý ten strašlivý svět se mu svalil na prsa a olíznul ho svým vlhkým tlustým jazykem, Lebam Bulebik byl tichý. To bylo všechno, na co byl schopen pomyslet. Svět byl stejně nepřátelský jako před tím a barvy byly matné. Jeho žena ho neopustila a pak se císařským řezem narodila Ester. A on sekal latinu. Patnáct let se chlastu ani nedotkl. Ale jednoho opravdu překrásného letního dne, kdy slunce hřálo, ale nepálilo a on nemusel chodit do práce a jeho jedinou povinností bylo hlídat Ester na dětském hřišti a nebe bylo blankytné, se Prozřetelnosti zazdálo naprosto nezbytné, aby mu Ohyzdný duch zase jednou zařval do ucha.

A ukázal mu pak svět tak nádherný, bezpečný a radostný, že se Lebam Bulebik skoro začal bát smrti.  Pryč byly vzpomínky na Sonnderkommando i na Irgun. Ve městě, kterým kráčel, si připadal jako na Pandoře. Obrovité stromy s obřími korunami byly plovoucí hory a on stál a stál, díval se kolem sebe a nemohl opět pochopit, jak je uvšechvšudy možné, že tu nadpozemskou krásu doteď neviděl. Nebesa konejšila jeho zmačkanou duši a on tehdy foťákem na mobilu stvořil morbidní selfie, aby tak zdokumentoval sám sebe jako šťastného člověka. To bylo první den, kdy opatrně vysrkal v zahradní restauraci s dětským hřištěm, na kterém skotačila Ester, své první pivo po patnácti letech. Večer ulehal šťastný. Ráno se probudil a všechna krása a bezpečí světa byly pryč. A tak si lámal hlavu, jak to přijde, když se přece vůbec nic nezměnilo. Den byl stejně teplý a průzračný jako ten předešlý a Lebam Bulebik se začal těšit s Ester na hřiště.

V zahradní restauraci s dětským hřištěm si sedl na stejné místo jako včera a objednal si pivo.  Pozoroval tetelící se vzduch a větve modřínů. Vypil pivo snad trochu nedočkavě a čekal na Pandoru. Čekal, až přestane vidět rozmazaně. Účinek se brzy dostavil, i když o něco slaběji než včera. „Nedá se nic dělat,“ pomyslel si a objednal si další pivo. A po něm ještě jedno. Vznášel se v oblacích a kolem něj plachtili lemurové. Pestřenky monitorovaly svět a Lebam Bulebik si se zatajeným dechem uvědomil, že to nejsou myši, kdo ovládá planetu, ale právě pestřenky! Nade vší pochybnost! Teď tomu rozuměl a jeho nerozhodná a dosud bloudící mysl konečně vstoupila do Chrámu Vědění a otevřela tu nejzazší a nejnepřístupnější komnatu nejvyššího kosmického poznání. Ničeho dalšího již nebylo třeba a Lebam Bulebik se uvolnil. Usmíval se na štěbetající maminky s dětmi, kterých mezitím přibylo a dokonce s nimi prohodil pár slov. Smály se na něj a on očima zabrousil k jejich nahým kotníkům. Sám se tomu smál, protože ačkoli se před ním závoj nevědomosti doslova rozletěl ba dokonce úplně zmizel, on hodnotil maminy u vedlejšího stolu.

Zachvátil ho mocný pocit přijetí a bezpodmínečné lásky, jíž miloval každou jehličku na větvích okolo stojících modřínů, láskou, kterou – jak si s mrazením uvědomil – miluje i sám sebe. Viděl, že to JE možné. Strávili ten den venku nevídaných šest hodin, během kterých spolu s Ester prošli dlouhatánskou procházkou polovinu města a celý rozlehlý park. Po cestě se zastavovali, aby mohli s Ester studovat ve vzduchu na místě stojící pestřenky. Pestřenky se pokaždé zastavily před ním přesně ve výši očí a on je nechal ze vzdálenosti několika centimetrů dopodrobna skenovat jeho oči, obličej a snad i celou jeho duši. Vysílal k nim telepatická poselství neskonalého vděku a slzy mu tekly po tvářích. Byl vděčný, že může být součástí živoucího proudu v jakékoli jeho formě. Vítr, šumění stromů, naštípané dřevo za chaloupkou, fontánka v jezírku a samozřejmě modroskvoucí nebe – to všechno bylo naprosto v pořádku, do detailu promyšlené a provedené a jemu to bralo dech. Lebam Bulebik věděl, že Bůh existuje.

Nevzpomínal si, kdy naposled a jestli kdy vůbec zažil pocit tak ohromné a všeprostupující úlevy. Mohl klidně jít a mohl klidně zůstat stát, všechno včetně jeho samotného bylo v naprostém pořádku a bylo výtvorem nejen čarokrásným a geniálním, zároveň i mikroskopickou částečkou něčeho obrovského, živoucího, i když způsobem jiným, než si lidská bytost umí představit. Něčeho, co funguje, jak má a nikdy nic se uvnitř tohoto nevysvětlitelného soukolí neudálo chybně či náhodou. Dokonce všechno utrpení na světě se nezdá být skutečné, protože člověk ve skutečnosti není člověkem a také všechno násilí a smrt je jen hebkým pohlazením láskyplnou a všeobjímající rukou velkého architekta, Stvořitele. „Kdybych teď někoho zabil,“ pomyslel si, „bylo by to stejné, jako kdybych řekl: 'Miluji tě takovým množstvím lásky, kolik jí jen ve vesmíru je'.“ Lebam Bulebik byl v tu chvíli vším a vstoupil do něj Bůh.

Druhý den ráno se cestou na hřiště stavil nejprve v supermarketu, kde zakoupil dvě půllitrové plechovky piva po nevídaných jedenácti korunách. Promptně si totiž spočítal, že jedno pivo v zahradní restauraci s dětským hřištěm ho přijde téměř třikrát dráž, než tahle plechovka ze supermarketu. Navíc tak nebude vázán místem a bude tak moct strávit ten den víc času přímo v božím chrámu, tedy obklopen stromy v rozlehlém parku, kde rostly nejen modříny, ale i smrky, listnáče a hlavně borovice, ty prodloužené prsty boží či antény, přijímající božskou blaženost přímo ze srdce samotného Boha, metaforicky řečeno; věděl už totiž, že Bůh je víc, než vousatý muž s vytrčeným ukazovákem, případně prostředníkem a sedícím v nebi.

Na hřišti si proto ten den dal pouze tři MALÁ piva a pak se s Ester přesunuli do parku, kde z batohu vylovil nejdříve jedno a nedlouho na to i druhé plechovkové pivo. Tentokrát ale usoudil, že včerejší zážitek kosmického vědomí byl přece jen dardou, koňskou dávkou, pročež jej dnes sama Prozřetelnost nechávala (přes celkový počet piv 5) přece jen trochu vydechnout. Den byl tím pádem vesměs normální a Lebam Bulebik přece jen poněkud nažbluňkaný a spíše ukrkaný, než láskyplně blažený. Vrátili se domů už po poledni. A hned po obědě se tentokrát sám vypravil na obchůzku, rozhodnutý nadýchat se blaženosti a míru stůj co stůj.

Přikoupil proto nejprve v supermarketu dvoulitrovou petku s pivem, která vycházela snad ještě levněji než plechovky. „Čtyři další kousky,“ myslel si prozíravě, „budou stopro stačit.“ Nestačily. Bůh se už ten den nijak neprojevil, vyjma otravného hlasu, který mu v hlavě opakoval, aby „byl hlavně otcem“, případně aby „okamžitě přestal chlastat“. Lebam Bulebik tušil, že ztrácí kontrolu (pokud vůbec kdy nějakou měl), což se mu potvrdilo ten večer i doma, kdy matně vnímal, že mu jeho žena právě dělá scénu. Z odpoledne si nepamatoval nic. Až večer měl ten nejasný pocit, že měli doma, když už Ester spala, jakýsi pohovor.

Jelikož druhý den ráno bylo, vyjma nemluvné manželky všechno celkem normální, oznámil, že dnes jde ven sám a udělá si takovou středně dlouhou meditativní a sebezpytující procházku po okolních kopcích. Pro tu příležitost pak zakoupil dvě dvoulitrové petky piva a zamířil nejprve na chaloupku, kterou koupila jeho žena teprve vloni na podzim, jelikož si v ní hodlala zřídit pravý dobový tkalcovský stav. Což se jí podařilo a ona v chaloupce po celou zimu tvořila kolekce ručně tkaných koberců složitých pestrobarevných vzorů a olbřímých rozměrů.

Lebam Bulebik netvořil nic. Kromě své setrvávající špatné nálady nepřispíval světu ničím, co by stálo za řeč. Do osobního dotazníku, který měl vyplnit na semináři osobního rozvoje a uvést v něm svůj ústřední dar lomeno talent, byl nucen HŮLKOVÝM písmem po pravdě odpovědět: STÁLÁ NASRANOST. Nedivil se proto nikdy ani za mák, proč zrovna on musel jako veterán Šestidenní války i obou intifád, skončit v teplácích a pantoflích na pavilonu 33 v Praze – Bohnicích a nebyl to zdaleka jeho alkoholismus, co pokládal za Boží omyl.

Když vystoupal do chaloupky, slunce už pořádně hřálo. Zul si boty i s ponožkami a zrcadlové brýle proti slunci položil na sklápěcí stolek na zdi. Pak si svlékl i mokré tričko a džínové kraťasy a s dychtivým RRRRRT odzátkoval jednu z petek. Pivo bylo ještě studené. Vyšel na zápraží a sedl si (někdo by možná řekl, že „usedl“) na lavičku vedle dveří. Pak vstal, došel si dovnitř pro brýle proti slunci, zase si sedl a pořádně se napil. Čekal.

Bůh se poznenáhlu zhmotnil kdesi kolem něj, nad ním a nakonec i v něm samém. Lebam Bulebik seděl na zápraží jen ve spodním prádle a jen... BYL. Od toho okamžiku nemělo nic větší smysl, než zůstat naprosto bez pohybu, očima přejíždět po okolních kopcích, loukách s pasoucími se krávami a větvích staré třešně po jeho levé ruce. Jeho pravá ruka za chvíli držela prázdnou petku od piva.
Nevěděl, jak dlouho seděl. Vlastně ne, že by celou dobu jen seděl, pravděpodobně mezitím i několikrát vstal, aby se vyčůral do právě kvetoucího jasmínového keře. Keř bzučel pilně pracujícím včelstvem a on tak mohl ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů detailně pozorovat ty nejfantastičtější biomechanizmy, přelétávající z květu na květ a téměř se sám včelou stát.

Otevřel druhou láhev. Začal pofukovat jemný vánek přímo z růžových a voňavých lící božích. Vstal a tu ho zachvátil ho smutek. Pivo v něm pomalu den po dni zastavovalo tvorbu endorfinů, a tak to byl strašlivý smutek, ve kterém byl teď najednou sám a nahý a nevěděl odkud přišel. Nevěděl, co je láska a nemohl si vzpomenout ani na smysluplnost veškerenstva ani na vůni borovic. Kdyby nebyl tak opilý, možná by řekl: „Nevím, jak jsem se sem dostal, ale vraťte mě zpět.“ Lebam Bulebik byl ale příliš opilý a příliš zesmutnělý. A také příliš slabý na to, aby věřil ve smysl všeho. Nevzpomínal si na pestřenky, na modříny ani na vodu. Jeho duši obestřela temnota zmaru, hněvu a nenávisti tak strašná, že neslyšel ani řezavý smích. Smích, jakým se smál Ohyzdný duch.

Jeho žena ho doma uvítala mlčením a posléze stručným sdělením, že s Ester odcházejí. Ještě ten večer vložil Lebam Bulebik na dno batohu dopis pro Ester a dva nože. Zálesácký v koženém pouzdře a vyskakovací s dvojitou pilovitou čepelí, jenž oba dostal kdysi od svého otce.

Lebam Bulebik dorazil k Údolí smrti. Bylo ještě světlo, ale záře bílých kamenů na cestě rychle slábla. Zmačkal prázdnou petku. A otevřel druhou. Už po cestě zavrhl pro vraždu Ohyzdného ducha Údolí smrti jako místo číslo dvě. Teď, když se zježenými vlasy hrůzou patřil pohledem ze srázu dolů, se ve svém rozhodnutí jen utvrdil. A dopustil se tak zásadní chyby. „...prdele“, pomyslel si znovu. Bude rád, když se za světla dostane alespoň z hory dolů. Dal se do pohybu. Sundal sluchátka, aby slyšel přicházející tmu. Kéž by přišel déšť. Přestože věděl, že tohle je dnes naposled, z toho, co uslyšel mu tuhla krev. Běžel po kamenech podél stěn z propletených kořenů, které mu připomínaly hromady lidských těl, se kterými se musel tahat v Auschwitzu. Po levé straně křičela teď už černočerná prázdnota rokle se světlejšími kmeny vysokánských buků, které teď připomínaly gigantická těla „Šedých“. Minul rokli a Údolí smrti zůstalo konečně za ním. Letěl z kopce, několikrát uklouzl a švihnul sebou tak, že mu přišlo na mysl, že by si teď nemusel vymknout kotník.

Údolí smrti

Během nočního sestupu byla nicméně jeho mysl příliš zaměstnána samotným sestupem, takže když konečně dorazil na vyasfaltovanou silnici, připomněl si, že jeho prioritním zájmem bylo sledovat smrt Ohyzdného ducha za denního světla a na odlehlém místě, aby nebyl nikým rušen a až bude po všem, aby se slehla zem. To už teď nebylo možné. Takže jak už to Lebam Bulebik uměl,  propadl dalšímu zoufalství.

Bloumal místy, se kterými se dnes při cestě nahoru rozloučil. S jakou lehkostí rázoval prve vzhůru vstříc poslednímu souboji, s takovou tíhou se teď vracel zpátky. Zoufale hledal vhodné místo, až se octnul zpátky v parku. V noci se nezdálo žádné místo dostatečně vhodné, i ta známá mu teď připadala nepřátelská a to by ho připravilo o zbytek sil. Chtě nechtě si teď musel odpočinout.

Našel volnou lavičku (tou dobou byly volné už všechny), sedl si a napil se z poloprázdné petky. Pak vytáhl z batohu nůž, vyhrnul si rukáv a přiložil ostří k zápěstí. Trochu se natočil, aby mu krev nevystříkla do obličeje, až přeruší tepnu. Zatlačil na nůž a vší silou trhl nožem napříč. V tu chvíli se kolem něho mihnul stín. Sykl a na zápěstí se objevila červená čára. Chvíli ji pozoroval. Krev stála v ráně. Přitlačil ostří znovu, tentokrát trochu vedle a zase vší silou řízl. Objevila se další červená čára. Krev odmítala nejen stříkat, odmítala vůbec téct. Řeka několik metrů před ním za to tekla jak se patří. Rozhodl se použít druhý nůž s dvojitou pilovitou čepelí; vypadal najednou hrozivě a když jej přiložil k ruce, přece jen nedokázal zatlačit a trhnout vší silou. Objevila se jen další, tentokrát dvojitá rudá čára. Krev pomalu kapala na zem. Zoufalství Lebama Bulebika se stávalo nezměrným. Co přesně se změní, zemře-li jeden zaměstnanec nádraží v Keni? Znovu se pořádně napil v bláhové naději, že tím krev zředí. Potom opakoval krok za krokem celou proceduru na druhé ruce. Se stejným výsledkem. Krev kapala a on se roztřásl zimou.

Chvíli seděl, pak položil oba nože na dno batohu ke dvěma prázdným petkám a dopisu pro Ester. Potom si olízal krev z rukou a stáhl si rukávy. Vstal a vydal se domů. Nenáviděl sám sebe a své tupé nože.

Nevěděl, zda vyhrál Bůh nebo Ohyzdný duch. Ale navzdory sobě samému zůstal tak Lebam Bulebik zatím naživu.


05 července 2016

Trojí důkaz přítomnosti Boží / Jak jsme zachraňovali planetu 3.

Součástí ceny maringotky byla "doprava až na místo určení". U maringotky – jak jsem předpokládal – se předpokládá, že místo určení může být hůře dostupné a tahle nenápadná klauzule nám měla zajistit klid mysli a dopravu plus zaparkování maringotky během jednoho dne v místě, na něž ukážeme prstem. Jsem si myslel. V tomto směru jsme se tedy neměli čeho obávat a zároveň jsme se opět (a zdaleka ne naposledy) hluboce mýlili.

Mám to dodnes před očima. Tahač táhnoucí maringotku až od Brna, dorazil ve čtyři odpoledne pod les. Čekal ho zhruba dvěstěmetrový úsek stoupající lesní cestou s vyjetými kolejemi. Optimisticky jsme s řidičem vyrazili na prohlídku trasy, želbohu ani ne v půli cesty řidič přestal jít a zastavil se slzami upřímné lítosti v očích, děl:
"No tak to vůbec."
Já: "Jako vůbec?"
Řidič: "Jako vůbec."

Skryté obavy hryzající mne od rána v zátylku tak byly beze zbytku naplněny. Řidič prý odpojí maringotku a nechá ji stát. A nedosti na tom, při otáčení a couvání tahače, právě v pozici, kdy maringotka na šikmo zatarasila příjezdovou cestu, tahač přestal fungovat. Během chvíle, kdy jsme dumali nad situací, jsem byl nucen omluvit se několika lesnickým terénním vozům, které se s burácením otáčely a hledaly jiné cesty. Lesníci byli nesmírně rádi, že se jim stěhujeme do revíru a oni tak budou muset posunout hranice lovného území a opustit trvale stanoviště na posedu č. 2 s vyhlídkou na louku, srnce, divočáky a můj "Srací háj".

Nemaje startovacích kabelů, k mrtvému tahači jsme zavolali na pomoc známého s kabely a landroverem. Nic. Situace se věru nevyvíjela vůbec příznivě do té doby, než jsme zapřáhli tahač za landrover. Jak maličký se najednou jevil mohutný nákladní cruiser, dýmající a s napjatým lanem, zaháknutým do předku tahače. Kouřilo se z výfuku, kouřilo se od kol. Stál jsem s hrůzou, neboť téměř dvě hodiny uplynuly a to jak a zda vůbec dopravíme maringotku nahoru do lesa zatím nebylo naprosto diskutováno. Pak se tahač pohnul.

Kamion byl tažen na laně landroverem dobrých deset metrů, zanechav v polní cestě vyhloubenou památku sesmaženého štěrku na svou vybitou baterii. Pak mu naskočil motor. Řidičův obličej rozzářil výraz úlevy, když vyskakoval z kabiny a celoval zbrocenou tvář záchranáře v landroveru. Nakonec mu ještě vnutil stovku a na oplátku přijal radu, ať cestou zpátky raději nikde nezastavuje, ani až bude brát u Devíti křížů naftu. Horlivě kývaje hlavou nasoukal se zpátky do kabiny a vyrovnav maringotku úhledně podél polňačky, jsme za chviličku už sledovali jen zadní světla tahače a pomalu se usazující krutý prach cest.

A tu se náš známý, který se jmenoval a jmenuje Petr (a jestli to čte, tak ho velmi vřele zdravím), ukázal jako první, v tu chvíli ještě nikým z nás nespatřený a nepoznaný posel Boží. Ležérně si sáhl do kapsy unavených montérek a vyloviv zaprášený mobil, našel v něm telefonní číslo na jakéhosi primáře nemocnice, který bydel dole ve vesnici, aka Božího posla číslo dvě. Pan primář totiž vlastnil traktor.

Netrvalo dlouho, snad jen chabé dvě hodiny a usměvavý pan primář dorazil za námi pod les k parkující maringotce. Obhlédnuv situaci, vyjádřil se nadmíru laskavě jak o maringotce, tak o svém traktoru. Inu, kapacita. Pomalu se nám vracelo sebevědomí a chuť žít dál.

Šeřilo se. Pan primář si šel domů pro traktor. Nás zůstavil samotné na místě, kde se na maringotku snášel horský soumrak a na manželku a mimino, které jsme celou dobu na střídačku chovali, únava. Čekalo nás ještě stoupání lesem s traktorem táhnoucím maringotku, luční parkování a zajištění maringotky nahoře na louce a cesta autem zpátky do Prahy, cca 100 kilometrů. Necítil jsem hlad, neboť bojovný duch se ve mně spolčil s adrenalinem divoce burácejícím peřejemi mého krevního řečiště. Představoval jsem si primářův velký, krásný a nablýskaný Zetor, pro který bude celá cesta hračkou.

Čekali jsme dlouho, netušíc, že to, co se chystalo přijít, se navždy vryje do našich kostí. Téměř za tmy se s rachotem zjevil pan primář na něčem, co kdysi bývalo traktorem. Nyní jsme užasle patřili na rozhrkanou a pomalu se vlekoucí hromádku plechu na vratkých kolečkách, šibalsky pomrkávajícím jedním svítícím světlometem. Nevybavuji si už samotné zapřahání maringotky, neboť můj bojovný duch jak přišel, tak odešel a neblahé tušení, které mělo záhy dojít naplnění, mne zcela ochromilo. Celý bizarní konvoj se však pohnul a ve mně byla malá dušička.

Volným krokem jsem jej následoval vzhůru, nejdříve vyjetými travnatými kolejemi se stopami po opravdových traktorech, kterým svítí oba přední reflektory, a které mají motor Porsche a klimatizaci. Funíce jsem ho dohonil těsně před koncem posledního (a kritického) stoupání. Lesní cesta se v těch místech vinula ve vymletém korytě, jehož boční stěny byly téměř dvoumetrové, zpevněné odhalenými kořeny vzrostlých buků, tvořících loubí, kterému za normálních okolností věnuji vřelou a vděčnou pozornost. Traktor stál i s maringotkou těsně pod vrchem. Vyškrábal jsem se na stěnu vpravo a přes řvoucí motor se snažil navázat verbální kontakt:

"Co je?!" řval jsem.
Viděl jsem pana primáře za volantem, kterak kroutí hubou a krčí rameny. Přeskočil jsem na kapotu traktoru a strčil hlavu dovnitř.
"Volal jsem mladýmu, ať pro mě přijede s traktorem," řval primář, "vraž zezadu pod kola nějaký kameny a běž ho dolů čekat. Naveď ho sem z druhý strany!"
"Co je?" řval jsem znovu.
"Zasek' jsem se a do kopce to nerozjedu," řval primář, "musí mě vytáhnout zezhora!"

Seskočil jsem z traktoru a běžel zpátky dolů k autu, ve kterém čekali manželka s – teď už spícím, naštěstí – miminem. Stručně jsem jí vysvětlil situaci a běžel vyhlížet primáře mladšího. Setmělo se. Po další hodině jsem ho spíše slyšel než viděl, dorazil už za úplné tmy a také mu svítilo jen jedno světlo. V temnotě jsem nějak naskočil k němu do traktoru a kdyby tam seděl sám Pán Temnot, stejně bych na něj neviděl. A neviděl jsem tehdá, že právě dorazil i posel Boží číslo tři.

Sama jízda na traktoru je zážitek na mnoho zimních večerů pod lampou. Držel jsem se vší silou, stoje jen na jedné noze a snažil se přeřvat motor. Jediná cesta k nám na louku byla zablokovaná, museli jsme najít jinou. Nebudu se pouštět do popisu nočního geografického dobrodružství v neznámé krajině, snad jen tolik, že jsme hledali louku, na které jsem byl do té doby třikrát, mezi dalšími lány luk, křovin a lesů, kde jsem nebyl vůbec nikdy. A to všechno v noci. Naštěstí v noci, zřejmě bych si za bílého dne v sandálech na nohou na podobná místa netroufl. Měsíc tu noc také naštěstí nesvítil a vysoká tráva mi sahala po bradu.

Během jízdy mi adrenalin musel stříkat i ušima, protože – jak jsem zjistil až daleko později – měl jsem nohy od krve. Primář mladší se nakonec přece jen vyznal a terénem, ve kterém jsem se držel traktoru vší svou nevelkou silou, neboť ten se nakláněl na strany tak, že jsem chvílemi pouze visel, trefil nakonec na louku, ze které zcouval na nějakých patnáct metrů od prvního traktoru, kterému stále běžel motor a nesvítil už ani jeden světlomet. Primář starší vystoupil ze svého stroje:

"Řetězy máš?" zeptal se.
"Jaký řetězy, s mi nic neřek?" odpověděl primář mladší.
Cítil jsem, že mne přestávají nést kolena.
"Vole té snad jasný, ne? Žišmarja tak vem ty lana no," řekl primář starší.
Mladší primář potmě dotápal ke svému řvoucímu traktoru a za chvíli se vrátil s ocelovými lany.
"Zacouvej až přede mně dolu," řekl primář starší.
"Nemůžu, bych to celý nevytáh. Musim zůstat tady nahoře na rovince, abych se vůbec rozjel."
"Nemáš tak dlouhý lana. Musíš sjet dolu."
"To zkusim, třeba budou stačit."

Lana stačily těsně. Tři centrimetry silné ocelové lano mělo do kopce vytáhnout další traktor se zapřaženou devítimetrovou maringotkou. Oba nastoupili do svých strojů. Stál jsem stranou v lese uprostřed mezi nimi. Primář mladší se dal pomalu do pohybu. Lano jsem ve tmě neviděl, že se napjalo jsem poznal jen podle zvýšených otáček motoru prvního traktoru. Motor řval a řval a najednou mi něco zasvištělo před obličejem. Traktor polevil a primář mladší vystoupil. Vystoupil i primář starší.

„Tyvoletomimusíšdátznamení, že jedeš. To prdlo no. Tě v tý tmě nevidim tyvole!“ řekl starší.
Primář mladší vytáhl mobil s baterkou a začal hledat konce lana. Bylo přervané a roztřepené.
„To svaž,“ řekl starší primář.
„Jo, ale to pak nedosáhne,“ řekl mladší.
„Tak sem zacouvej.“
„To pak nerozjedu.“
„Rozjedeš.“
„Ses posral, nerozjedu.“
„Ale rozjedeš, dáš nám znamení,“ otočil se na mně, „a já na to šlápnu taky. Jsem prve nevěděl, že je to lano už napnutý, tak jsem nejel. Tak teď pojedu taky a pude to.“ Mladší primář zacouval blíž z kopce dolů a začal navazovat tlusté ocelové lano. Funěl.

Vzdal jsem to. Zůstanem tady přes noc zapadlí a všichni tady zemřeme. A manželka dole v autě s miminem čekajíce a netušíce, co se tady děje, přes noc umrzne. Prožluklý život. Jestli Bůh existuje, měl by si připravit pořádnou výmluvu. Všechno je ztraceno. Snažíme se a trmácíme, pytlíkujem ty naše životy jak se dá a balíme je do značkových hadrů. A stejně to nestačí, větší televize nestačí, druhý auto nestačí, nic nestačí, pořád jsme jen ranečky strachu, že se na všechno přijde, na ten podfuk s tím, kdo vlastně jsme, vlastně nejsme. Nejsme nic, jen se dřeme v práci, doma se dřeme s dětma a v televizi je hovno, tak jdem spát a nemůžem, protože je vedro a zejtra musíme zas do práce. A svět je šílený, nedává to smysl, o čem to teda ksakru všechno bylo?

Oba primářové nasedli a já s baterkou na primářově mobilu jsem měl mávnout až se lano napne. To bych na něj ale musel dosvítit, abych to poznal. Prdele. Ocelové navázené lano, který prdlo, když bylo celý. Co teprv teď, když drží jen na dvou uzlíčcích. To nemůže dopadnout. Marný, marný všechno. První traktor začal zase řvát. Pak se lano – snad – napjalo a já mávnul baterkou směrem k druhému traktorovi a ten zabral taky. Řvali tam oba a ani jeden se nehýbal. Jen túrovali, túrovali a túrovali...

A pak se mi malinko zatřásla brada a nahlas ze mně vylítlo: „Ježíši, prosím!“ Ačkoli jsem si byl naprosto JIST, na rozdíl od těch dvou v traktorech, že se to NIKDY nemůže podařit, viděl jsem, jak se oba pohnuli. Sunuli se za strašného řevu, skřípění a naklánění ze strany na stranu do kopce, druhý traktor s předními koly ve vzduchu, cestou, která se mezitím nějak stala bahnitou a sunuli se výš a výš až traktor s primářem starším projel pomalu kolem mě i a pak i maringotka a zastavili se oba nahoře na rovině.

Pak oba vystoupili, navzájem jsme se poplácali a primář starší navrhl, že ji ještě definitivně zaparkujem. Měli jsme vyhlédnuté místečko přesně v protilehlém cípu louky, než ve kterém jsme se nacházeli, takže tmou tmoucí, lébrž kupodivu nebylo žádného pouličního osvětlení, jen při jednom svítícím reflektoru jsme překodrcali louku, řádně přerytou divočáky a další půlhodinku parkovali maringotku tak, aby stála pokud možno vodorovně. On ten výraz „vodorovně“ dostal zase další dimenzi, když se mi pak vevnitř všechno pomalu kutálelo ke stěně. Mladší primář mi nezištně navrhl, že mi ji zítra pomůže dovyrovnat.

Kolem kol maringotky jsme pak už jen narychlo a provizorně nakouleli kulaté balíky slámy kvůli zajištění, které byly na louce naštěstí přítomny. Chytal jsem totiž nerv, že až sem zítra zase přijedu, najdu celou maringotku sjetou z kopce v lese. Primář mladší prohodil, že sama sice nikam nesjede, ale že pokud nesundám kola a oj, místní romové ji stejně odtáhnou. Neměl jsem sil strachovat se ještě o tohle a nasedl jsem k primáři staršímu do traktoru a pomalu jsme tmou sjeli tou samou cestou dolů z lesa k zaparkovanému autu, kde čekala chudák vymrzlá manželka. Cestou jsem ještě primáři staršímu vnutil litránek a nenechal si to vymluvit. Na oplátku řekl, ať si někdy přijdem k nim pro vajíčka a mladýmu ať prý nic nedávám. Pokýval jsem a když jsem vystoupil, zbytek peněz jsem vnutil mladšímu primáři. Měl jsem takový zvláštní a jasný pocit, že dát vše, je správné.

Maringotka zaparkována
Maringotka zaparkována